Ve freestyle motokrosu byste marně hledali úspěšnějšího závodníka, než je ostravský rodák Libor Podmol. Výčet jeho úspěchů je téměř nekonečný a stále ho můžete vídat na exhibicích, závodech, nebo na rallye Dakar. Ten letošní bohužel ukončil tragický pád hned první závodní den a zpátky do Čech se Libor vrátil na kolečkovém křesle.
Narodil jste se do motorkářské rodiny. Byla pro vás motorka jasná volba?
Asi ano. V deseti letech jsem dostal svou první motorku pod stromeček a od dvanácti jsem začal závodně jezdit motokros. Tehdy mi ale táta řekl, že mě v tom s mámou podpoří, jen když se budu motokrosu věnovat opravdu naplno. Nebyl a není to totiž levný sport a pořízení motokrosové motorky bylo dost drahé. Myslím si, že jsem je nezklamal. Ve čtrnácti už jsem vyhrál mistrovství České republiky, ale přesto na tento věk nevzpomínám v nejlepším, protože mi tragicky zemřel táta při automobilové nehodě. Slíbil jsem mu, že budu nejlepší, takže od dvanácti do devatenácti jsem se věnoval motokrosu naplno.
Pak jste objevil freestyle motokros a od té doby jste v něm dosáhl mnoha úspěchů. Co vám chybí do sbírky?
Ve freestyle motokrosu mi nechybí do sbírky asi vůbec nic. Mám deset medailí z MS, což nemá nikdo jiný na světě. Kromě zlaté medaile mám i šest stříbrných a několik bronzových. V roce 2013 se mi podařilo vyhrát prestižní americké X-Games a toto prvenství jsem dokonce ještě jednou zopakoval v Texasu v roce 2016. Mám osm medailí z disciplíny step-up skoku do výšky přes laťku, což byla na X-Games moje hlavní disciplína.
Proč jste se rozhodl přejít právě na freestyle?
Byla to nová disciplína a věděl jsem, že když budu úspěšný, tak se tím budu moct dobře živit. Kolem roku 2000 byla jiná doba. Fanoušci, včetně mě, byli z FMX doslova mimo, tenkrát stačilo udělat roznožku a diváci šíleli. Klasický motokros je finančně velmi náročný sport a na té nejvyšší úrovni je opravdu nutné mít bohaté sponzory, protože z vlastních zdrojů se to dlouhodobě dělat nedá. Mně se to celkem podařilo. Zároveň v devatenácti jsem už byl jeden z nejlepších Čechů, díky čemuž jsem měl i partnery, kteří mě sponzorovali. Bohužel se jim nelíbilo, že se současně s motokrosem věnuji i freestylu, a měli obavy, že se mohu zranit a vypadnout tak ze seriálu závodů. Tehdy jsem si řekl, že to nechám osudu, a když nejbližší motokrosový závod vyhraju, skončím s freestylem, ale když ho prohraju, dám přednost naopak této disciplíně.
Jak to dopadlo?
Tipněte si.
Prohrál jste?
Proto dnes sedíme tady u Divišova na ploché dráze, kde máme tréninkové zázemí pro freeestyle. Ano, prohrál jsem, podal jsem si ruku se sponzory, vrátil jim všechno, co jsem od nich měl k dispozici, a požádal mámu, jestli by mi mohla koupit motorku na freestyle. Půjčila si tedy na ni peníze a kamarád a první český FMX jezdec Petr Kuchař mi ji sehnal. Všichni si klepali na hlavu, že jsem se zbláznil, když se vzdávám tak skvěle nastartované kariéry klasického motokrosu a jdu na tuhle novou šílenou disciplínu, kde se lítá vzduchem v deseti metrech, po závodech jsou divoké party. Vůbec celkový způsob života u freeestyle sportů je někde jinde. Nebyla to komunita z motokrosu, motokrosaři nás spíš na oko odsuzovali (i když si pak kupovali lístky na naše show) a my jsme byli spojeni více se skateboardingem, BMX, snowboardingem… vlastně se sporty, které se jezdí na X-games. Bohužel, hned po dvou měsících jsem si při pádu způsobil otevřenou zlomeninu stehenní kosti a čtyři měsíce jsem se léčil.
To měli kritici trochu pravdu, ne?
To nevím, ale to odsuzování mě o to více motivovalo dokázat sobě i jim, že jsem se rozhodl správně. Po úrazu jsem se rychle vrátil zpátky a brzy na to začaly přicházet první placené exhibice v Čechách i zahraničí včetně menších závodů a kvalifikace na MS.
Kvalifikoval jste se?
