Západ Čech je jednou z nejaktivnějších oblastí zemětřesení u nás. O víkendu, ale i v noci na pondělí otřesy vystrašily obyvatele na Chebsku. Někde praskaly omítky, někde popraskaly cesty a silnice. Vážnější škody nevznikly. Ovšem vzdálené dunění během nočního ticha bylo zlověstné a vyděšené byly hlavně kočky. Otřesy zde dosahovaly maximálně 3,1 stupně Richterovy stupnice. Ale pozor, v těchto místech se několikrát zachvěla zem i o síle 6,5 stupně.
V žádném případě nechceme zlehčovat obavy místních obyvatel. Ostatně v prosinci roku 1985 tu po nejsilnějším otřesu z celého zemětřesného roje popraskaly celé zdi domů a méně bytelné komíny popadaly k zemi. Otřesy tehdy byly o síle 4,6 Richterovy stupnice, ovšem v nepříliš dávné historii tu obyvatelé zažili otřesy horší.
Reklama
Paleoseismologové zjistili, že v době, kdy tu sídlili Keltové, proběhlo na západě Čech zemětřesení o síle okolo 6,5 stupně a stejně tak v době přemyslovských knížat, přesněji někdy mezi lety 792 až 1020, se zde země zachvěla stejně silně. Naštěstí se silnější zemětřesení díky geotektonické struktuře českého masivu u nás nevyskytují. Nicméně to není důvod, aby se zde tektonická aktivita nezkoumala.
Co je pod Alpami
Jedním z projektů, kterého se čeští seismologové účastní, je AlpArray. V rámci něj se v současnosti měří sebemenší aktivita podloží v oblasti Alp a součástí sledovaného území je i velká část České republiky. Celkem na šest set přístrojů rozmístěných nejen v Alpách, ale i v hloubce dvou kilometrů ve Středozemním moři spravuje celkem na tři desítky institucí z jedenácti zemí.
Pohyb zemských desek vysvětlil v roce 1912 německý geolog a fyzik Alfred Wegener. Ten přišel s myšlenkou jakéhosi prakontinentu a nazval jej Pangeou.
Senzory, které pokrývají široké okolí alpského masivu od ostrova Korsika až po německý Stuttgart, měří na principu ultrazvuku. Po srovnání dat z několika měřicích stanic budou vědci určovat rozmístění a složení jednotlivých vrstev hluboko pod Alpami. Měli by se tak více dozvědět o složení litosféry v tloušťce zhruba sto kilometrů a možná ještě hlubších vrstev, snad i tam, kde bylo před desítkami milionů let někdejší mořské dno.
Předpovídat přesně nelze
Přestože se vědci snaží sebevíc, zemětřesení včetně těch katastrofických zatím nelze spolehlivě a exaktně předvídat. Měření změn elektrických proudů nebo teplot ani uvolnění většího množství netečného plynu argonu z hlubin je spolehlivé v jednotkách procent a zbytečný poplach by mnohdy dokázal nadělat větší škody než zemětřesení samo.
Zemětřesení podle Richtera
Pro popis síly zemětřesení se používá několik stupnic. Jednou z nich je Richterova. V roce 1935 ji vytvořil americký seismolog Charles Francis Richter. Stupnice je logaritmická, to znamená, že každý další stupeň je desetinásobkem předešlého. Stupnice tedy nemá horní hranici. 1- 2 Lidé zemětřesení necítí, lze ho pouze měřit přístroji 3 Nejmenší hodnota zemětřesení, které člověk pocítí, bez poškození budov 4 Slabé zemětřesení, pohybující se lustry, občas puká omítka 5 Slabé poškození budov 6 Vážné poškození nestabilních budov (5,7 – střední Itálie, rok 2017) 7 Velké poškození i pevně stavěných budov (7,1 – Haiti, rok 2010) 8 Téměř úplné zničení staveb (8,2 – Ťan-šan, Čína, rok 1976) 9 Nejsilnější zaznamenaná zemětřesení (9,1 – Sumatra, rok 2004)
Paradoxně nejlepší metodou je ta nejstarší, tedy pozorování zvířat, která jsou k předzvěstem osudového chvění země daleko citlivější. Ani sledování Země ze satelitů, které měří jednak sebemenší pohyby na jejím povrchu, ale i drobné změny v magnetickém poli, nejsou zatím dostatečně spolehlivé. Problém spočívá i v tom, že ročně nastane na celém světě okolo milionu drobných i velkých otřesů. Za některé nese odpovědnost sám člověk, když odčerpává ze země ropu a zemní plyn, doluje nerosty, za jiná pak vulkanická činnost.
