Že člověk má na přírodu vliv větší než tunguzský meteorit, dokládá rychlost vymírání živočišných druhů. Harvardský biolog E.O. Wilson říká, že 30 000 druhů ročně je dotlačeno na práh vyhynutí. To je rychlost 82 druhů za den. (Nebo, chcete-li ještě zrnitěji, čtyři druhy každou hodinu.) Pro srovnání, podle jednoho odhadu byla „normální“ rychlost vymírání na Zemi ještě před lidskou činností asi jeden druh z jednoho milionu druhů za rok. To znamená, že flóra a fauna mohou mizet až 1000x rychleji, než tomu bylo dříve.
Možná jste si všimli slovíčka mohou. To tam být musí. Věhlasný biolog sice může mít pravdu, ale také nemusí. On sám totiž moc dobře ví, že my sami jsme poznali a zatřídili jen zlomek pozemské fauny a flóry. A přesto už dnes je na Červeném seznamu IUCN, který shrnuje všechny živočišné druhy, kterým hrozí (nebo hrozilo) vyhynutí, neuvěřitelných (a teď se podržte něčeho stabilního) 2,161 milionů druhů a taxonomů! Tohle číslo, které bylo platné v roce 2022, už nyní být platné nemusí. Nejenže některé druhy se přidávají, ale také některé ze seznamu mizí. Už vyhynuly, nebo nejsou k dohledání. Možná někde ještě jsou. Ale nikdo je už dlouho neviděl. Třeba horská žába Itatiaia z jihovýchodní Brazílie je na seznamu už dlouho, ale nikdo není schopen říct, jestli už vyhynula, nebo ještě v pralesích žije.
Nejen špatné zprávy
Přesto seznam řídne. Sice pomaleji, než do něj druhů přibývá, ale přece jen je to nezadržitelný a hodně smutný proces. Například v roce 2021 americký Fish and Wildlife Service oznámil vymazání 23 druhů volně žijících živočichů ze seznamu, a to z důvodu jejich vyhynutí. Tento rok podle ESA a NOAA Fisheries už můžeme mazat další druhy. Například tuleň karibský je uznán vyhynulým druhem, protože žádný jeho exemplář nebyl spatřen od roku 1952.
Ne všechny výmazy jsou nicméně smutné. Jsou ještě další dvě definice, které tohle mohou způsobit:
- Druh se zotavil do té míry, že již nepotřebuje ochranu ESA.
- Ukázalo se, že původní informace opravňující zařazení na seznam jsou nesprávné, nebo nové informace naznačují, že tento druh není ve skutečnosti ohrožený.
Například lachtan Stellerův (u nás známý také jako lachtan ušatý) byl na seznam ohrožených druhů zařazen v roce 1990. Díky tomu začala jeho výrazná ochrana a snaha o jeho navrácení do přírody. To se podařilo. V roce 2013 byl lachtan Stellerův ze seznamu vymazán, protože jeho populace se rozmnožila natolik, že již nemusel být za ohrožený druh považován.
Z opačného konce
Naopak na úplném okraji vyhynutí je nyní například datel slonovinový. Pozorovatelé tvrdí, že jej spatřili v Severní Americe, ale pozorování potvrzené není. Poslední potvrzený pták tak byl vysledován v roce 1944.
A co dál? To bychom tady byli horně dlouho. Odborníci z OSN říkají, že ze světa odejde přes 500 000 suchozemských zvířat, protože nemají dostatek přirozeného prostředí. Stejně tak je na pokraji vyhynutí 40 % obojživelníků.
Naděje ve vědě
Vědci se ale domnívají, že mají odpověď na to, jak vrátit ohrožené druhy do přírody. A to pomocí nástroje na úpravu genů.
Nové pokroky využívající nástroje pro genetickou úpravu, jako je CRISPR a cílené šlechtění, rychle posouvají vědeckou komunitu k úvahám o resuscitaci některých druhů, například tasmánského tygra a srstnatého mamuta, které jsou již považovány za vyhynulé. Avšak tato témata vyvolávají řadu kontroverzí. Nejextrémnější argumentace je ilustrována konceptem „Jurský park“. Je skutečně etické vrátit do našeho světa druhy, které se vyvinuly a následně vyhynuly před tisíciletími a pro které je současný svět zcela cizím?
Přes to, co mohou naznačovat hollywoodské filmy o dinosaurech, technologický vývoj zatím nedosáhl úrovně, kdy bychom mohli vytvořit nový život z ničeho, i kdybychom měli k dispozici kompletní genom starověkého druhu. „Naše technologie má v současné době výrazná omezení,“ zdůrazňuje Ben Novak, vedoucí vědecký pracovník neziskové organizace Revive & Restore, která se zaměřuje na oživování vyhynulých druhů a záchranu ohrožených druhů prostřednictvím biotechnologie.
Jenže díky umělé inteligenci se posunulo poznání i biotechnologie tak, že vědci se pouští do neuvěřitelných výzev. Například chtějí probudit mamuty a poslat je do zamrzlých plání severu. Prý pomůžou přírodě. O tom jsme ale psali ve zvláštním článku.
Nevyhynuli, přizpůsobili se
V některých případech se biologové zaměřují na druhy, které byly vyhubeny pouze z konkrétních oblastí – jak je zřejmé, koncept vyhynutí nemusí být vždy tak jednoznačný, jak se na první pohled může zdát. Existuje otázka, zda se zubři vyhubili, když byli lidmi domestikováni do podoby moderních krav, nebo se jednoduše transformovali?
Na druhé straně, floridští panteři nikdy nevyhynuli úplně; avšak v zájmu zvýšení genetické diverzity nebezpečně malého počtu velkých koček, které ve státě zůstaly, tam byly přivedeny pumy z oddělené populace v Texasu. Počty panterů se díky tomuto kroku zvýšily, ale kočky nyní žijící na tomto území jsou geneticky odlišné od původní populace panterů.
A podobným způsobem jdou i vědci. Téměř vyhynuvší druh se snaží zachránit jak cíleným odchytem a chovem těchto druhů, ale také třeba biologickou a genomovou terapií, která druh sice mírně pozmění, ale dá mu větší příležitost se adaptovat na nové prostředí.
Chcete příklad? Tady je. Největší suchozemský pták Severní Ameriky byl kondor kalifornský. Ten vyhynul ve volné přírodě v 80. letech 20. století, kdy zoologické zahrady vzaly zbývající ptáky do zajetí. Předtím se biologové museli naučit, jak chovat tyto obří ptáky v zajetí, aniž by potenciálně ublížili několika zbývajícím. Experimentovali s chovem kondorů andských – blízkých bratranců kalifornského druhu – v zajetí, dokud nevyvinuli systém chovu křížených kuřat a jejich vypouštění do přírody.
Následovaly programy chovu kalifornských kondorů v zajetí, včetně míst, jako je útočiště kondorů v Big Sur v Kalifornii, provozované Ventana Wildlife Society. Společnost vypouští ptáky každý rok; podle jednoho průzkumu jich bylo v roce 2021 ve volné přírodě odhadem 334.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek