Ozonová vrstva tvoří nad planetou neviditelný ochranný štít, který pohlcuje škodlivé UV záření ze Slunce. Život na Zemi by bez ní nebyl možný. Organizace British Antarctic Survey začala nad Antarktidou poprvé měřit koncentraci ozonu v 50. letech 20. století. Koncem sedmdesátých let trávil britský meteorolog Jonathan Shanklin většinu času v kanceláři v Cambridgi a zpracovával záznamy z takzvaných Dobsonových spektrofotometrů – pozemních přístrojů, které měří změny atmosférického ozonu. Postupem času pozoroval, že hladina ozonu klesá. Konkrétně, do roku 1984 ztratila ozonová vrstva nad antarktickou výzkumnou stanicí Halley Bay ve srovnání s předchozími desetiletími třetinu své tloušťky.
Freony všude, kam se podíváš
Shanklin své zjištění o nedostatku ozonu publikoval v roce 1985 a naznačil, že souvisí s lidmi vyrobenými chemickými sloučeninami, zvanými chlorofluorouhlovodíky (CFC), které se používají v aerosolech a chladicích zařízeních. Objev se proslavil pod názvem ozonová díra.
Určité varovné signály však přišly mnohem dříve. Konkrétně už v roce 1974 publikovali vědci Mario Molina a F. Sherry Rowland článek o tom, že ničit ozon v zemské stratosféře mohou freony. Jejich zjištění ale napadli průmyslníci, kteří trvali na tom, že jejich výrobky jsou bezpečné. Používání freonů tak pokračovalo v nezmenšené míře a zanedlouho už byly doslova všudypřítomné. Právě až Shanklinův výzkum dal původní práci Moliny a Rowlanda za pravdu a ti nakonec v roce 1995 získali Nobelovu cenu za chemii. Ukázalo se navíc, že k úbytku ozonu dochází mnohem rychleji, než se původně předpokládalo.
Všechny údaje ukazovaly na kombinaci nárůstu chlóru z lidského používání freonů a přítomnosti polárních stratosférických mraků jako na spouštěč toho, co se stalo.
Od té doby se vědci snaží zjistit, jak a proč k problému dochází. „Byla to velká záhada,“ říká BBC profesorka atmosférické chemie a klimatologie na MIT Susan Solomonová. „Všechny údaje ukazovaly na kombinaci nárůstu chlóru z lidského používání freonů a přítomnosti polárních stratosférických mraků jako na spouštěč toho, co se stalo,“ vysvětluje pro BBC.
Jeden za všechny, všichni za jednoho
Úbytek ozonu představuje vážnou hrozbu pro zdraví – může být příčinou rakoviny kůže, šedého zákalu, poškození růstu rostlin a zemědělských plodin nebo reprodukčních problémů u ryb, krabů, žab a fytoplanktonu, který je základem mořského potravního řetězce.
Proč už ale o ozonové díře neslyšíme tak často, vzhledem k tomu, o jak vážnou hrozbu šlo? „Už není takový důvod k obavám jako kdysi,“ podotýká pro BBC docentka fyziky životního prostředí na Canterburské univerzitě na Novém Zélandu Laura Revellová. V roce 1987 byl přijat Montrealský protokol na ochranu ozonové vrstvy postupným omezováním používání chemických látek, které ji poškozují. Smlouvou byl mimo jiné zřízen fond, který měl poskytovat finanční a technickou pomoc rozvojovým zemím při plnění jejich závazků.
V 90. letech a na počátku nového tisíciletí pak byla výroba a spotřeba freonů zastavena úplně. Kdyby se to nestalo, v tuto chvíli už by docházelo k masivnímu úbytku ozonové vrstvy. „Je poměrně dobře prokázáno, že v roce 2050 by se životní podmínky na celé planetě podobaly těm přímo pod ozonovou dírou a planeta by se stala neobyvatelnou,“ uvedla Solomonová.
Očekává se, že se ozonová vrstva vrátí na úroveň před rokem 1980 přibližně v polovině tohoto století.
Do roku 2009 bylo upuštěno od používání 98 procent chemických látek, které Montrealský protokol specifikoval. Jeho dodatky také vedly ke stále přísnějším omezením látek zavedených jako náhrada za freony. Ukázalo se totiž, že například potenciál globálního oteplování nejčastěji používaného HCFC byl téměř dva tisíckrát vyšší než u oxidu uhličitého. Montrealský protokol podepsaly od jeho přijetí už všechny země na světě, a je proto považován za triumf mezinárodní spolupráce v oblasti životního prostředí.
Zdlouhavá obnova
Ozonová díra však stále existuje a každoročně se na jaře nad Antarktidou tvoří. V létě se opět zmenší, protože se do ní přimísí stratosférický vzduch z nižších zeměpisných šířek, a tak se postupně zacelí až do následujícího jara, kdy cyklus začíná nanovo.
Existují však důkazy, že začíná zcela mizet a že se ozonová vrstva obnovuje, říká Solomonová. Na základě vědeckých odhadů se očekává, že se vrátí na úroveň před rokem 1980 přibližně v polovině století. Obnova je pomalá kvůli dlouhé životnosti molekul, poškozujících ozonovou vrstvu. Některé přetrvávají v atmosféře padesát až 150 let, než se rozpadnou.
I když se zdá, že máme vyhráno, stále existují činnosti, jejichž dopadu na atmosféru zatím plně nerozumíme a které pro ni mohou představovat riziko. Mezi ně patří například vypouštění raket nebo sulfátové geoinženýrství. „Je opravdu důležité, abychom si neustále uvědomovali, co se ve stratosféře děje,“ upozorňuje Revellová.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: BBC