Desky v pohybu
Devadesát procent všech zaznamenaných otřesů půdy však vznikne uvolněním energie při posunu litosférických tabulí. Můžeme si je představit jako velké plovoucí ledové kry, ale popravdě je to o něco složitější. Pevninské desky jsou oproti oceánským lehčí. Když se tlačí proti sobě, těžší se podsouvá pod lehčí. Takové zóně (oblasti), v níž se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou, se říká subdukční a obyvatelé žijící v jejím okolí si rozhodně nemohou stěžovat na nedostatek vzrušení, které přinášejí zemětřesení a sopečné výbuchy.
Los Angeles se na Pacifické desce šine rychlostí 3,5 centimetru ročně směrem na severozápad, San Francisko (zlom probíhá větší částí jeho území) míří spolu se Severoamerickou deskou opačně.
Ohniska zemětřesení vyvolaného pnutím desek, které se třou o sebe, jsou v různých hloubkách, protože těžší deska se může posunout třeba až do hloubky šesti set kilometrů. Seismologové rozlišují ohniska hluboká (300–350 km hluboko), střední (55–300 km) a mělká (do 55 km). Protože se hornina pod tlakem chová trochu jinak než na povrchu, jsou pro nás méně nebezpečná zemětřesení s hlubokým ohniskem, kdy jejich energii docela dobře utlumí vrstva zemského pláště.
Sopky, hory a propadliny
Pohyb zemských desek vysvětlil v roce 1912 německý geolog a fyzik Alfred Wegener. Ten přišel s myšlenkou jakéhosi prakontinentu a nazval jej Pangeou. Existoval před 250 miliony let a postupem času se z něj oddělily všechny kontinenty dnešní. Vycházel z porovnávání fosílií nalezených na jednotlivých kontinentech i z doplňujícího se tvaru východního pobřeží Jižní Ameriky a západního pobřeží Afriky. Vývoj byl sice podle nejnovějších poznatků poněkud složitější, ale v zásadě je tato teorie potvrzena.
Nyní předpokládáme, že se na Zemi nachází zásadních sedm či devět velkých tektonických desek (počet se liší podle jejich definice) a množství desek menších. Podle jejich vzájemného pohybu říkáme oblasti jejich dotyku buď kolizní (konvergentní) rozhraní, rozestupující se (divergentní), nebo posunující se (transformní) rozhraní. Aktivity v těchto oblastech vedou k zemětřesení, sopečné činnosti, vzniku horstev nebo hlubokomořských propadlin. Kritická místa poznáme při pohledu na fyzickou mapu světa poměrně snadno. Vezmeme-li si například mapu Tichého oceánu tak, aby v jejím středu bylo souostroví Havaje, uvidíme celý takzvaný Ohnivý prstenec obkružující Pacifik ze všech stran a na něm najdete většinu aktivních sopek, které prozrazují, co se pod nimi děje.
Cheb není San Andreas
Není to pochopitelně jen Tichý oceán, jehož litosférické desky jsou v pohybu. Stejně tak se Arabský poloostrov, na nějž tlačí část Afriky, pomalu podsouvá pod Eurasii. Také ve východní části Afriky je patrný zlom, který zdůrazňuje linie velkých jezer. Indická deska se posouvá pod Euroasijskou, a tím i pomalu narůstají Himálaje. Pozornost a velké obavy se však vztahují nyní především k západnímu pobřeží USA, kde se coby obrovský příkop táhne Kalifornií v délce dvanácti set kilometrů a zhruba v šíři dvou set metrů s nesčetnými souběžnými trhlinami zlom San Andreas.
To, co se může pak stát, mohou ilustrovat vzpomínky na ničivé zemětřesení právě v San Francisku roku 1906, kdy se země vzpínala jako splašený kůň ve vlnách téměř sedm metrů vysokých.
Je to transformní zlom na rozhraní dvou tektonických desek, Pacifické a Severoamerické. Shodou okolností se Los Angeles na desce Pacifické šine rychlostí 3,5 centimetru ročně směrem na severozápad, San Francisko (zlom probíhá větší částí jeho územím) míří spolu se Severoamerickou deskou opačně. Tam, kde jsou místní horniny měkčí, probíhá posun bez problému, i když je nutné počítat s tím, že občas nějaká ta cesta bude více zahýbat a branka v plotě bude od domu trochu dál, než před rokem.
Problém je v místech, kde je tvrdá žula, a to je právě v oblasti obou velkoměst. Zvýšené tření způsobuje obrovské pnutí v obou deskách. To, co se může pak stát, ilustrují vzpomínky na ničivé zemětřesení právě v San Francisku roku 1906, kdy se země vzpínala jako splašený kůň ve vlnách téměř sedm metrů vysokých. Již před pár lety geologové varovali, že zemětřesení tu má zpoždění. Ta menší v těchto místech proběhla zhruba každých sto osmdesát až dvě stě let. Zastavený pohyb však vyvolá zemětřesení katastrofální, třeba podobné tomu v San Francisku. Ovšem v případě L. A. v daleko více obydlené oblasti a s několika jadernými elektrárnami.
foto: Profimedia a Shutterstock, zdroj: Geofyzikální ústav AV ČR