Kryptozoologie je obor zkoumání (nechceme napsat, že je to přímo věda), jehož náplň prozrazuje sám název. Ten se skládá z řeckého slova kryptos, což znamená skrytý, a termínu zoologie, tedy věda zaobírající se studiem organismů z živočišné říše. My známe například její představitelku lochnesku, kterou chce letos v červnu omrknout vědecký tým. Ale věda je to mnohem složitější.
Kryptozoologie má v zorném hledáčku tvory, jež jmenuje kryptidy, a řadí je zhruba do čtyř skupin. V jedné jsou živočichové, kteří byli považovaní za vymřelé. Jejich čítankovým příkladem je lalokoploutvá ryba Latimeria chalumnae, které se říká živoucí zkamenělina. V další skupině jsou zvířata jinde známá, ale tam, kde je jejich výskyt hlášen, zcela neobvyklá.
Reklama
To je třeba případ neznámých velkých kočkovitých šelem na britských ostrovech. Pro veřejnost nepříliš zajímavá je další skupina, do níž patří živočichové podobní jiným, ale přitom patří k jinému druhu. Tady je často zmiňován šimpanz bonobo, jenž má až nepříjemně lidskou povahu. Nejzajímavější je skupina poslední, v níž se bádání pohybuje na vratkých základech vyprávění místních a podobá se spíše vědecko-fantastickým románům.
Tajemnem se opájíme
Staří kartografové, kteří netušili, zda v místech, která do svých map zakreslili, vůbec něco žije, používali krásný obrat „Hic sunt leones“, tedy Zde jsou lvi. Když se do těchto oblastí nakonec nějaký cestovatel dopravil a pak se dokonce dostal zpátky, mohl vyprávět, co tam všechno viděl a zažil. Toto vyprávění odvážlivce po návratu do rodného kraje bylo za neexistence televize vítaným rozptýlením, a protože hodně z cestovatelů bylo obdařeno selským rozumem, s chutí improvizovali, jen aby z posluchače vypadl nějaký ten peníz či pohárek navíc.
Dokázat čistě vědecky neexistenci čehokoli (mimo obor matematiky) logicky nejde.
Odsuzovat je za to nemůžeme – i dnešní obecenstvo si toho žádá, protože se rádi opájíme tajemnem, a příběhy, které jitří naši fantazii, posloucháme všichni rádi. Jinou věcí je to, že tušená existence záhadného tvora se podobá okapovému svodu na peníze, jež proudí do pokladniček místních, ať už to jsou úřady či stařešinové a šamani. Jinak by lochneska neplula už tolik let sem a tam pod hladinou skotského jezera, yetti by vytrvale neprchal před horolezeckými výpravami a mnozí fiškusové si nevyráběli umělé velké nohy a navlékali medvědí kožešiny, jen aby přijelo do kraje co nejvíc turistů. Zvěsti o záhadných tvorech mají obrovskou výhodu. Jednak doopravdy ještě neznáme všechny naše sousedy, kteří s námi planetu obývají, za druhé dokázat čistě vědecky neexistenci čehokoli (mimo obor matematiky) logicky nejde.
Bohužel, jenom medvěd
Bytost ze střechy světa, tedy tajemný dvounohý tvor nazývaný yetti, žije v historkách obyvatel Himálaje, kteří v jeho existenci pevně věří. První zprávu o něm přinesl v roce 1889 anglický důstojník L. A. Wadel. Očité svědectví od Evropana pochází z roku 1921, kdy ho pozoroval cestovatel William Knight.
Jeho stopy (tedy yettiho) byly mnohokrát po druhé světové válce fotografovány, byly z nich pořízeny odlitky. Po yettim pátral i sám Reynhold Messner, slavný horolezec. Výpravu, která ho měla objevit, vedl také pokořitel Everestu sir Edmund Hillary.
Až po smrti svého otce přiznal Michael Wallace, že stopy vyrobili pomocí dřevěného modelu. Přesto se stále objevují nová svědectví, která popisují setkání s tímto tvorem.
Pod vrcholky Altaje má žít jakýsi příbuzný yettiho, kterému zde říkají almas. Dostává se až k hranicím pouště Gobi. Je celý porostlý srstí, živí se rostlinnou stravou. Jestli chcete, můžete se některého z nich vydat hledat. Je ovšem potřeba dostat povolení, například nepálská vláda za něj inkasuje asi tisíc korun. A bez povolení úřadů o výsledku pátrání nesmíte informovat média. Bioložka Charlotte Lindqvistová, která se zabývá studiem medvědovitých šelem, se svým týmem na sklonku loňského roku zkoumala vzorky, které se podařilo sehnat z údajných pozůstatků sněžného muže. Výsledek? Všechen biologický materiál se shodoval se vzorky odebranými místním medvědům ušatým (Ursus thibetanus) či dalším medvědům.
