Bylo 24. ledna roku 1848. James W. Marshall pracoval v Kalifornii poblíž Sacramenta na vylepšení mlýna svého zaměstnavatele Johna Suttera, prohluboval náhon a do oka mu padly kousky nažloutlého kovu. Svůj nález z řeky South Fork ukázal Sutterovi a oba se shodli, že je to zlato. A že objev raději budou držet v tajnosti. Nepovedlo se. V roce 1849 začala první zlatá horečka. Nyní probíhá její další vlna. Ta ovšem zásadně škodí přírodě.
John Sutter původem ze Švýcarska si myslel, že zdrojem bohatství je především poctivá práce, a tesař James W. Marshall s ním souhlasil. Šídlo v pytli ovšem neutajíš, zvláště ne před novináři. Samuel Brannan, obchodník a vydavatel California Star, prvních novin v San Francisku, měl poblíž Sutterovy pily obchod se vším možným.
Tenkrát na západě...
Když mu začali zákazníci platit za lopaty, krumpáče a pánve zlatem, začal se pídit po jeho původu. Ovšem musel velice opatrně, protože si nechtěl pokazit kšeft. Takovou pánev koupil za dvacet centů a prodal za patnáct dolarů. Během prvních dvou měsíců vydělal přes třicet tisíc. O senzační zprávu o zlatě se musel se čtenáři California Star ovšem podělit. V novinách to nešlo, protože všichni jeho zaměstnanci si pořídili nářadí a vydali se kutat zlato.
Učinil tak poněkud nenovinářským způsobem. Probíhal prý několika ulicemi San Franciska (to tehdy nemělo ani tisícovku obyvatel) s lahvičkou, v níž bylo několik nuggetů, a řval: „Zlato, zlato z americké řeky!“ To ještě moc neznamenalo, San Francisco byl malý přístav na západním pobřeží a, jak by prezident Trump řekl, shithole country, ale 19. srpna 1848 vyšel v novinách New York Herald Tribune článek s nadsázkou o tom, že v kopcích nad Sacramentem v Kalifornii je tolik zlata, že ho stačí nabírat holýma rukama, a úprk takzvaných devětačtyřicátníků na západ mohl začít.
Jak se tam dostat?
Ano, šlo o nadsázku, i když jen malou. Sami Marshall a Sutter takto nasbírali během prvních několika dnů asi dvacet kilo zlata – a všichni si to najednou chtěli ověřit. Problémem ovšem bylo, jak se tam dostat. Železnice byla v počátcích a spojovala hlavně města na východním pobřeží, kdo by taky chtěl jezdit přes celý kontinent. Najednou to ale chtěla spousta lidí. Putovali tedy povozy, koňmo i pěšky. Cesta však byla dlouhá a plná nástrah. I když se zlatachtiví cestovatelé spojovali, aby jim lépe odolávali, některé výpravy přišly cestou dlouhou 4 800 kilometrů až o každého dvacátého účastníka.
Na vině nebyli ani tak indiáni, jako cholera a tyfus. Pohodlnější byla cesta po moři, ovšem jak se to vezme. Plavba od východního pobřeží k západnímu okolo Hoornova mysu také pohodlím neoplývala, protože trvala nejméně pět měsíců, během nichž bylo potřeba urazit 33 000 kilometrů. Další eventualitou byla plavba na pobřeží Panamy a pak cesta přes tropický les koňmo a na kánoích k pacifickému pobřeží. Tam se mohli zlatokopové nalodit a opět plout k severu.
Během roku 1849 přišlo do Kalifornie asi 90 000 lidí a do roku 1855, kdy zdejší zlatá horečka končila, to bylo přibližně 300 000 nových osadníků. Nebyli to jen Američané z východu, ale i Jihoameričané, Australané a také Číňané.
Železnice i džíny
Jen ti, kteří přišli mezi prvními, tedy vlastně oni devětačtyřicátníci, mohli opravdu zbohatnout, ovšem pouze tehdy, když se svým nálezem zacházeli uvážlivě. Odhaduje se, že během zlaté horečky bylo vytěženo zlato v hodnotě dnešních 500 miliard dolarů. To výrazně přispělo k rozvoji ekonomiky celé země. Začala se stavět železnice, aby spojila východ se západem USA, zlatokopové objevili kouzlo praktických kalhot, které známe jako džíny, razily se oblíbené deseti- a dvacetidolarové zlaté mince.
Osadníci se na úrodné kalifornské půdě také pustili do pěstování ovoce, zeleniny a vinné révy. Ani cesta přes Panamskou šíji nezůstala zapomenuta a objevily se první plány na propojení východních a západních přístavů USA pro cesty lodí. Zlato v Kalifornii není ale jen minulostí.
Ryby nemají co žrát
Voda v podobě dešťů splavuje zlato z hor do údolních říček a potoků i dnes, a tak tu příležitost zbohatnout hledá v současnosti ještě víc lidí než za zlaté horečky. Nahrává tomu současná cena zlata i poměrně vysoká nezaměstnanost právě v Kalifornii, a tedy i dostatek volného času. Zároveň pak k rýžování zlata na veřejném území není třeba licence. Kolik se dnes v horách nad Sacramentem najde zlata, nikdo neví.
Nová zlatá horečka má dopad na místní přírodu. Profesor Peter B. Moyle, odborník na přírodní vědy a zástupce ředitele Center for Watershed Sciences (Centra vodních studií) University of California v Davisu, tvrdí, že vliv činnosti zlatokopů je velice neblahý. Nemusejí používat ani žádné chemikálie, přesto rybí populace v postižených tocích skomírá.
Potravou ryb je tu totiž především vodní hmyz, který žije v okolí kamenů a pod nimi. Překopáváním koryt potoků a řek hmyz ztrácí své přirozené prostředí, je omezena jeho reprodukce, a ryby tak nemají co žrát. Ohrožena je ze stejných důvodů i ropucha kalifornská. Ti, co v řekách rýžují zlato, vodu zároveň kalí. Protože voda z těchto hor pokrývá nejméně z jedné třetiny spotřebu velkých měst v oblasti, mají starosti i v místních vodárnách. Její vyčištění je finančně i časově mnohem náročnější, což je v často vyprahlé Kalifornii opravdu problém.
foto: Daily Mail a OPB.org, zdroj: LiveScience