Aneta Vignerová se do povědomí veřejnosti zapsala díky Miss České republiky, ve které v roce 2009 zvítězila. „Byla jsem kontroverzní miss,“ vzpomíná sympatická brunetka s úsměvem při rozhovoru, který jsme vedly v pražské kavárně Café Café. „Byla jsem už tehdy spíš modelka, nikoli dívka s kudrnatými vlasy a modrýma očima.“ Ačkoliv se snědá kráska setkala nejen s četnými gratulacemi, ale i se spoustou negativních komentářů, neodradilo ji to. Módnímu byznysu se začala v Česku věnovat naplno a za deset let se stala jednou z nejvyhledávanějších modelek.
Byla bych ráda, kdyby „nadšení ze sociálních sítí“ opadlo a my se vrátili do normálních životů a neposuzovali se podle toho, kolik má kdo followerů.
Na Anetě se mi vždycky líbilo, že je svá. Že je tomu tak i ve skutečnosti, jsem měla možnost poznat už při jejím focení pro kampaň Den offline, kterou Aneta moc ráda podpořila. I proto naše setkání spíš připomínalo přátelskou schůzku než formální rozhovor. Aneta se rozpovídala nejen o tom, jak to měla se sebevědomím dřív a jak je tomu dnes, ale třeba i o mateřství.
Kým je dneska, deset let po vítězství v Miss České republiky, Aneta Vignerová?
Profese zůstává, dá se tedy říct, že i já jsem pořád stejná. Stále se věnuji modelingu. Myslím si ale, že jsem dnes už konečně našla sama sebe. Chci říct, že jsem se přijala taková, jaká jsem.
A co tomu pomohlo?
Asi to, že jsem žila dva roky bez přítele a naučila jsem se žít sama se sebou. Ze začátku to bylo dost zvláštní. Vždycky jsem totiž byla ve vztahu. Myslím si, že tohle období „samoty“ mělo přijít. Vždycky mě totiž nějakým způsobem formovali mí partneři. Tvořili půlku mého světa. Za každou zkušenost, ať už dobrou či špatnou, jsem ráda, protože to ze mě udělalo lepšího, sebevědomějšího člověka. A já jsem měla, co se týče sebevědomí, dřív celkem těžké období. Ačkoli jsem modelka a nepsané pravidlo zní „modelka rovná se exhibicionistka“, u mě je to naopak. Jsem docela introvert.
Důležité je mít se rád a přijmout se i s chybami. A tak to mám už rok, říká Aneta Vignerová
Když už se s někým sblížím, skamarádím, tak je to pak prima. Chvíli mi to ale trvá. Momentálně jsem v takové fázi, že si pevně stojím za svým názorem, a když přijdu domů, je mi hezky i samotné. Důležité je mít se rád a přijmout se i s chybami. A tak to mám už rok.
Kdyby ses chtěla dovědět, co bude za dalších deset let, a měla tu možnost probrat to třeba s křišťálovou koulí, na co by ses zeptala?
Přiznám se, že dřív jsem chodila ke kartářkám. Byla jsem takovej magor, že když jsem potřebovala na něco rychle odpověď, měla jsem pocit, že kartářka mi ji dá. Přitom je to strašná hloupost. Kartářka tě uvede nějakým směrem nebo ti dá nějakou psychologickou radu. Člověk se tím ale nesmí řídit – musí být sám v sobě silnej.
A jestli bych se měla zeptat na mou budoucnost, tak to budou taková ta klišé, jestli budeme všichni zdraví... Pak by mě určitě zajímalo, zda budu mít rodinu, stálého partnera a samozřejmě, zda se mi bude dařit v práci nebo budu cestovat. Na jednu stranu by bylo lákavé tohle vědět, na druhou stranu bych se nechtěla dozvědět něco špatnýho. To bych pak byla naštvaná, že jsem se vůbec zeptala.
Jsi tedy spíš člověk, který žije přítomností?
Jo, určitě.
Jak jsi vnímala sebe jako ženu v patnácti, ve dvaceti a nyní?
V patnácti to bylo celkem dobrý. Jsem ze tří dětí, takže jsem byla dost ovlivňována starším bráchou. Byla jsem dost kluk – takovej řízek. Když mi bylo vlastně ještě necelých patnáct, šla jsem na Elite Model Look, kde jsem se umístila na třetím místě. Ve škole jsem dostala individuální plán a začala dost cestovat a vydělávat si modelingem. Žila jsem úplně jinej život než moji vrstevníci. Úplně mě míjely večery s holkama na diskotéce, kluci…
Na jedné straně to bylo moc fajn, měla jsem ze zahraničí spoustu zážitků, slušně jsem si vydělávala, na druhou stranu mi ten „obyčejný“ život trochu chyběl. Paradoxně jsem se v patnácti cítila víc žensky než v pětadvaceti. Byla jsem sebevědomější. Člověk se totiž v patnácti vidí ještě trošku povrchně. Čím je pak starší, tím „jde do větší hloubky“. Vnímá svou vizuální stránku jako celkem povrchní záležitost. Když to shrnu, jsem ráda, že jsem si tímto prošla. A teď se cítím spokojeně a připravená na rodinu.