V roce 2010 jsem se stal poprvé mistrem světa.
Takže k životu potřebujete notnou dávku adrenalinu?
Ani ne. Já jsem jen motorkář, který se otáčí, aby po sobě něco zanechal, a budu se motosportu věnovat tak dlouho, dokud mě to bude bavit.
Bojíte se?
Bát se je asi silné slovo, ale nervozitu před závody i během nich pociťuji. U freestyle motokrosu například před velkým závodem hůře spím, potím se, představuji si jednotlivé skoky a jsem velmi nervózní. Oproti tomu freestyle exhibice si mnohem více užívám, protože vím, že si dopředu pořádně natrénuji všechny triky, a když se v den konání akce na něco necítím, jednoduše to vynechám. V závodu ale trik skočit musím. Chci vyhrát, cítím velký závazek vůči sponzorům a nemůžu si zkrátka říct, dnes se necítím, skákat nebudu. Chcete-li vyhrát, musíte jít do rizika a ty nejtěžší triky jsou často na hraně.
Vymýšlíte i vlastní triky a skoky, které nikdo jiný na světě neskáče. Co je tou hlavní motivací?
Když vymyslíte vlastní trik, je především dobře bodovaný a navíc se tím zapíšete to historie. Moje triky tak dnes skáčou kluci po celém světě a těší mě, že si pak na mě vždycky vzpomenou.
Čemu dalšímu se kromě motokrosu věnujete?
Asi všechno, co dělám, má nějakou souvislost s motorismem, nebo s přípravou na závody. Nově se věnuji lezení po stěnách, protože jsem zjistil, že mi při tom natékají prsty velmi podobně, jako jsem to zažil na Dakaru. Chodím tak pravidelně jednou týdně lézt, abych si zvykl a připravil se na závod. Často jezdím na kole, jak na silničce, tak na horském. To je podle mě nejlepší příprava kromě klasického motokrosu, který se snažím v rámci tréninku na Dakar dělat dvakrát týdně. Běhat už kvůli zlomeninám bohužel nemohu. Věnuji se také silovému tréninku a tréninku rovnováhy a reflexům. Jezdím s dětmi na motorkách a snažím se být co nejlepším tátou. Do toho mám firmu na freestylové exhibice, na výrobu práškového jídla GAIA superfood, na oblečení Podmol Brother Fashion a k tomu se musím připravovat na Dakar. A protože jsem otcem Lili a Joshe, snažím se s nimi trávit co nejvíc času.
A manželka?
Ta by si zasloužila zlatou medaili, protože to se mnou nemá snadné (smích…).
Co je víc, vyhrát X-Games, nebo Dakar?
To se nedá srovnávat. Každý závod je úplně jiný, ale ano, bylo by hezké mít ve sbírce zlato z X-Games, mistrovství světa a vyhrát Dakar. Pak bych mohl skončit a stát se motivačním řečníkem (smích...).
Bavilo by vás to?
Určitě. Bude mi čtyřicet, mám spoustu zkušeností a určitě mám co předávat. Navíc mě vystupování celkem baví, sám se v této oblasti vzdělávám, a dokážu si proto představit, že se tomu budu po skončení kariéry věnovat. Ale když chceš pána boha rozesmát, tak si něco naplánuj…
Je právě Dakar váš další sportovní cíl?
Určitě ano. Musel jsem si ale zvykat na úplně jiný styl ježdění. Ve freestyle motokrosu jezdíme relativně pomalu a ten samotný výkon je časově krátký, zatímco na Dakaru jedete dva týdny a každý den strávíte na motorce dlouhé hodiny. Svůj první Dakar v roce 2021 jsem si chtěl užít, a hlavně dojet do cíle. Chtěl jsem tak vzdát hold mému otci, který tragicky zahynul v únoru 1999, a v roce 1994 sám Rallye Paříž-Dakar jel, ale bohužel ho nedokončil. A já chtěl jméno Podmol dovézt do cíle. To se s vypětím všech sil podařilo a natočili jsme o mém prvním Dakaru i film Cesta je cíl, který celé tohle dobrodružství mapuje.
V roce 2022 jste se ale nakonec Dakaru neúčastnil, proč?
Vzhledem k tomu, že jsem se hodně věnoval práci a propagaci filmu, tak jsem nestíhal přípravu. Čas, který jsem měl původně věnovat tréninku na Dakar, jsem se nakonec rozhodl využít k natočení dalšího filmu, a tak jsme se vydali do Afriky natáčet snímek Život je cíl. Projeli jsme křížem krážem Namibii, natáčeli jsme s místními Křováky a přes Rumunsko jsme dojeli do Makedonie, kde jsme cestu zakončili ve vesnici s příznačným názvem Podmol. Přípravu na ročník 2023 jsem už začal včas a podřídil jsem tomu doslova všechno. Rozhodl jsem se, že pojedu Dakar Original, což je disciplína, kde s vámi nejede žádný tým, ale všechno si po cestě musíte řešit sami.
