Věta „zachránili životy svých soudruhů, zachránili plavidlo a nedopustili katastrofu planetárního rozsahu“ v projevu pobočníka velitele ruského námořnictva Sergeje Pavlova na pohřbu 14 námořníků z tajného a tajemného plavidla Lošarik bude zřejmě ještě dlouho vyvolávat otázky, na něž se světu asi těžko dostane odpovědí.
Co vlastně o havárii na palubě plavidla Lošarik, jinak také AS-31, víme? Musíme si přiznat, že velice málo. Plavidlu, které je v médiích někdy označováno jako batyskaf (špatně, protože batyskaf je zařízení, které je ve vodě nadnášeno plovákem, naplněným tekutinou lehčí než voda) a někdy jako ponorka, říkají v Rusku atomová hlubokomořská stanice (atomnaja glubokovodnaja stancija).
Nepatří Námořnictvu Ruské federace, ale podléhá poněkud záhadné instituci GUGI (Glavnoje Upravlenije Glubokovodsk Isledovaniji), která spadá přímo pod ruské ministerstvo obrany. GUGI má na starosti kromě ponorek pro speciální účely i oceánské výzkumné lodě třídy Jantar, které mohou posloužit třeba jako základny pro miniponorky či potápěče, v médiích označované jako hydronauti.
Příliš mnoho kapitánů
Lošarik sice vypadá jako ponorka, ale to, co je vidět, je vlastně jenom vnější opláštění, kryjící asi sedm vzájemně propojených batysfér, tady kulových kapslí, kterýžto tvar nejlépe odolává vnějšímu tlaku. I díky tomu se dokáže Lošarik potopit zřejmě i do tříkilometrové hloubky, což je desetinásobek toho, co svedou běžné ponorky. V jednotlivých sférických objektech z titanových slitin je strojovna, atomový reaktor, akumulátorovna, velitelství a samozřejmě prostory pro posádku.
Při likvidaci požáru zahynulo čtrnáct námořníků, ovšem ne ledajakých. Polovina z nich byla kapitány první třídy.
Plavidlo o průměru zhruba sedm metrů je dlouhé asi šedesát až sedmdesát metrů. Velice zajímavým vybavením jsou výsuvné ližiny, s nimiž ponorka bez poškození dosedne na mořské dno, a mechanické ruce, které mohou posloužit k hlubokomořským pracím. Spekuluje se, že by s tímto vybavením mohl Lošarik například přerušit hlubokomořské kabely či kabely amerického systému SOSUS, jenž slouží k vyhledávání ponorek, a je tedy ruskému námořnictvu trnem v oku.
Podle posledních informací vybuchla 1. července v oddělení akumulátorů lithiová baterie. Členové posádky nejdříve dostali do bezpečí přítomné civilní techniky, izolovali atomový reaktor a pustili se do hašení. Při likvidaci požáru zahynulo čtrnáct námořníků, ovšem ne ledajakých. Polovina z nich byla kapitány první třídy, což odpovídá hodnosti plukovníka u pozemního vojska, dva z nich dokonce měli titul Hrdina Ruské federace. Lošarik se vynořil – největší hloubka v místě katastrofy v Barentsově moři je tři sta metrů – a byl odvlečen do přístavu.
Reaktor není atomová puma
Obětovali své životy, aby zabránili globální katastrofě… Jenže jaké? Jaderný reaktor nemohl vybuchnout, ostatně v případě takovýchto potíží by se měl sám automaticky odstavit. Kdyby se tak nestalo a po potopení plavidla dál pracoval bez kontroly, mořská voda by ho měla dostatečně chladit, a i kdyby se jeho obal roztavil, působila by jako moderátor. Radioaktivita by sice do okolí mohla proniknout, ale jaderný výbuch by nenastal.