Takže se těšíš na děti…
Strašně moc. Přeju si, abych byla dobrou matkou. To je podle mě ta nejtěžší role v životě – předat ze sebe to nejlepší. A je to do jisté míry výzva, na kterou se ale opravdu těším. A s rozhodnutím mít děti souvisí samozřejmě i to, že budu mít partnera, o kterého se můžu opřít. Bez lásky to nejde.
Na Flowee teď běží projekt Jsem žena #jsembohyne. Ten řeší podstatu ženství, jež se opírá o slovanskou mytologii. My dnes žijeme ve světě internetu a na naše kořeny zapomínáme. Myslíš, že má tuhle problematiku smysl řešit?
Jak říkáš, žijeme v době sociálních sítí. A upřímně, je to hrozný. Za sebe říkám, že bych byla ráda, kdyby „nadšení ze sociálních sítí“ opadlo a my se vrátili do normálních životů a neposuzovali se podle toho, kolik má kdo followerů. A když jsme u toho, tak se i ta moje práce dnes občas řeší tímto způsobem.
Kolikrát se partnerství s nějakou značkou odvíjí od toho, kolik máš sledujících… Mladší lidi jsou sociálními sítěmi pohlceni víc. U starších záleží, jak se tím nechají ovlivnit. Já mám kolem sebe například kamarády, kteří chodí rádi do přírody, stanují. Přesto jsou na sociálních sítích. Dokážou tyto světy oddělit. Já, která žiju v bulvárním světě, si Instagramem dělám PR. Je to jednodušší forma prezentace. Všechno záleží ale na tom, jak to člověk pojme.
A má v tomhle světě smysl řešit kořeny a třeba ono slovanství?
Myslím, že slovanství se u nás projevuje v jistých formách pořád. Mladší generace z něj určitě čerpá méně, což je škoda. Ale v zásadě jde o to, jaké má dítě zázemí v rodině, jakou navštěvuje školu. Když jsme u školy, tak dnes se vedou elektronické třídní knihy. Téměř všechno se dělá přes počítač. Moje máma musela navštěvovat počítačové kurzy, protože na počítači vůbec neuměla. Neříkám, že je to dobře nebo špatně. Jen je důležité se nad tím zamyslet. Podle mě je dnešní doba paradoxně těžká.
Kdo je pro tebe v téhle těžké době inspirativní silná žena?
Vždycky se říká „moje máma“. A já to potvrzuju. Ta mě vychovávala. Říct někoho jiného by bylo divné. Každopádně pro mě byla rovněž velkou inspirací babička. Vychovala krásné tři ženy, které teď mají rodiny a dokážou se postarat.
Silné ženy ale musí být i v modelingu. Třeba zahraniční modeling je tvrdé, soutěživé a konkurenční prostředí. A ženství je v něm vlastně podle mě dost potlačováno. Jak je to podle tebe v českém modelingu?
Český modeling vlastně není. Tady vládne komerce. Když chce být holka modelkou, musí jít ven. V Česku ji nic nečeká. Když nevyhraješ soutěž krásy, nejsi tváří reklamy či v horším případě neuděláš nějaký průšvih, těžko se uživíš. Tím je Česká republika hodně odlišná od zahraničí.
V zahraničí nebývá zvykem, aby modelky komerčního rázu tak dobře fungovaly na svém trhu, jako je tomu u nás. Mám za to, že kdybych Miss nevyhrála, tak budu dělat modeling v zahraničí. Za to, že tu jsem a vydělávám si hezký peníze, vděčím Miss a samozřejmě své píli. Snažím se, aby se mnou klienti byli spokojení.
Už tedy nemáš v plánu vycestovat?
Už ne. Je mi tady dobře. Byla by škoda vzdát se toho, co si tady člověk vybudoval. A další věcí je to, že je mi jednatřicet a tu pravou modelingovou kariéru už dělat nepotřebuji. Já jsem si ten modeling zkusila, vím, jaké to je. A myslím, že pokud nefotíš pro Vogue a nejsi fakt profláklá, tak se ti ve světě v jednatřiceti dveře zavírají. V Česku i teď mohu fungovat dál. Samozřejmě se mi změnili klienti. Je to jiný, než když mi bylo dvacet. Ale i ženy v pětatřiceti a vyšším věku chtějí mít nějaký vzor a já věřím, že dělat reklamu pro zralejší ženy bude fajn.