Žaloba za neexistenci
Vypátrat jakéhosi „divokého“ člověka se nepodařilo ani v džunglích Sumatry, kde už od začátku minulého století kryptozoologové hledají stopy po orang pendekovi, který se podle vyprávění domorodců zcela jasně liší od orangutana tím, že chodí po dvou nohou.
Své divoké muže má i Austrálie. Jedním z nich je yowie, kterého popisují vyprávění místních Aboriginů, podle nichž se podobá gorile a k setkání s ním dochází hlavně v noci. Evropanem byl snad spatřen koncem 19. století poblíž Sydney, ale důkazy samozřejmě chybějí. Severní Amerika svého divého muže už vlastně pohřbila, ale ten vstává znovu a znovu z mrtvých. Bigfoot či sasquatch, jak je nazýván, se na stránkách tisku objevil v roce 1958.
V povodí řeky Kongo lze prý také spatřit tvora jménem nguma monene, velkého pythona. Je to had, dorůstající čtyřiceti metrů, se zubatým hřebenem na hřbetě.
Tehdy amatérský dobrodruh Ray Wallace nafotografoval jeho stopy. Stará indiánská legenda o divém muži sasquatchovi dostala nový rozměr. Pořádaly se výpravy, které bigfoota měly vypátrat, vznikly málo zřetelné filmové záběry. Až po smrti svého otce přiznal Michael Wallace, že stopy vyrobili pomocí dřevěného modelu. Přesto se stále objevují nová svědectví, která popisují setkání s tímto tvorem. Američanka Clauida Ackleyová dokonce nedávno zažalovala stát Kalifornii za to, že odmítl existenci sasquatche, kterého prý osobně viděla. Níže je ostatně i její video...
Pozor, mngwa!
Úrodnou půdu pro spoustu záhadných tvorů představuje africký kontinent se svými deštnými pralesy. Jedním z nich je mngwa, šelma, jejíž jméno vyslovují domorodci oblastí kolem rovníků jenom potichu. To lze potvrdit, alespoň Evropanům, které jsme o to požádali, se zařvat tohle jméno nepovedlo. Měl by to být tvor, který se ze všeho nejvíce podobá šavlozubému tygrovi o velikosti osla. Skáče přes ohrady s krávou v tlamě a osobní setkání s ním ještě nikdo nepřežil.
O tvoru emela-ntouka, což prý znamená zabiják slonů, svědčí jen jeho oběti mezi tlustokožci. Je sice býložravý, ale usmrcuje je svým jediným rohem a vypadá asi jako kříženec mezi triceratopsem a nosorožcem. V povodí řeky Kongo lze prý také spatřit tvora jménem nguma monene, velkého pythona. Je to had, dorůstající čtyřiceti metrů, se zubatým hřebenem na hřbetě.
Někdejší komunistická vláda dokonce pátrání po olgoji chrchoji bránila, neboť se obávala objevu tvora, který by nezapadal do marxistického světa.
Dinosauru se nejvíce podobá mokele mbembe, což v místním jazyce znamená „ten, co zastaví řeku“. Není to nějaký stavitel přehrad, ale jakýsi dinosaurus, jenž má krk s malou hlavou dlouhý tři metry, stejně jako ocas, zatímco trup je asi desetimetrový. Výpravy za jeho objevením přinesly zatím jenom jeho stopy. V bažinách severozápadní Zambie pak podle místních řádí kongamato (což znamená rozbíječ člunů), kterého považují za jakéhosi posla smrti, jenž na svých metrových blanitých křídlech neslyšně útočí na lidi v loďkách.
Jediné důkazy
Snad každý kontinent má svého záhadného tvora, ať už je to chupacabra ve Střední Americe, která útočí na domácí zvířata, jimž vysává krev, nebo mongolský olgoj chorchoj, proslulý červ z pouště Gobi. Víra v jeho existenci i jeho schopnost zabíjet na dálku bez jakéhokoli varování je dodnes v Mongolsku velmi silná. Někdejší komunistická vláda dokonce pátrání po něm bránila, neboť se obávala objevu tvora, který by nezapadal do marxistického světa.