Ponorka BS-64 Podmoskovje je pravděpodobně tou, která byla pro Lošarik domovskou a dotáhla tajnou ponorku do přístavu
Sama radioaktivita by byla dostatečně vodou zeslabena, aby nepředstavovala nějakou vážnější hrozbu. Ostatně, na dně moří a oceánů je atomových reaktorů kvůli haváriím ponorek hned několik. Jednak to jsou dva americké z ponorek USS Thresher (potopila se v roce 1963 během hlubinných zkoušek) a USS Scorpion (1968 – imploze ve velké hloubce). U obou reaktor přestal pracovat. Horší to je s reaktory sovětských, potažmo ruských ponorek, které byly většinou vlastní příčinou jejich potopení.
Radioaktivita se rozptýlí
Ponorka K-8 se potopila v roce 1970 v Biskajském zálivu, když byla po požáru na palubě vlečena k opravě, přičemž oba reaktory byly už zastaveny. Na palubě měla navíc čtyři torpéda s jadernou hlavicí. Ponorka K-27 měla problémy s reaktorem, tedy hlavně s jeho chlazením, už od svého spuštění na vodu v roce 1958. Reaktor byl několikrát opravován, až byla nakonec v roce 1979 ponorka vyřazena úplně. Reaktor byl zalit směsí furfurylalkoholu a asfaltu a ponorka roku 1982 řízeně potopena v Karském moři. Bohužel se izolace rozpouští rychleji, než se očekávalo...
Plavidlo Aegir 6000 naměřilo úroveň radioaktivity osm set tisíckrát vyšší, než je běžné. Ani to však není podle odborníků příčinou ke zvýšeným obavám.
Po výbuchu v raketovém silu se roku 1986 poblíž Bermud potopila ponorka K-219. Reaktor se podařilo díky sebeobětování námořníků odstavit. To se podařilo i u ponorky K-278, která se po požáru na palubě potopila v roce 1989 u Medvědího ostrova v Norském moři. Na její palubě jsou také torpéda s jadernými hlavicemi. Norský institut mořského výzkumu v okolí vraku provádí pravidelná měření. Letos začátkem července poprvé použil dálkově ovládané plavidlo Aegir 6000, které naměřilo úroveň radioaktivity osm set tisíckrát vyšší, než je běžné. Ani to však není podle odborníků příčinou ke zvýšeným obavám, protože radioaktivita se rychle rozptýlí.
Otázky, které zůstávají
Případ havárie ponorky K-141, kterou známe jako Kursk, je ještě v živé paměti. Část jejího vraku i s reaktorem, jenž byl včas odstaven, se podařilo roku 2001 vyzdvihnout. Největší problém představuje ponorka K-159. Do služby se dostala v roce 1963 a hned o dva roky později z jejího reaktoru začala unikat radioaktivita. Oprava prodloužila život ponorky do roku 1989, kdy byla odtažena na vrakoviště přístavu Ostrovnoj (což je takzvaně uzavřené město). Roku 2003 dostalo Rusko dvě stě dvacet milionů dolarů od okolních států, aby zajistilo likvidaci především jejích dvou reaktorů.
Bylo opravdu třeba, aby se sběru vzorků hornin z mořského dna, což byl úkol tohoto plavidla, účastnilo tolik kapitánů první třídy?
Bohužel při vlečení ke konečné likvidaci se vrak potopil v Barentsově moři a i s neodstraněným vyhořelým palivem představuje dodnes hrozbu kontaminace okolí radioaktivními látkami. Na vrakovišti přístavu Ostrovnoj ovšem čeká ještě několik desítek vyřazených atomových ponorek…
Ano, to vše jsou potenciální hrozby pro životní prostředí v místě, kde se havárie staly, ale globální či planetární katastrofu, jaké údajně zabránili hrdinové z Lošariku, rozhodně nepředstavují. Objevila se i konspirační teorie, že nehoda souvisí se zemětřesením v Kalifornii. Bylo ale opravdu třeba, aby se sběru vzorků hornin z mořského dna, což byl úkol tohoto plavidla, účastnilo tolik kapitánů první třídy? A proč se pozorovatelům na pohřbu hrdinů z lodi zdály nesené rakve podezřele těžké? Na odpovědi budeme asi čekat hodně dlouho, pokud na ně vůbec někdy dojde.
Reklama
foto: Profimedia a www.hisutton.com, zdroj: News.com.au