Lesní terapie, které propadli nejen Japonci, nemocnice a zotavovny budované v lesech severských zemí, skotská nebo irská lesní terapie na předpis anebo nabádání k plnému vnímání bohatého lesního království jen potvrzuje, co každý citlivý člověk s úctou a přirozeným respektem cítil snad odjakživa. Les je naším lidským přirozeným chrámem, modlitebnou, terapií i lékárnou, kam můžeme vždycky zajít a kde nás plně přijmou. Místem, kde můžeme plně cítit propojení se vším kolem nás, můžeme klidně spočinout a kde je nám nebe i země naplno otevřena.

Čeká nás tam posvátné ticho, do jisté míry nedotčená příroda a klidní a důstojní společníci ve formě stromů. Školní biologii jsme možná už dávno zapomněli, ale to nevadí, výzkum biologie jde stále dál a nyní se ukazují souvislosti a překvapivé spojitosti, které nás fascinují, ale nepřekvapují, vlastně je přijímáme se samozřejmou otevřeností. Ano, přesně to jsme cítili, jen jsme to neuměli popsat. Zajímavé je, že ke stejným výsledkům docházejí odborníci na různých místech planety bez toho, aby navzájem svoje zkušenosti sdíleli. Přesto jsou jejich výsledky podobné fascinujícím způsobem.

Zkoumání tajného života stromů

Stromy mají třeba podle německého lesníka Petra Wohllebena paměť, předávají si informace a můžou pociťovat bolesti. Dokonce mohou dostat i úpal a časem se jim stejně jako nám tvoří vrásky. Sám život se jim postupně zapisuje do tváří. Mnohé stromy, jako například duby, spolu také navzájem komunikují prostřednictvím vonných látek. Mohou se tak navzájem účinně varovat v okamžiku, kdy je některý z nich napaden nebezpečným hmyzem. V takovém případě vysílá vůně jako varovné signály a všechny stromy v okolí tak upozorní na vzniklé nebo blížící se nebezpečí.

K vytvoření zdravého a stabilního (pra)lesa je nutné ne méně než pět set let autonomního vývoje, pokud možno bez lidských zásahů.

Stromy o sebe také navzájem pečují, a to nejenom o své potomky, ale i o své předky anebo starší a poškozené kusy. Stromy-matky „kojí“ svoje semenáčky tak, že jim kořeny předávají cukr a další živiny. To ovšem není všechno. V lese existuje také společenská třída poměřovaná podle míry vzájemné sounáležitosti. Některé pařezy odumírají, jiné prý podle Wohllebena stromy vyživují i po staletí. Zatímco v tomto bodě s Wohllebenem někteří polemizují, on sám upozorňuje na to, že ve své knize Tajný život stromů propojuje jak výsledky vědeckých výzkumů, tak vlastní pozorování.

Lesní internet

Stromy se podle Wohllebena navzájem vnímají. Rostou třeba do šíře tak dlouho, dokud nenarazí na špičky větví souseda. Tato citlivost by se mohla přenést do lidského světa… Někdy se přátelské stromy propletou i svými kořeny, a to i natolik, že se společně vyživují, případně umírají. Podle lesníka si stromy vyrovnávají svoje silné a slabé stránky, a to právě přes kořeny.

Les má také svůj internet. Tvoří jej houby, které přirozeně potřebují, aby se rostlinám kolem nich dařilo. Prostřednictvím rozsáhlé sítě hub si stromy mohou předávat potřebné signály. Tato síť se nazývá wood vibe web a je již všeobecně rozšířenou a přijímanou vědeckou teorií. Systém je natolik promyšlený, že nás lesník Wohlleben vyzývá, abychom stromům a lesním společenstvím dali svobodu, protože se s problémy potom, o samotě, vypořádají lépe než s naší, někdy ne úplně šťastnou součinností. Od lesa bychom se podle něj měli učit. A sám Wohlleben je autorem na slovo povolaným – leccos má odpozorováno z každodenního života v lese, při psaní o lesích vychází také z vědeckých studií.

Les jako místo přechodu

Kanadská vědkyně Suzanne Simardoivá zkoumala les více než tři desítky let a zpracovala pak svoje poznatky o týmové spolupráci stromů při výměně živin, o stromech, které pečují o „mladé“ rostoucí v podrostu, o pomoci stromů nemocným jedincům, o fungování lesa coby propojeném organismu, jenž si předává signály ve chvílích ohrožení. Nyní Simardová učí lidi smýšlet o lese jinak. A daří se jí to, její přednášky sklízí obrovský úspěch, což je možná dokladem toho, že nám připomíná to, co jsme už tušili.

Velký listnatý strom vyprodukuje za den tolik kyslíku, kolik denně spotřebuje k dýchání 50 lidí.

Na les pochopitelně sází i přírodní národy, součástí jejich přechodových rituálů bývá tzv. vision quest, tedy pobyt o samotě v lese, kdy je člověk pár dní odkázán jen sám na sebe. S minimální výbavou v lese může rozjímat a meditovat, kontemplovat, radit se se šamanem. Pak by měla přijít vize, která mu pomůže, poradí, osvětlí jeho otázky. Při vision questu na rozdíl od pouti člověk zůstává na místě a putuje dál nikoli po dané cestě, ale putuje do sebe sama. Vision quest není ovšem jen záležitosti přírodních národů, ročně jím také u nás prochází desítky osob. Tento rituál totiž umožňuje odhodit staré a přejít do nového života.

Jako děti

A pokud si na rituál netroufáte, stačí procházka, meditace, prostě „jen tak být“. Užít si pobyt v přírodě jako děti, zvídavě, s radostí, plně v okamžiku. Stačí příště v lese otevřít oči a dál objevovat fascinující cesty a naše vzájemné souvislosti. Myslím, že nás lesy a příroda vůbec učí toleranci, svobodě a laskavosti vůči živému a živoucímu systému, protože jsme všichni propojeni.

Je proto třeba přijmout odpovědnost za kus světa, kde je všechno přirozeně a organicky propojeno a všechno souvisí se vším. Vše jedno jest. Magie a věda jdou v lese ruku v ruce. Někteří autoři les dokonce popisují jako autonomní a inteligentní bytost, se kterou se můžeme spojit tak, že ji budeme vnímat a pociťovat naplno.

foto: Shutterstock, zdroj: Jana Uhlířová, Nový Fénix