Co vás vedlo k tomu nejet s týmem, ale sám?
Je to větší dobrodružství, které se pak dá hezky vyprávět, máte také větší šance uspět a závod vyhrát. A navíc je to o hodně milionů levnější (smích...).
Na posledním Dakaru v roce 2023 jste měl velkou nehodu a je skoro zázrak, že jste ji přežil. Co se stalo?
Bohužel ano. Na závod jsem byl opravdu skvěle fyzicky připravený a je takovým pravidlem, že první a poslední den se na Dakaru nezávodí. Nejdříve jsme jeli prolog, který jsem zajel opravdu velmi pomalu, a skončil jsem asi 93. Tomu jsem se pak sám smál, protože jsem to pojal asi až příliš výletně. Na první etapu jsem proto vyjel více soutěžně a postupně jsem všechny předjížděl. Zatímco ostatní vypadali unaveně, já si to náramně užíval. Celá rychlostní zkouška měla 370 kilometrů, ale na 350tém kilometru, tedy pouhých 20 kilometrů před cílem, jsem měl nehodu. Stalo se to na velmi bezpečném a přehledném místě, kde jsem nečekal žádné překvapení. Speciálně v disciplíně Originál na Dakaru jezdí všichni závodníci opatrně, protože cokoliv se vám přihodí, musíte to pak sami vyřešit. A spravovat někde v dunách rozbitou motorku, nebo mít zdravotní problém zkrátka nikdo nechce. Vzpomínám si, že jsem jel z kopce dolů, podíval jsem se na navigaci. Najednou se mi zvedlo zadní kolo a letěl jsem před řídítka.
Takže si to pamatujete?
Pamatuji si, jak jsem si řekl: „Ty vole!“ a pak už jsem ležel na pláži na Srí Lance.
Dobré přistání.
Bylo mi teplo, procházel jsem se po pláži a cítil jsem se moc příjemně. Najednou jsem měl pocit, že mě někdo budí. Pamatuji si, že se mi nechtělo z toho stavu procitnout, a když jsem otevřel oči, viděl jsem dva chlapy v helmách a postupně mi začalo docházet, co se stalo. Ležel jsem tam v bezvědomí více než pět minut, než mě našli tihle dva závodníci, zvedli mě ze země a posadili zpět na motorku. Jen co jsem se rozjel, ucítil jsem velkou bolest v zádech. Dojel jsem ale těch dvacet kilometrů do cíle, kde jsem dostal prášky proti bolesti, nasedl opět na motorku a jel dalších 200 kilometrů do bivaku, kde byl rentgen a ambulance. Tam zjistili, že mám zlomený obratel, a Dakar tak pro mě skončil.
Po dalším CT v nemocnici v Arábii toho nakonec zjistili ještě více, že?
Z původně jednoho prasklého obratle to byly navíc ještě zlomená tři hrudní žebra. Na základě dat z přístrojů, které mám na motorce, jsme pak zjistili, že jsem havaroval v devadesátikilometrové rychlosti a v okamžiku nárazu do země jsem letěl rychlostí 74 km/h. Jen pro představu jde o přetížení 26 G, tak se asi není čemu divit, že jsem se probral po pěti minutách, respektive, že jsem se vůbec probral a přežil to. Domů jsem se chtěl vrátit jako vítěz, ale přiletěl jsem na kolečkovém křesle a s tříměsíční stopkou na cokoliv.
Pamatujete si, kolik úrazů jste za svou kariéru měl?
Ptá se mě na to hodně lidí, ale přesné číslo vám neřeknu. Určitě to ale byly nižší desítky zlomenin. V roce 2019 jsem si například při boji o zlatou medaili na MS zlomil obě dvě nohy a to jsem chtěl přitom s freetyle motokrosem skončit a připravoval jsem se na svůj první Dakar. Dva dny před tiskovou konferencí k nadcházejícímu Dakaru se mi ale přihodila tahle nehoda a skončil jsem na tři měsíce na vozíku a rok jsem na motorce vůbec nejezdil.
Co se stalo?
