Klíšťata jsou přemnožená, protože se člověk neumí postarat o půdu

Už jste ho letos měli? Kolega si ho přivezl z chaty až do redakce. Zatím se nehroutí. Každé čtvrté klíště je přitom u nás podle specializovaných laboratoří infikované. A dokáže člověku způsobit velké komplikace. Je to tím, že máme slabší imunitu, nebo jsou klíšťata čím dál nebezpečnější? Zeptali jsme se člověka, který je, co se týče parazitů, v Česku jedním z nejpovolanějších. Profesora molekulární a buněčné biologie a genetiky Libora Grubhoffera z Jihočeské univerzity.

Libor Grubhoffer se parazitologii věnuje od roku 1986. Tedy od svého příchodu do Parazitologického ústavu Akademie věd v Českých Budějovicích. Od té doby se zabývá biochemií a molekulární biologií klíšťat a jimi přenášených patogenů. Sám tvrdí, že za své úspěchy v oboru vděčí především svým studentům a doktorandům. „Je to díky blízkým spolupracovníkům, bez nichž bych nic nedokázal. Oni mě také drží nad vodou po léta mého působení v řídících pozicích vědy a vzdělávání. Tak to prostě je,“ říká.

Reklama

Profesora Grubhoffera jsme zastihli těsně před odletem do belgické Lovaně. S rodinou právě vyrážel na návštěvu za profesorem Erikem De Clercqem, který spolupracoval s již zesnulým věhlasným vědcem Antonínem Holým na preparátu proti viru HIV. Přesto si jeden z předních světových parazitologů našel chvilku, aby si s námi popovídal o virech, které přenášejí klíšťata.

Někteří lidé mají klíšťata skoro pokaždé, jakmile projdou kouskem trávy. Někdo se nemusí stříkat žádnými ochrannými přípravky a klíšťata na něj nejdou. Jak je to možné?

Opravdu je to tak. Klíšťata nás mají rozdělené do dvou skupin. Na ty z nás, kteří jim chutnají, a na ty, kteří je nelákají. Samozřejmě, že na to nejde spoléhat a vystavovat se zbytečnému riziku s tím, že "po mně nejdou". Přesto platí, že hostitelé, lidé a zvířata, mají v různé míře vyvinuté recepční schopnosti. A klíšťata mají ve své výbavě analytický aparát, který je schopen analyzovat chemické signály, například na bázi mastných kyselin, a tak příměr, že někdo klíšťatům voní a jiný nikoliv, není daleko od reality.

Zadělali jsme nejen našim dětem, ale i vnukům na vážné problémy i z hlediska biologických rizik kulturní krajiny v naší zemi. Chováme se barbarsky.

Souvisí to třeba i s tím, jak se daný jedinec stravuje? Já jsem se stala vegankou a od té doby mám pocit, že po mně klíšťata jdou. Dříve tomu tak nebylo, měla jsem jedno nebo dvě za celý život. Teď jich mám několik za sezónu. Možná jsem to s tou láskou ke zvířatům přehnala...

Já si opravdu netroufám říct, jak moc afinita klíšťat souvisí s nutričními zvyky hostitelů včetně člověka, vyloučit bych si to ale netroufl. Bohužel k tomu současná věda nemá dostatek údajů. Mezi lidmi je třeba rozšířený názor, že komplex vitamínů B klíšťata odrazuje, proto se třeba doporučuje konzumovat droždí a chránit se tak před napadením klíšťaty. Pravda je ovšem taková, že konzumace kvasnic opravdu v potřebném množství by už odrazovala nejenom klíšťata, ale všechny...

Proč vlastně encefalitida a lymská borelióza souvisí právě s klíšťaty? A proč tyhle dvě nemoci?

