„A dáte si vaše cappuccino s mandlovým, sójovým nebo kešu mlékem?“ usmívá se na mě v poklonu balijská dívka, obsluhující v klimatizované západně vyhlížející kavárně, která by stylem dokonale zapadla na pražskou hipster scénu. Posmutním. Ne proto, že se dozvídám, že kravské mléko je za příplatek. Právě jsem pochopila, že tohle není očekávaný nedotčený ráj. Nejradši bych se otočila na patě a vrátila se pro obyčejnou zalévanou černou kávu na sousední Jávu.
Na Jávě pijete kávu v otlučeném hrnku na zaprášeném koberečku na ulici, snídáte k ní rýži, potíte se, kolemjdoucí si vás fotí, protože jste první běloška, kterou v životě vidí. Ale káva voní, je opravdová a na nic si nehraje.
S lodí jež dováží čaj a kávu/pojedu jednou na dalekou Jávu. Za měsíc loď když vypluje z Janova/stane u zeleného ostrova. Vzpomínám, jak jsem jedno jarní odpoledne zasněně hleděla při čtení veršů Konstantina Biebla z okna na dvorek našeho maloměstského gymnázia. Na Jávu, Sumatru a tehdejší Cejlon jel v roce 1926. Zotavit se z hrůz, které zažil ve válce, i z nepovedených vztahů. Ale nakonec se mu hodně stýskalo.
Reklama
Pojedem spolu já a ty/vezmeš si jen kufřík a svoje rty. To sedí, Konstantine. Na celý měsíc v Indonésii mi opravdu stačí malé zavazadlo. Sluneční brýle, žabky, dlouhé volné kalhoty, tílko a pašmína, kterou si v muslimských částech země zahaluji ramena či vlasy.
Bezpečí domácích chrámů
Bali je určitě úžasné místo – blankytné moře i obloha, katalogové písčité pláže, věčné léto, kokosové palmy, nejlepší vlny pro surfaře, nekonečná rýžová pole, tuny čerstvého ovoce a originální hinduistické chrámy, kterých je tu víc než obytných domů. Taky je tu opravdu mnoho, mnoho žen středního věku, které po vzoru hlavní hrdinky filmu Jíst, meditovat, milovat v podání Julie Roberts na pláži jogínsky zdraví slunce a zenově korzují po letoviscích Kuta, Canggu nebo Ubud, doufajíc v náhlou osudovou srážku s dalším Javierem Bardemem. Nejsou úplně bez šance – pokud se spokojí s mladými, sluncem osmahlými australskými lovci vln.
A když si myslím, že nic lepšího už nepřijde, tak nás místní autobus o pár hodin později vyhodí uprostřed hor před buddhistickou svatyní Borobudur. Stupa stup.
Druhý den na Bali a pořád stejný pocit, že jsem v Kalifornii nebo Austrálii. Západní civilizace převažuje nad místní. Úzké cesty ucpané luxusními auty a motorkáři s prkny. Rodiny tráví čas pod slunečníky v luxusních rezortech, masy lidí se valí trasami podle Lonely Planet, posedávají v restauracích s italskou, mexickou či vegetariánskou kuchyní nebo se před sluncem schovávají za haldou lívanců a pod mléčnou pěnou v evropských kavárnách. Balijcům vlastně nezbylo než ustoupit do bezpečí svých domácích chrámů, které zčásti pro cizince uzavřeli. A když surfaři a turismus vytlačili rybářské vesničky, začali se živit praním prádla, předvádět své posvátné tance za peníze nebo se najímat jako řidiči, kteří neustále na každého kolemjdoucího volají: „Taxi, taxi?“
Jakartská realita
Sousední Jáva se zdá být jako jiný vesmír. Toulání opuštěným starým centrem Jakarty – koloniálním městem duchů, které se nezměnilo od chvíle, kdy ho před 60 lety Holanďané nechali napospas osudu. Sousedí s malou tmavou čínskou čtvrtí, kde se mísí pach mrtvých zvířat a vonné esence z rudých chrámů.