Jde se tedy v Česku uživit modelingem? Nebo už toho musíš mít víc za sebou?
V současnosti už je to tak, že se holky uživí i tím, že mají Instagram. Já jsem tuhle éru nezažila. Když jsem v roce 2009 byla na Miss, tak jsem si teprve zakládala Facebook. Dnes se spousta holek vyfotí na Instagram a mají hned pocit, že pro někoho udělaly kampaň.
A co ty a Instagram? Máš ho jako přivýdělek, nebo spíš pro zábavu?
Nebudu říkat, že mi Instagram nevydělává. Lehce se tím dá udělat reklama. Navíc někteří moji klienti Instagram vyžadují. Ale kdyby nebyl Instagram, tak mi to asi vadit nebude. To platí i pro Facebook. U něj mi přijde, že upadá jako takový.
Kromě modelingu se věnuješ ještě něčemu jinému?
Teď budu dělat s Liběnou Rochovou pro charitativní organizaci DEBRA. Jinak mám takové lenivé období. Tak, jak to mám, mi to ale momentálně stačí. Ale do toho zkouším. I mě by bavila charita, ale vůbec nevím, jakým směrem to uchytit. Taky nevím, jestli bych to emočně zvládala. Jsem v pozici hledání. Chybí mi něco, co by mě opravdu naplňovalo. Přece jenom modeling dělám už několik let. Občas už je to rutinní záležitost. Zároveň už ale v modelingu nejsem brána jen jako ramínko na šaty, ale jako Aneta Vignerová. Do projektů, které si vybírám, mohu mluvit. O to jsou pro mě tyhle spolupráce zajímavější.
Oděv nese informaci nejen o našem zařazení do rozmanitých společenských skupin, ale zároveň mnohdy jistým způsobem vyjadřuje či dokresluje naši individualitu. Co o tobě móda, kterou nosíš, vypovídá? Jak tě sleduji, vidím, že jsi trošku à la Victoria Beckham – minimalismus, jednoduché střihy.
Vidíš, Victoria se mi líbila vždycky… Myslím si, že jsem celkem výrazný typ. A člověk by měl odhadnout, co si ke své osobě může dovolit za oblečení. Občas vymyslím se svým stylistou něco kreativního, ale nejlépe se cítím v něčem minimalistickém. A troufám si říct, že to mnohdy udělá větší efekt než nějaká extravagance. Té si užiju na módních přehlídkách. V reálu pak dávám přednost něčemu pohodlnému a ne moc výstřednímu. Nejsem moc ráda středem pozornosti.
A měla jsi to tak vždycky nebo tomu dopomohl čas?
Určitě to tak nebylo vždycky. Velký podíl na tom má spolupráce s módním návrhářem a stylistou Michaelem Kováčikem, který je zároveň mým nejlepším kamarádem. Ovlivňujeme se navzájem. Šla jsem mu i teď módní přehlídku na Fashion Weeku.
Aneta Vignerová (1987)
S modelingem začínala už v patnácti, kdy uspěla v soutěži Elite Model Look. Jako modelka pak procestovala řadu zemí. V roce 2009 se přihlásila do soutěže Miss Česká republika, kterou vyhrála. Českou republiku v ten samý rok reprezentovala i na Miss World v Johannesburgu. Nyní se věnuje dál modelingu v České republice. Aneta vystudovala střední podnikatelskou školu.
Pár let po Miss se stal mým osobním stylistou. Líbila jsem se mu už tehdy. Viděl mě jinak, než jsem se viděla já. Chvilku trvalo, než mezi námi takzvaně „vznikla symbióza“. A teď? Věřím, že to, co mi vybere, bude skvělý a budu se v tom cítit dobře.
Snaha být odlišný v odívání je často i úsilím o jakési vymezení. Teď mám na mysli tebe a pánské obleky, které často nosíš. Co tím chceš sdělit?
Vlastně vůbec nic. Líbí se mi to. Potřebuješ na to jistou dávku odvahy, ale to se v oboru, ve kterém dělám, nabízí.
Není to i tak, že chceš ženám dodat odvahu, aby se „nebály“ nosit i tuhle módu?
Určitě. Když vidíš chlapa v obleku, je to mužný. U ženy to tak ale vůbec být nemusí. Podívej se na návrhářku Ivanu Mentlovou a její pánská saka. Když si zvolíš správný střih, ukážeš dekolt, dáš si náušnice, krásný make-up, tak to nemusí vypadat vůbec mužně, ba naopak. Na všem se dá pracovat, akorát je důležité mít pro to cit, popřípadě vyhledat někoho, kdo ti v tom poradí. A dnes se už víc žen nebojí experimentovat. Je to lepší a lepší…
Reklama
foto: Autorka, zdroj: Instagram Anety Vignerové
