Celý život vidím ve své hlavě dvojku jako žlutou a sedmičku jako modrou. Stejně tak je písmeno A červené a T šedé. Nevím proč, ale prostě to tak je. Neděle je hnědá a středa zelená. Nikdy jsem tomu nevěnovala příliš pozornosti a měla jsem za to, že to tak má asi každý.
Když jsem minulý týden narazila na článek o synestezii a dočetla se, že je to jev, kterému se věnují vědci po celém světě, začala jsem se ve svém okolí ptát a zjistila jsem, že většina přátel na mě kouká jak na blázna. Narazila jsem ale i na několik lidí, kteří se nad otázkou: „Jakou barvu má dvojka?“ vůbec nepozastavili a bez přemýšlení odpověděli.
Když jeden vjem vyvolá jiný
Podle vědců z Univerzity Karlovy: „Synestézie představuje způsob vnímání, kdy určitý vjem vyvolává vjem jiný, který není reálně přítomen (například číslice nebo písmeno vyvolává dojem určité barvy, určité slovo vyvolává dojem chutě, zvuk vyvolává pocit dotyku apod.). V praxi to může znamenat, že synestetikovy dny v týdnu jsou pevně propojeny s určitými barvami, že barevně slyší hudbu, anebo že mu slova chutnají určitou chutí či voní konkrétní vůní.“
Se synestezií se můžeme narodit, ale může se u nás poprvé objevit i v pokročilejším věku. Někdo ji má trvale, někdo jen po určitou chvíli.
Podle epidemiologů se synestezie vyskytuje asi šestkrát častěji u žen. „Úvaha o vazbě na chromozom X byla od počátku srozumitelná. Současné genetické výzkumy to potvrzují, a dokonce se vyskytují úvahy, že pokud by se objevil gen pro synestezii u plodů mužského pohlaví, mohl by být spojen s dalšími poruchami, které vedou k jeho časnému odumření a potratu. Nejvíce stop míří k chromozomu 16, přičemž genotyp se nemusí vždy ‚prosadit‘, jak ukazují studie na jednovaječných dvojčatech,“ říká v časopise Vesmír Radkin Honzák, český psychiatr a publicista.
„Zvuk barev je tak určitý, že bychom těžko hledali někoho, kdo by basovými tóny vyjádřil jasně žlutou nebo výškovými tóny tmavé jezero,“ řekl ruský malíř Vasilij Kandinskij.
Podle odhadů existuje 50–150 druhů synestezie. Podle Honzáka jsou nejčastější synestezií „barevně zbarvená písmena, číslovky a další jednotky naučených posloupností, jakými jsou dny v týdnu, měsíce v roce nebo letopočty“. Mezi další její formy pak patří například propojení těchto vjemů:
1. Zvuk -> barva
V tomto případě jednotlivé tóny lidé vnímají jako barvy a může to fungovat i naopak. Tímto darem bylo obdařeno i několik světoznámých skladatelů. Mezi nimi například Franz Schubert, Ludwig van Beethoven nebo Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, který například notu C vnímal bíle, D žlutě, E modře atd. Francouzský skladatel Olivier Messiaen měl barvy propojené s hudebními tóninami a hudebníkům v orchestru tak například říkal: „Hrajte to víc zeleně!“
Týkalo se to i známých malířů. Vincent van Gogh to potvrzuje v jednom svém dopisu zaslaném bratrovi: „Někteří umělci mají nervózní ruku při kreslení, což dává jejich technice něco ze zvuku, který je vlastní houslím,“ napsal. Kvůli svému daru se přestal věnovat hře na piano, protože pro něj bylo prý příliš náročné, že v něm každý tón evokuje jinou barvu.
Ruský malíř Vasilij Kandiskij díky synestezii zvuku a barvy vytvořil svoji ikonickou kolekci abstrakcí. Propojení těchto dvou vjemů pro něj bylo velmi jasné: „Zvuk barev je tak určitý, že bychom těžko hledali někoho, kdo by basovými tóny vyjádřil jasně žlutou nebo výškovými tóny tmavé jezero,“ řekl.
2. Zrak -> hmat
Představte si, že se díváte na video s roztomilým štěňátkem, říkáte si, jak rádi byste se s ním pomazlili, a rovnou i cítíte jeho hebkou srst mezi prsty. S tímto typem synestezie se samozřejmě můžete dostat i do divnějších situací. Díváte se například na svého kolegu v práci, jak se při přemýšlení škrábe na bradě, a v ten moment cítíte dotyk i na své bradě. To je trochu děsivé. Mírnou formu této synestezie má ale až 30 % z nás. Jsou to především velmi citliví a empatičtí lidé, kteří pociťují bolest při pohledu na bolest druhé osoby.