Do pátrání po Nessie se zapojili i cvičení delfíni s filmovými kamerami.
To ovšem ale pořád není nic proti tomu, co se skrývá v hlubinách oceánů či některých jezer. V roce 1887 byl na pláž Lyall Bay u novozélandského Wellingtonu vyplaven exemplář krakatice obrovské, včetně chapadel byl dlouhý dvacet metrů. Do té doby byl podobný tvor znám z legend o příšerách stahujících svými rameny do hlubin celé lodě. Jižně od Tasmánie roku 2007 uvízlo v síti rybářské lodi tělo jejího mrtvého příbuzného, nazvaného Mesonychoteuthis hamiltoni.
Ke dvěma a půl metru dlouhému tělu přináležela devítimetrová chapadla s přísavkami a ostrými záchytnými háčky. Vědci určili stáří tvora na dva roky. Je pravděpodobné, že starší jedinci mohou dosáhnout těžko představitelných rozměrů, protože krakatice rostou po celou dobu života. Kdyby moře občas nevyplavilo nějaký mrtvý exemplář, těžko by se skeptici nechali přesvědčit. Ze všech legendárních živočichů však jedině u nich máme nezvratné důkazy o jejich existenci.
I lochneska doposud uniká
Asi nejslavnějším kryptidem je nepolapitelný obyvatel skotské jezera Loch Ness. Svá tajemství mají i další jezera na světě – Okanagan v Britské Kolumbii obývá ogopogo, v čínském jezeře Tchien-čch činovníci místního úřadu nedávno pozorovali podivné tvory, kteří dováděli u hladiny jako hrající si delfíni. Jedinou chybou možná bylo, že tito činovníci pracovali v úřadu pro rozvoj turistiky v regionu.
Ale vraťme se k Nessie, jak je familiárně dnes oslovován tvor, jenž láká hned po whisky do Skotska nejvíce turistů. První vlna zájmu o Nessii se zdvihla v roce 1933, kdy byla údajně zpozorována asi padesátkrát. K jezeru se sjížděli lovci i vědci, ovšem zájem o záhadného tvora na čas přerušila druhá světová válka. V letech 1960 a 1961 se vydaly objevit Nessie hned čtyři významnější expedice, mimo jiné z oxfordské a cambridgeské univerzity.
Vzhledem k tomu, že tento tým vědců už použitím stejné metody pomohl s nalezením migračních cest různých ryb či určil výskyt různých druhů žraloků, podrobí se Nessie určitě maturitní zkoušce ze svého života.
Tehdy byl dokonce založen i samostatný úřad, který shromažďoval a vyhodnocoval všechny zprávy o úkazech v jezeře a kolem něj. Do pátrání se zapojili i cvičení delfíni s filmovými kamerami. Snad nejpropracovanější expedicí byla ta z roku 1987. Uskutečnila se pod názvem Operace Deepscan. Devatenáct motorových člunů v jedné řadě proplulo po celé délce jezera a sonary pátralo v jeho hloubce, přičemž další lodě svými přístroji zaznamenávaly graficky odrazy. Nenašlo se opět nic.
Legenda žije
Možný důkaz Nessie by ale mohla přinést nová výprava vědců, která se letos v červnu do Skotska chystá až od protinožců z novozélandské Univerzity v Otagu. Každý organismus zanechává ve svém prostředí, kde žije, sekvence molekul DNA, ať už v exkrementech, či v různých odumřelých tkáních. Profesor Neil Gemmell, jenž výpravu povede, chce získat vzorky organického materiálu z vody jezera odfiltrováním, v nich detekovat environmentální DNA a nakonec přečíst sekvence nalezených genetických kódů, jež tým vědců srovná se záznamy v databázích celého světa.
Odebírat vzorky vody hodlají vědci ve třech různých hloubkách a pro srovnání totéž učiní na třech nedalekých jezerech Loch Garraidh, Loch Omhaich a Loch Mhorair. Aby byla zachována objektivita v co největší možné míře, rozešlou novozélandští genetikové vzorky do laboratoří v pěti zemích, mimo jiné v Dánsku, Francii, či Spojených státech, přičemž v žádné z těchto laboratoří nebudou vědět, odkud zkoumaný vzorek pochází. Vzhledem k tomu, že tento tým vědců už použitím stejné metody pomohl s nalezením migračních cest různých ryb či určil výskyt různých druhů žraloků, podrobí se Nessie určitě maturitní zkoušce ze svého života. Jako legenda se ale o svůj život určitě bát nemusí.
zdroj: The Guardian