Babička mé kamarádky měla ve zvyku říkat pozoruhodnou větu: „Já vám přeju stokrát to, co vy přejete mně.“ Bavila se tím, jak někteří lidé strnuli, když to uslyšeli. Kdoví, jak by se zatvářil ten nebo ta z našich „přátel“, pokud by od nás zaslechli takovéto přání...
Ptal jsem se Medy Mládkové, jak je možné, že jí kdeco v životě vyšlo a vychází, jak je možné, že je „archetypem vítěze“. Řekla mi, že nikomu v životě neublížila. Boží mlýny mlely. Namlely jí „dobrou mouku“, v rajské mlýnici jí umlely víc než sto let života.
Nepoznaná podoba spravedlnosti
V lidových rčeních se dá najít mnoho „prapravd“, které jsou pojmenovány ne vědeckým pojednáním, ale zkušenostmi, jež posbírala pokolení před námi a která jsou vyjádřena jedinou větou: Boží mlýny melou. Do života člověka se totiž vzrcadlí to, co vyslal na cestu – nelze podat trn a dostat růži. Kdo chce dostat dar, musí podávat dlaň. Kdo vztáhne pěst, nic do ní nenabere.
Kdo říká čertu dej, tomu odpoví ďábel beru.
Když mi páter Ferda, který se mnou chtěl sepsat své paměti, vyprávěl o svém životě, mrazilo mne. Jeho život by mohl být učebnicí toho, co C. G. Jung nazývá synchronicitou: Pokud mu bylo přáno něco neblahého, neuškodilo to. Naopak, jako by se přání odrazilo od desky podobné stěně, jakou užívají pro trénink tenisté, a vrátilo se v podobě stejného míčku k tomu, kdo jej odpálil. Tedy vše se vrací k tomu, kdo to vysílá na cestu. Kolikrát lidé nechápou, co se k nim vrátilo, vzdychají nad tím, co berou jako nespravedlnost, a nepřiznávají si, že vlastně jde jen o nepoznanou podobu spravedlnosti. Můj tatínek mi říkal: „Každá facka je na gumičce...“
Zákony v duchovní říši jsou pevné jako přírodní zákony, jsou platné podobně jako zemská přitažlivost. Kdosi prohlásil, že jsme „otroky neviditelného“, to je příliš silné pojmenování. Nejsme otroky, a co se označuje za neviditelné, není neviditelné, jen opomíjené. Pokud se člověk jako otrok chovat nerozhodne, žádný otrokář si jeho duši zotročit nedokáže. Jeden student filosofie si povzdechl: „Je škoda, že lidé dostali svobodu… Pokud by se NEMOHLI rozhodovat špatně, nebyli by vyhnáni z ráje.“
Jak by se nám žilo, kdybychom se MUSELI vždy rozhodnout správně? Nemohli bychom sami sobě nastavovat nohu. Jenomže: Nebyla by to nuda? „Boží mlýny nejsou tajemné,“ řekl onen student. Podle něj pracují spolehlivě, i když z lidského hlediska často překvapivě. Melou podobně, jako melou pozemské mlýny. Zpracují, co se do nich na zpracování uloží. Zkušenosti s božími mlýny nejsou tajné, kdepak. Každý s nimi již měl tu čest.
Každá facka je na gumičce.
Mnoho lidí tone a neuvědomuje si, že tonou v slzách, které kvůli nim někdo vyplakal. Přemýšlí jako chlapeček, který vymyslel důmyslný plán: Když bude dělat ošklivé věci, co se líbí čertům, čerti ho odmění pekelnou čokoládou. Ale tak to nechodí, kdepak: Kdo říká čertu „dej“, tomu ďábel odpoví „beru“.
Teologická mlýnologie
Stálo by za to sebrat zážitky s božími mlýny do velké encyklopedie. Stálo by za to, aby někdo dostal grant na novou vědu, „teologickou mlýnologii“. Při záplavě směšných výzkumů, za které se utrácejí spousty peněz, by se i další obor zvládl.
Kdo ví, možná by byl užitečnější než tolik prapodivných badatelských oborů. Vedl by k moudrosti. K jedné z nejvyšších podob moudrosti, k pokoře. Říká se, že ti, kdo skutky konají, jsou souzeni podle toho, jestli skutky měly svědka.
Nápis ve velké studovně pražského Klementina oslovuje už od barokních dob tichým, výstražným hlasem: „Omnia videt.“ Česky „Všechno vidí“. Každý den života je jedním snopem, který zamíří do božích mlýnů, každý den může poutníku přinést nějaké zrno na chléb pro ono tajemné „pokračování příště“. Přítel kněz říká: „Kolika lidem by mohla rozsvítit život jednoduchá otázka: Neudělal jsem dnes někomu to, co bych nechtěl, aby někdo udělal mně?“
Zamysli se, ještě je čas
„Co mi dnes namlely ony tajemné, stále pracující mlýny?“ Tato otázka je skvělý návod pro meditaci. Babička mé kamarádky, která s oblibou testovala známé svým přáním, jež jsem popsal v úvodu, říkávala: „Lidé si myslívají, kdovíjak jsou moudří, a přitom je člověk moudrý podle toho, jak umí slyšet klapat boží mlýny. Lidé si myslívají, že nejsou hluší, a přitom mívají hluché srdce. Boží mlýny uslyší jen srdce.“
PhDr. Martin Petiška
Spisovatel, básník, syn spisovatele Eduarda Petišky. Je autorem více než padesáti titulů. Celkové náklady jeho knih přesáhly hranici několika set tisíc výtisků a byly přeloženy do několika jazyků.
Nedávno vyprávěl jeden pamětník o soudu s člověkem, který se mu snažil ublížit. Vzteklý starý pán, který ho toužil okrást, u soudu lhal. A onen pamětník později vzpomínal: „Víte, měl jsem chuť mu říct něco řachavého, třeba něco jako řekl Lomikarovi Kozina, to jeho ‚Do roka a do dne’. A víte, že jsem šťastný, že jsem nic neřekl?“ Věděl jsem to. Onen pán se totiž do roka zastřelil.
Člověk je nastavený určitým způsobem. Pokud vnitřní řád porušuje, chová se, jako by chtěl zapnout televizor tím, že jím udeří o podlahu. Každý si nese životem „mlýnek“ a na něm podvědomě přemílá, co a jak dělá. Mlýnek upozorňuje, kdy je třeba mluvit a kdy mlčet. Náš život se utváří nejen podle toho, co děláme, ale i podle toho, co jsme udělat opomněli. Ten mlýnek se jmenuje svědomí. Dbá na to, aby nás nesemlel „velký mlýn osudu“.
Anděl strážný by mohl nabídnout prostý test: „Zamyslel ses nad tím, co přeješ lidem ve svém okolí? Jestli ne, zamysli se, je čas, ještě je čas...“ Boží mlýny posoudí nejen to, co a jak konáme, ale i naše pohnutky. Pokud by babička mé kamarádky toto zamyšlení četla, asi by souhlasně pokývla a usměvavě dodala: „Lidičky, nestarejte se tolik o to, co vám přejí okolní lidičkové. Zamyslete se raději nad tím, co vy přejete jim. Vždyť co přejete jim, přejete přece i sobě...“
Pro čtenáře Flowee vybíráme zajímavé čtení z archivu časopisu Nový Fénix, zaměřeného na osobní rozvoj.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Martin Petiška, Nový Fénix