Alfons a ženy

„Zdá se, že Alfons Mucha ženám příliš nedůvěřoval, byl před nimi ve střehu. Pouze ve fantazii je povznášel a přetvářel v neosobní nositelky veškeré krásy.“ Alespoň tak se o vztahu svého otce k ženám zmiňuje syn Jiří. Přes vyrovnanost a sebejistotu, kterou působil na okolí, byl zřejmě Alfons pochybovačný, rozporuplný a zranitelný. Jeho výrok „Když se k tobě nějaká ženská přiblíží, kopni ji…“ pak nevyznívá jako hrubost, ale spíš znalost. Proč zakrýval modelkám tvář?

Když se k tobě nějaká ženská přiblíží, kopni ji...

Když opustil nevyhovující atelier v ulici Grande-Chaumiére a jídelnu madame Charlotte, přestěhoval se do Rue du Val-de-Grace. To bylo v létě r. 1896. A protože nikdy nic nevyhodil, věci se kolem něho opět kupily v malebném uspořádaném neuspořádání, pavím pérem počínaje a sametovými draperiemi konče. Nezbytné rekvizity modelů či dekoračních doplňků z představení putovaly vždycky s ním. Klobouk odložený na štaflích byl kloboukem odloženým na štaflích, i když byly štafle přemístěny do jiných prostor. Jeho dekorativní panó byla jedním z nemnoha lidských artefaktů, pro který neexistoval společenský rozdíl. Vyjímala se stejně dobře na zámku, tak v podzámčí, působila jako vzácnost, mohl si je dovolit každý a Mucha vstoupil do slávy. Už se nestravoval po jídelnách, měl sluhu, najal si kuchařku. Jmenovala se Mademoiselle Louise Papillard.

Důvěrnice Louise

Louise se narodila v rodině vinařů v městečku Arbois v Burgundsku. Kdo ji k Muchovi doporučil, není jasné, ale je naprosto jisté, že vztah Mistra a kuchařky, jak o něm píše Marta Kadlečíková, byl překvapivě bezprostřední. Možná tím, že oba pocházeli z vinařského prostředí, ze stejných společenských vrstev. Společenské postavení však nepodmiňoval původ, ale Muchův talent a sláva. Byla i oddanou sekretářkou, plnící spolehlivě jeho instrukce („Zajděte k rámaři...“, „Vyřiďte nakladateli...“), svým způsobem také důvěrnicí a v tiché dohodě s Alfonsovou sestrou Annou i pečovatelkou o jeho zdraví. Čilá korespondence mezi Paříží a moravskou rodinou, kterou obstarávala převážně Louise, něco takového naznačuje a zároveň zbavuje různých dohadů nad jejich vztahem.

Louise bylo sotva dvacet, když vešla do jeho ateliéru. Zcela jistě ho obdivovala, možná to byla i láska, kterou však přetvořila v obětavou službu. Byla důvěrným svědkem i jeho rozchodu s dlouholetou  družkou Berthe de Lalande, která musela ustoupit krásné mladé Češce Marii Chytilové. „Kolem mne bylo jako na trhu. Tu bych si mohl vzít, tu nebo tu, a já měl co dělat, abych se ubránil. Když už, tedy jsem chtěl mít Češku… Jedna přijela zvlášť kvůli tomu do Paříže, aby si mě vzala. Růžena Jesenská. Přišla ke mně, představila se jako česká spisovatelka a já hned věděl, oč jí jde. Byl jsem rozhodnut vůbec se neženit, a když, tak musela mít to a to, být taková a taková – kdepak. Růžena Jesenská došla sotva od jedněch dveří ke druhým.“ Přesto jejich vztah trval víc než dva roky. Alfons jí říká Růžičko, v dopisech zahrnuje láskou a horoucími polibky, jen ženit se nechce, natož mít rodinu, ve kterou osmatřicetiletá Jesenská v duchu doufala. Jejich vztah, nebo spíš Alfonsův k ní, byl trochu ovlivněn tím, že žila v Čechách a byla jakýmsi mostkem mezi domovem a Paříží. Navíc tu byla půvabná Francouzka Berthe de Lalande.

Záhadná Berthe

Berthe byla Muchova dlouholetá družka, kterou ze svého života před sňatkem s Marií Chytilovou dokonale vyretušoval. Proč? Samozřejmě že v přítomnosti bytosti nám blízké nevystavujeme milostnou korespondenci s bývalou láskou: buď ji uložíme do krabice od bot, nebo hodíme do kamen. Prostě vztah skončil. Jenomže Muchova snaha měla vzbudit přesvědčení, že vůbec neexistoval. Kam zmizelo celých těch osm let? A pak je tu Bertin portrét z roku 1896 Dívka čtoucí v křesle u okna. Časopis La Plume ve svém zvláštním čísle z r. 1897 věnovaném Muchovi jej otiskl přes celou stránku. Po letech Jiří Mucha zjistil, že žádný z Alfonsových dokladových výtisků portrét Berthe neobsahuje, vytrhal je. A její jméno ze všech poznámek a zápisníků pečlivě vyškrtal. Tak se přece zbavujeme vzpomínek na člověka, který nám ublížil.