Klíšťová encefalitida je infekční onemocnění. Jde o virový zánět mozkových blan způsobený virem klíšťové encefalitidy. Původcem je tedy virus, naštěstí se proti němu můžeme chránit účinným a bezpečným očkováním, zatímco lymská borelióza je bakteriální onemocnění. Jeho původcem je spirochéta, což je borelie z druhového komplexu Borrelia burgdorferi sensu lato. Výzkum a vývoj vakcíny proti borelióze stále drhne, dokonce je čím dál složitější. Výhodou je, že lymskou boreliózu můžeme léčit antibiotiky za předpokladu, že je toto onemocnění lékařem včas rozpoznáno. Jenže to nebývá vždy jednoduché.

Máme se tedy klíšťat opravdu bát?

Já říkám všeho s mírou. I toho strachu. Rozhodně není důvod k nějaké panice, která se u některých slabších povah projevuje. A vede třeba k tomu, že se takoví lidé bojí chodit do lesa, někteří dokonce všude kolem sebe vidí klíšťata. To je přehnané. Ale určitou přiměřenou obezřetnost a opatrnost vřele doporučuji. Základem je vhodné oblečení, dlouhé nohavice a kotníkové boty. V každém případě je dobré se po takové procházce v exponovaném terénu prohlédnout a patřičnou pozornost věnovat dětem. Zvláště ohroženou skupinou jsou lidé ve věku 50+, hlavně tedy seniorské generace s ochabující imunitou.

Přibývá infikovaných klíšťat? A souvisí to opravdu s globálním oteplováním, jak se někdy tvrdí?

Vliv globálního oteplování na meziroční populační nárůst klíšťat nelze zatím seriózně doložit ani vyvrátit, musíme si ještě nějaké to desetiletí počkat. Z posledních dvou desetiletí ale víme, že klíšťata lezou do vyšších nadmořských výšek. Není tedy žádné překvapení, když se s nimi setkáte v Krkonoších, Jeseníkách, na Šumavě či v Malé Fatře.

Ve skutečnosti je nejúčinnější opatrné viklání a pomalé vytahování klíštěte. Rozhodně bych se vyvaroval různých lidových prostředků k zakápnutí klíštěte, aby se pustilo.

To je realita, jež minimálně souvisí s teplotně nadnormálními průměry v intervalu posledních dvou dekád. Dalším faktorem, který se zdá být určující pro trend rostoucích populací klíšťat, je způsob hospodaření či spíše nehospodaření v oblastech, kde dříve byla zemědělská krajina. Tohle nehospodaření vede obecně k přemnožení hostitelských zvířat. Přemnožují se tu nejen klíšťata, ale také vysoká a černá zvěř nebo drobní hlodavci. 

Takže teplota určitý dopad na klíšťata má. Meteorologové dnes kromě počasí předpovídají i aktivitu klíšťat. Jak to funguje?

Jde o přímý vztah klíšťat k počasí, teplotě, tlaku a vlhkosti. Aktivitou se u klíšťat rozumí, že se přesunou do pozice číhajících, hlavně na listy trávy. Tato charakteristika v jejich chování je popisována na škále 1 až 10. Takže když v předpovědi klíštěcí aktivity slyšíme hodnotu 10, mějme se na pozoru, protože klíšťata už v pozoru jsou.

Kde se vlastně ta infekce, která nám od klíšťat hrozí, v přírodě bere?

To není zase tak jednoduché. Infekce, přesněji původci oněch infekčních onemocnění, přetrvávají ve složitých vývojových cyklech. Ty jsou mezi hostitelskými či rezervoárovými živočichy dlouhodobě udržovány. A člověk je v tomto cyklu vždy slepým ramenem, je tedy konečnou stanicí pro klíště coby krevsajícího parazita a pro virus či borélii coby infekční agens. Ta infekce se tedy projeví až v člověku v podobě nemoci.

Můžou tyto cykly, na jejichž konci je nemoc člověka, souviset i s tím, jak se lidé chovají k životnímu prostředí?

