Že se Země otáčí, je každému jasné. Ovšem putuje i okolo Slunce. Sluneční soustava také není v klidu a spolu se spirálním ramenem, jež má jméno po souhvězdí Orion, se otáčí kolem středu Mléčné dráhy. Ani tady celý kolotoč nekončí. I Galaxie s „naší“ skupinou galaxií v jakési Supergalaxii (či neromanticky v Místní skupině galaxií) totiž pádí za neznámým cílem. Kam tedy doletíme? A nenarazíme jednou třeba „do zdi“?
Vývoj představ o vesmíru, jeho vzniku, trvání a konci pádí asi stejně rychle jako naše modrá planeta prostorem. To, co se objevilo jako jakási mlhavá teorie před pár lety, bylo mezitím precizováno, vybroušeno a vyjasněno, přijato vědci zvlášť a odbornou veřejností obecně, pak zpochybněno, nahrazeno novou mlhavou teorií a posléze odvrženo jako zastaralé.
Jezuitská teorie
Stovky let trvalo, než byla Země uznána za kulatou, než byl opuštěn geocentrický názor a nahrazen jiným. S teorií, že vše vzniklo z jediné malé částečky, přišel v roce 1927 monsignor Georges Lemantre (ano, monsignor, byl to belgický kněz a jezuita). Tenhle odvážný předpoklad byl ještě odvážnějšími vědci hýčkán, všelijak obracen a zkoumán, spolu s prvními atomovými výbuchy byl i inovován na prvotní jadernou explozi. Ti méně odvážní, mezi nimiž byl kupodivu i britský astronom Fred Hoyle, se mu vysmívali. Ostatně název Velký třesk použil tento astronom v rozhlasové přednášce před šedesáti lety jako pejorativní.
Obyvatelé žijící na rovníku fofrují kolem dokola závratnou rychlostí 0,465 kilometrů za sekundu.
Teprve po roce 1980 pochyby na základě nových objevů ve vesmíru mizely a Velký třesk je základem toho, co o historii našeho světa víme. Tedy až na první okamžiky, nějakých 10 až 37 sekund, tam je pořád ještě prostor pro nějakou vyšší moc. Takže vesmír vznikl před takovými 13,7 miliardy let. Po různých peripetiích se zářením, s kvarky, gluony a baryony vyrostl do té krásy, jak ho známe dnes. Takový ovšem nezůstane.
Jak se to všechno otáčí
Naše matička Země se otáčí jednou kolem své osy za 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekundy, což při rozměrech planety znamená, že její obyvatelé žijící na rovníku fofrují kolem dokola závratnou rychlostí 0,465 kilometru za sekundu. Země oblétá i Slunce, a to průměrným tempem 30 kilometrů za sekundu. Se sluneční soustavou pak v rameni Orionu rotujeme kolem pomyslného středu Galaxie rychlostí takových 220 kilometrů za sekundu, abychom zhruba za takových 230 až 250 milionů let završili jeden oběh.
Spolu se Zemí urazíme takových dvaapadesát milionů kilometrů den co den.
Sama Galaxie se také pohybuje a astrofyzikové si myslí, že letí prostorem rychlostí 630 kilometrů za sekundu. Nevědí to ovšem s jistotou, neboť tenhle poslední propočet už naráží na teorii relativity. Dá se tedy říci jenom přibližně, že spolu se Zemí urazíme takových dvaapadesát milionů kilometrů den co den. Můžeme se ale trefit na plný mezihvězdný plyn do nějaké zdi? Nevypadá to na to. Ostatně je to špatně položená otázka. Asi jako v zen buddhismu. Dotaz prostě nemá smysl.
Nejvíc nám hrozí Slunce
Za takové tři čtyři miliardy let se naše Galaxie srazí s galaxií známou jako Mlhovina Andromedy. Tenhle náš nejbližší soused z Místní skupiny galaxií ovšem velké nebezpečí neznamená, pravděpodobnost, že do sebe nějaké dvě hvězdy skutečně drcnou, je minimální. Horší je, že Slunce se začne rozpínat takové dvě miliardy let poté, a jestli Zemi neodstěhujeme dál, celou ji pohltí. To už se zřejmě budou slučovat všechny sousední galaxie do jedné.
My, co tu dnes žijeme, si zatím můžeme být jistí, že do zdi s planetou nenarazíme.
Mezihvězdná hmota se vyčerpá a přestanou vznikat hvězdy nové. Nastane to tak za sto trilionů let, plus minus nějaký ten pátek. Podle momentálně snad nejuznávanější vize vzdálené budoucnosti poputují vesmírem bílí a hnědí trpaslíci, neutronové hvězdy, nějaké ty planety a všecičko bude chladnout. Pak se začnou rozpadat části atomů, vypařovat černé díry, a než se kdo naděje, budeme tu mít jen lehké částice a záření.
Na Silvestra takového roku 10 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 (...mělo by to být sto nul, nespletl jsem se?) bude vysoce energetické prázdno znovu připraveno k... Čemu? Ehm, uvidíme. Je to sice jen jedna z mnoha teorií, ale ani jiné o žádné zdi nemluví. My, co tu dnes žijeme, si zatím můžeme být jistí, že do zdi s planetou nenarazíme. Jen s tou planetou to jde kvůli nám, co tu dnes žijeme, trochu ode zdi ke zdi.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: New Scientist