V srdci hlavního města Indonésie stojí obrovská mešita z padesátých let. Naproti ji doplňuje katolická katedrála. Muži si mě prohlížejí, ženy v šátcích klopí zrak, vojáci, policisté, tisíce párů očí profrčí okolo na motorkách, prodavači na kolech. Můžu jít dovnitř, na podlaze spí bezdomovci, stovkou oken dopadá šikmé odpolední světlo na koberce.
Ráno jdou na passar prodávat ananasy/aby jim voněly ruce/až budou si na noc rozplétat/vlasy. Nebojácně vcházím i na místní trh passar mezi špinavé děti, vyzáblá kuřecí stehýnka na rožni, stánky s falešnými značkami bot, brýlí a kabelek. Po hliněné cestičce mezi slaměné tašky, banány, krvavé ryby a čerstvou zeleninu. Všichni se dívají. Stmívá se.
„Můžu vám ukázat město, ale jsem žena,“ civím nechápavě na jedinou odpověď, která po zoufalých voláních přistála v mém mailu. Je víkend, končí ramadán a začíná Eid al-Fitr, takové místní Vánoce. Nikdo nepracuje, letadla nelítají, autobusy nejezdí, obchody jsou zavřené. „Milá Irmo, přijeď co nejdříve. Těším se!“
Tentokrát s azurově modrým jezerem uvnitř. Ve dne únavou spím, možná se mi to jen zdálo.
Za půl hodiny přistane před hotelem SUV s malou osůbkou v květovaných šátcích a začnou dva úžasné dny v Semarangu, dvoumilionovém přístavu na severu Jávy. Hinduistické chrámy, čínské pagody, park s opicemi. „Pardon, musím se jít pomodlit...“ V pět odpoledne zaparkujeme na pár minut před mešitou, Javánka Irma odběhne s minikoránem a za chvíli pokračujeme dál. Holandské dědictví – cihlová pošta, paláce, kavárna, nádraží, zbytky ze slavné stavby železnice. Na ulici jíme ten nejlepší nasi goreng, tedy místní specialitu, ve stínu stromů. A k němu popíjíme ledový černý čaj. Javánský.
Sopky a svatyně
Pět ráno. Pět stupňů. Mám na sobě pět triček a deku průvodce Kina. Jsem už tři hodiny vzhůru, lehce protivná. Začíná svítat. Okolo se rýsují obličeje místních lidí a několika turistů, kteří stoupali v noci vzhůru národním parkem stejně jako my. Na obloze je růžová, oranžová, bledě modrá, nachová, hoří, bledne, žloutne, znova růžoví. Před námi je kráter sopky. Stoupá z něj dým. Stromy jsou stále zelenější. Takhle nějak vypadá... ve Photoshopu upravená ilustrace na obálce National Geographic. Padá mi čelist. Další noc, další sopka. Tentokrát s azurově modrým jezerem uvnitř. Ve dne únavou spím, možná se mi to jen zdálo.
Dlouhá cesta ke komplexu stovek vysokých věží chrámu chrámů Prambanan. Neuvěřitelné tisíce let staré hinduistické stavby náhodou objevili a zapomenuté vysekali z lesů na konci předminulého století příslušníci koloniálních mocností.
A když si myslím, že nic lepšího už nepřijde, tak nás místní autobus o pár hodin později vyhodí uprostřed hor před buddhistickou svatyní Borobudur. Stupa stup. Nejvyšší bod. Utírám pot. Nohy mi visí ve vzduchu. Okolo mě v pravidelných kruzích a patrech sedí vysochaní Buddhové. Je jich 504. Dívám se do kraje. A zároveň na dalekou Prahu.
Na druhé straně světa jsou Čechy/krásná a exotická země plná hlubokých a záhadných řek/jež suchou nohou přejdeš na jména Ježíš/U nás je jaro léto podzim zima/U nás nosíme zimníky, kravaty a hole/Možná že padá sníh/anebo kvetou už třešně/U nás rostou jahody/U nás je studená pitná voda...
foto: Autorka a Profimedia