Podle mě je řešením opravdu správné hospodaření v zemědělské krajině, patřičná péče o lesní porosty, remízky a další vegetační prvky. Nesmyslná je skutečnost, že majitelé zemědělské půdy dostávají dotace na držení polí ladem. Právě kvůli tomu dochází k dlouhodobému zanedbávání krajiny, k pěstování nesmyslné monokultury zemědělských plodin a podobně. Zadělali jsme nejen našim dětem, ale i vnukům na vážné problémy i z hlediska biologických rizik kulturní krajiny v naší zemi. Chováme se barbarsky. Stačí se podívat do Horního Rakouska, abychom viděli, jakého zvěrstva se v naší zemi dopustili komunisti a s čím jsme se nebyli ani za skoro 30 let od nabyté svobody schopni vypořádat.

Pozná laik nakažené klíště?

Nikoliv, nepozná. Ještě stále se čas od času zkoumá, zda se klíšťata nakažená virem klíšťové encefalitidy a negativní klíšťata nějak liší na první pohled nebo aspoň pod binokulární lupou. Zatím ale bez úspěchu.

Dá se nějak ochránit před nakažením?

Určitě taková opatření existují. O vhodném oblečení už jsme mluvili. Repelenty jsou také vhodné a snižují riziko napadení klíšťaty. Nestor naší parazitologie a velký odborník na problematiku klíšťat, jejich biologie a ekologie doktor Milan Daniel říká, že bychom měli chodit po vyšlapaných cestách... Samozřejmě, pokud to okolnosti umožňují. Zkrátka nejlepší prevencí před nakažením a onemocněním je snížit pravděpodobnost kontaktu s klíšťaty. Pak je opravdu potřeba se pečlivě prohlédnout, když přijdeme z míst, kde se klíšťata vyskytují. Máme na to dost času, klíště potřebuje obvykle 6 až 8 hodin k tomu, než se zakousne do své oběti, tak dlouho mu trvá přípravná fáze.

Takže není automatické, že bude člověk nakažen, i když se do něj zakousne nakažené klíště?

Jisté to rozhodně není. Opět záleží na řadě faktorů, zejména na imunitě takové lidské "oběti". Infektivita viru encefalitidy je extrémně vysoká. V laboratorních pokusech stačí jedna částice viru, aby usmrtila novorozenou myš. Přesto až 30 % infekcí člověka virem proběhne bezpříznakově, tedy bez zjevného onemocnění. Také pro projev lymské boreliózy je rozhodující stav imunity postiženého člověka.

Velmi významným faktorem, zda se nakazíme, nebo ne, je opravdu časový interval od přisátí k odstranění klíštěte. V případě encefalitidy může dojít k nakažení hostitele v podstatě bezprostředně po ukončení oné přípravné fáze a zahájení sání, tedy asi po oněch 8 hodinách. U limské boreliózy zbývá ještě několik hodin, neboť cesta borelií útrobami klíštěcího vampíra je mnohem složitější a trvá déle než u encefalitidy.

Už jsem slyšela asi deset receptů, jak klíště vyndat. Co doporučujete vy?

Jistě, i v tomhle panuje řada mýtů. Ve skutečnosti je nejúčinnější opatrné viklání a pomalé vytahování klíštěte. Rozhodně bych se vyvaroval různých lidových prostředků k zakápnutí klíštěte, aby se pustilo. I přes veškerou opatrnost se může klíště přetrhnout. Ale ani v tom případě  se nic neděje. Hlavovou část snadno vyjmeme z podkoží jehlou. Podobně, jako to děláme v případě zadřené třísky. To je moje rada. A hlavně zachovat klid a nezmatkovat, zejména když tuto "operaci" provádíme u malého dítěte. 

Ještě by mě zajímalo, jestli je na klíštěti vůbec něco pozitivního.

Možná nebudu úplně objektivní, ale klíšťata coby krevsající paraziti, tedy cizopasníci, nám nabízejí úžasný koncept, jak se členovci adaptují k parazitismu. Zkoumáním klíšťat, ale nejen jich, máme jedinečnou příležitost odhalovat tajemství přírody, přicházet na kloub složitostem života na Zemi a hledat inspiraci pro vývoj nových léčiv a nástrojů prevence před infekčními onemocněními.

foto: Profimedia