Jel jsem finálovou jízdu na MS v Mnichově a při posledním skoku jsem udělal chybu. Okamžitě mě převezli do nemocnice, kde jsem podstoupil několikahodinovou operaci. Po procitnutí jsem se podíval na nohy a byl jsem v šoku. Z nohou mi trčely venkovní fixátory, protože mi chybělo velké množství kostí. Lékaři tehdy říkali, že už nebudu nikdy sportovat a budu vůbec rád, když budu chodit. V nohách jsem měl 42 šroubů.
Jak náročné je se po takových úrazech vrátit zpět na motorku?
S tím jsem nikdy problém neměl. Dokážu si dobře zanalyzovat, kde se stala chyba, a pro příště se jí vyvarovat. Ale například skok, při kterém jsem si v Mnichově zlomil nohy, jsem už nikdy neskákal. Ale třeba zas na něj někdy dostanu chuť… Ten trik za to nemůže, ale je technicky náročnější a potřebuje více tréninku.
Na Dakaru trávíte dny a týdny prakticky sám se sebou, což musí být psychicky náročné.
To mám právě na tom rád. Chci si sáhnout na dno, a to jak fyzicky, tak i mentálně. Při takto dlouhých výjezdech, kde jste opravdu odkázaný sám na sebe, si nejlépe uvědomíte, co od života chcete, na čem chcete pracovat a co je pro vás důležité. Napadají mě pak ty nejlepší věcí. Při samotném závodě se plně soustředím na řízení. Nicméně při přejezdech, které jsou mnohdy dlouhé až stovky kilometrů, máte hodně času přemýšlet. A v tom je právě rallye úplně odlišná od freestyle motokrosu. Tam se člověk musí plně koncentrovat po dobu dvou minut. Zažívá velkou euforii, adrenalin, ale po 120 vteřinách je konec. Na Dakaru ta plná koncentrace trvá hodiny, což jsem se musel naučit.
V roce 2015 jste v Číně vyhrál závod MS a po tomto úspěchu jste, jak sám říkáte, prošel duchovní proměnou. Začal jste se věnovat meditaci, józe a filozofii. Co bylo hlavním spouštěčem takové proměny?
Vydělával jsem dost peněz, měl jsem a mám krásnou ženu a zdravé děti. Přesto jsem padal do depresí a nedokázal jsem být šťastný. Musel jsem se zamyslet nad tím, proč tady vůbec jsem, co chci od života, a vnitřně se se vším srovnat. Začal jsem proto meditovat, starat se o svou duši a musím říct, že mi to hodně pomohlo. Od té doby se některých rituálů držím, ale bohužel už jsem zase trochu spadl zpátky do stereotypu hektického světa. Tomu se úplně vyhnout nedá.
Co vás jako první napadne, když řeknu NO LIMIT?
Dnes to mám hodně spojené s kávou, kterou dělá Coffeespot, jenž mě od roku 2022 podporuje. Více jsem začal kávu pít před Dakarem a vždycky, když mě čeká náročný trénink, dám si kafe, které mě pořádně nastartuje. Líbí se mi, že všichni, kdo jsou tváří kávy No Limit, překonávají své vlastní limity a někam posouvají svůj vlastní život a profese, ve kterých vynikají.
Budou vaše děti také závodit v motokrosu?
To ať si rozhodnou sami. Jsme sice motorkářská rodina, ale jestli nás budou následovat moje děti, to zatím nevím. Na motorce už je učím, neodpustil bych si, kdyby na ní seděly obráceně. Nicméně závodění si musí rozhodnout samy. Myslím si, že umět jezdit správně na motorce je skvělá průprava pro život jako takový. Je to dřina, je potřeba disciplína, rovnováha, člověk se musí umět rychle rozhodovat. Když umíte jezdit dobře na motokrosové motorce, nikdy nebudete mít problém se skútrem nebo s autem. Rád je podpořím v čemkoliv, co si vyberou.
A váš limit na rok 2024?
Vyhrát Dakar. První dny pojedu ještě opatrněji, než jsem jel v roce 2022, trochu na jistotu, ale můj cíl není nic jiného než vyhrát. A směřuji k tomu opravdu úplně všechno. Od roku 2019 až do roku 2023 jsem se freestyle motokrosu věnoval okrajově, ale letos jsem zase začal s kluky více jezdit exhibice a pořád mě to baví. I tento sport se vyvíjí, takže dnes už jsou doskočiště nafukovací, zatímco dříve bylo doskočiště ze dřeva nebo hlíny. Je to tak bezpečnější a i pro tělo příjemnější. Líbí se mi, že mohu dělat obojí, ale prioritou je pro mě v příštím roce Dakar a pak přes léto zas FMX.
Reklama
foto: Se svolením Libora Podmola, zdroj: Autorský článek