3. Slovo -> čich
Synestezie, během které lidé cítí slova, patří mezi méně časté. Slovo nemusí být ani nahlas vysloveno, aby ho synestetikové cítili, stačí, když ho vidí napsané, nebo na něj pomyslí. Někteří lidé cítí velký počet slov, zatímco jiní jen pár vybraných.
„Ne každé slovo má pro mě vůni, někdy i na základě toho, jak se zrovna cítím, ale to na to nemá takový vliv,“ popisuje jedna uživatelka v diskuzi na Redditu. „Když vyslovím spojovací slova (to, pak, jako, má atd.), tak nevoní, ale cítím slova s významem nebo pojmy jako např: Eros (teplá aromatická jako skořice), mandala (květinová a písková) atd.“
4. Slovo -> chuť
Někteří lidé mohou slova dokonce chutnat. Tato synestezie se v populaci vyskytuje až pětkrát častěji než předchozí typ a někdy se tyto dvě vyskytují u jednoho člověka zároveň.
„Během pokusné intoxikace LSD, kterou jsem ve Výzkumném ústavu psychiatrickém prožil v roce 1962, jsem měl zážitek, který jsem jen těžko tlumočil. Slyšel jsem jedním ze svých špičáků (tenkrát jsem měl ještě všechny svoje) modrou barvu.“
Henry Gray, 23letý mladík z anglického Newcastelu, popsal pro Newsweek, jaké to je cítit na jazyku chuť lidských jmen. Henry může jména zároveň někdy i cítit jako vůni či zápach v nose, ale také v něm někdy vyvolávají tělesný pocit.
„Když mi bylo asi osm let, máma se zúčastnila rodičovské schůzky v mé škole. Dozvěděla se, že jsem na hřišti dělal neobvyklé poznámky o jménech lidí. Jednomu chlapci jsem řekl: ‚Nechci si s tebou hrát, Fergusi, tvoje jméno mě moc svědí.‘ Při jiné příležitosti jsem poté, co jsem slyšel jméno Martin přečtené ze seznamu, vykřikl: ‚To chutná jako Lentilky!‘
„Jako dítě jsem si myslel, že je to úplně normální,“ vysvětluje.
„Věřím, že chuť, vůně nebo pocit, který si s každým jménem spojuji, může mít něco společného s tím, jak se píše. Například Alice, což je krásné jméno, chutná jako nakrájená citrusová jablka. Jsou však i jiná jména, která jako by s tím, jak se píší, vůbec nesouvisela; například jméno Megan chutná jako plátek šunky, který byl namočený v plátku mléka, a Noe chutná opravdu silně po kokosu.“
5. Čas -> prostor
Zkušenost s touto formou synestezie má redaktorka Flowee Tereza Hermochová. Téměř po celý svůj život, tedy od doby, kdy začala chápat koncept dnů, týdnů a měsíců, vnímá tyto časové úseky prostorově.
„Měsíce v roce vnímám jako kruh kolem mě a dny v týdny jako takovou osu,“ vysvětluje. To, že jde o synestezii, zjistila asi až před 4 lety. „Vždycky jsem to brala jak běžnou věc a myslela si, že to takhle mají všichni. Až jednou jsem si nějak četla o synestezii a ptala se lidí a zjistila jsem, že to vůbec nemají všichni.“
Pravá a nepravá synestezie
Vědci rozlišují dva druhy synestezií. Ty, o kterých byla řeč v článku, jsou pravé. Většinou vznikají na základě dědičnosti a bývají trvalé. S nepravými synesteziemi je možné se setkat během migrény, epileptického záchvatu, mrtvice, objevují se v důsledku mozkových nádorů nebo po užití drog.
„Během pokusné intoxikace LSD, kterou jsem ve Výzkumném ústavu psychiatrickém prožil v roce 1962, jsem měl zážitek, který jsem jen těžko tlumočil. Slyšel jsem jedním ze svých špičáků (tenkrát jsem měl ještě všechny svoje) modrou barvu. Jak jsem se poučil později, byla to ‚synestezie nepravá‘, vyvolaná halucinatorní látkou,“ popsal svůj zážitek Radkin Honzák.
Vědce zajímají ale spíše lidé, kteří jsou obdařeni některou z forem pravé synestezie. Pokud mezi ně patříte, můžete kontaktovat například výzkumníky z Univerzity Karlovy.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek