Hranice druhého nejmenšího státu na světě měří dohromady 8,5 kilometru. Kdyby polovina z ní nevedla po hřebenu vysokých alpských skal, na jejichž úpatí se rozkládají ty nejluxusnější rezidence nejbohatších lidí světa, dalo by se říct, že tohle malé knížectví lze obejít za den.
Reklama
Ta druhá polovina ale vede po břehu moře, a pokud se budete po vrstevnici snažit kopírovat právě tuto cestu, naskytne se vám jeden z nejpůsobivějších městských pohledů na světě. Na jedné straně vysoká skála se šroubovicí různých vzhůru se šplhajících cestiček, jež se zavrtávají dutinami tunelů do nitra kamenného srázu jako do kola ementálského sýra, na straně druhé nejluxusnější jachty světa, brázdící pobřeží země, kde se její vládci rozhodli, že už nikdy nikdo nemusí platit přímé daně.
Být občanem knížectví
Je to jeden ze tří důvodů, proč je tato země pro bohaté lidi všeho druhu tak neuvěřitelně atraktivní. Samozřejmě, o optimalizaci daňových povinností (čti: chceme na daních zaplatit co nejméně, ukažte mi, jak se to dělá legálně) se snaží každý. Druhý důvod s prvním souvisí: Monako je právem považováno za jednu z nejluxusnějších zemí světa, ve které se potkáte právě s těmi, kteří řeší daně už na takové úrovni, že si kvůli nim mohou dovolit pořídit si v přímořském státě trvalé bydliště.
Na plážích je čisto, číšníci se na vás usmívají, a když někdo přijde o minutu později, můžete si být jistí, že se stalo opravdu něco hodně vážného.
Nejen proto se také v Monaku, i když máte pocit, že už se na tu skálu nic nového nevejde, neustále staví. A staví se hodně do výšky. Nejen kvůli výhledu na středomořský záliv, ale prostě proto, že už to do šířky nejde. Pokud máte štěstí (nebo smůlu, jak se to vezme), tak se můžete v Monaku ocitnout v době závodů F1. To se pak zastaví i ty kousky "státu", které tu ještě zbývají. Jedno pódium visí přímo nad přístavem luxusních jachet, jiná jsou na hotelech a z hotelů se obvykle také na závody dívají návštěvníci.
Anděl v detailu
Daňové zákony (nebo i ta formule 1) vás dokážou na určité místo přitáhnout, nikoli na něm udržet. Než se do Monaka dostanete, říkáte si: jak je možné, že ve státě, rozkládajícím se na ploše menší než pražské Vinohrady, všechno funguje jako na drátku? Pravý důvod jeho přitažlivosti je jiný – je jím absolutní soustředění se na detail, který v synergii s obrovskou koncentrací peněz dokáže z Monaka učinit opravdu výstavní městský stát, šlapající jako hodinky.
Hotel, ve kterém jsme bydleli (Le Méridien), má ve vchodu položený červený koberec, na kterém nenajdete ani jedno smítko – management dobře ví, že si to nemůže dovolit. Na ulicích nenajdete ani jeden odhozený nedopalek. Personál v hotelu chodí v dokonale padnoucích uniformách. Na plážích je čisto, číšníci se na vás usmívají, a když někdo přijde o minutu později, můžete si být jistí, že se stalo opravdu něco hodně vážného. V Monaku si zkrátka alespoň na chvíli můžete připadat jako zámožný západní Evropan. Otázka ovšem je, proč být zámožným západním Evropanem musí být tak drahé.
foto: Shutterstock a Profimedia