„Láska je pramen, který překážkami vyrůstá“ - Alfons Mucha

Berthe neublížila, byla pouze přebytečná. Snaha zahladit její stopy před budoucí ženou byla pošetilá, protože je likvidoval jen u sebe. Zachoval se například Muchův dopis panu Bourrelierovi, který mu napsal cestou z Mnichova na Moravu, když Bertu na pár týdnů opouštěl. „Strávil jsem odpoledne před odjezdem se svou paní, která mě pak doprovodila na nádraží. Zůstane velice sama.  Dovolil byste, aby (Berthe) navštívila vaší manželku?“ 

Jaká vlastně byla? Určitou představu si můžeme udělat z onoho zachovaného dopisu: zřejmě velice neprůbojná. Našla se i její fotografie s Alfonsem. Retuše byly opravdu pošetilé, pokud ovšem nechtěl z konvenčních důvodů a hlavně před Maruškou utajit fakt, že léta žil s Berthe „na hromádce“. A Louise byla vůči Muchovi vždycky loajální, uměla mlčet. Existují však drobné střípky, ze kterých lze sestavit jakousi mozaiku Alfonsova života v Paříži.

Rozchod s ním byl pro Berthe opravdu těžký. Svědčí o tom i Louisin dopis adresovaný Muchově sestře Anně. Omlouvá se za to, že nemohla psát, protože byla s Berthe u moře a „pan Mucha si to nepřál“. Když ji šla krátce po Alfonsově sňatku s Maruškou navštívit, napsala: “Není s ní řeč, je velmi nešťastná a stále jen pláče.“ Svědectví, které i po mnoha desetiletích vzbuzuje soucit. Stejně tak působí na jednom výtisku Ilseé tužkou vepsaný ex libris Mme Berthe Mucha.

Muchův kritický postoj k ženám mohl vzniknout až po sňatku.

Až po Muchově smrti vyšlo najevo, že ji až do konce svého života podporoval, že dostávala pravidelnou měsíční apanáž, že zůstala svobodná a že měla neteř Lucy, která byla Alfonsovou kmotřenkou. Co když byla Lucy něčím víc než kmotřenkou? Ale to je čistá spekulace. Alfons Mucha osm let života s Berthe sice popřel, ale je pravda, že na ni nezapomněl. Kuchařka Louise, jediná hodnověrná svědkyně, zemřela v roce l966 chudá a zapomenutá. O tom, že přežila Alfonse, Berthe i Marušku, nikdo nevěděl. Už není koho se ptát.

Alfonsův vztah k ženám

Marta Kadlečíková, která se podílela na přípravě knih Jiřího Muchy o jeho otci a sama o něm publikovala, napsala: „Tu a tam si s lehkým údivem uvědomím, že ho znám v mnoha ohledech lépe než své živé přátele. Ten zvláštní pocit důvěrnosti je asi podmíněn tím, že jsem žila v domě zařízeném jeho nábytkem, sedávala jsem v křesle, ve kterém pózovaly jeho modely, míchala si čaj lžičkami s jeho monogramem… Katalogizovala jsem jeho uměleckou pozůstalost po smrti jeho ženy, přečetla jsem stovky dopisů, roztřídila spoustu fotografii, vizitek, novinových výstřižků a krom důležitých faktů jsem zjistila také spoustu drobností.

To všechno jednotlivě snad bezvýznamné spojeno v celek, vytvářelo zneklidňující pocit takřka hmatatelné přítomnosti…“ Snad proto mohla připustit i tu možnost, že Muchův kritický postoj k ženám mohl vzniknout právě až po sňatku. „Jeho mladá žena, která ho v Paříži vyhledala jako adeptka malířství, velmi rychle na svůj nepochybný talent pozapomněla, zato začala horlivě hrát roli manželky slavného muže.“ Představa o společném životě „každý u svých štaflí ve svém koutě“ se nenaplnila, ale byly jiné.

Rozkrývat Muchovy vztahy k ženám nemá smysl, stejně jako vyhledávat konkrétní jména, protože žádná z nich ho nemohla ovlivnit tak, jako Marie. Možná, že ho svým způsobem i chránila. Otázka je před čím...

Reklama

foto: Nadační fond Richarda Fuxy, zdroj: Mirka Picková, Nový Fénix