Na dvoudenní přechod Krkonoš z Harrachova do Pece pod Sněžkou nás onoho krásného letního rána vyrazilo sedm. Každý den nás čekalo téměř dvacet kilometrů horským terénem, a tak v batohu nechyběla pořádná svačina, ale ani pláštěnka. A do cíle nás dorazilo... sedm.
Reklama
Jako výchozí bod jsme zvolili západní cíp Krkonoš v Harrachově, kde jsme autem dojeli až k chatě Šindelka, kde se nachází expozice o tradiční výrobě střešních šindelů. Odtud naše kroky směřovaly k Mumlavskému vodopádu na řece Mumlavě. Šel s námi i Radek Drahný ze Správy KRNAP, takže jsme cestu měli i s odborným výkladem. Mimochodem, Krkonošský národní park letos slaví 55 let od svého vzniku.
Zakutálený pomeranč
Vodopád v Mumlavském dole se nachází zhruba už 2 kilometry za Harrachovem a v Krkonoších patří mezi ty nejvodnatější. Za vteřinu jím proteče 750 litrů vody. Jeho specialitou jsou takzvané obří hrnce, což jsou prohlubně vyfrézované vodním tokem, z nichž největší má průměr pět metrů. Hloubka je víc než dva metry, a proto se svlažení v jeho vodách nedoporučuje. Může to být nebezpečné, a to nejen proto, že teplota vody je celoročně jen kolem 8 °C. Když jsme kolem „hrnců“ procházeli, skupinka malých dětí s paní učitelkou z jednoho z nich právě lovila zakutálený pomeranč.
Jak jsme se dozvěděli, Mumlavský důl (i některé další doly) funguje jako velký trychtýř chytající severozápadní vítr, který na hřebeny Krkonoš vynáší mnoho semen. Jakmile vítr na horských hřebenech zpomalí, semena padnou k zemi, a právě na těchto místech pak vznikají pověstné Krakonošovy zahrádky.
Lidé tak již kdysi pojmenovávali místa, na nichž roste nesmírně bohatá luční květena vytvářející zdejší velevzácnou arktoalpinskou tundru s takzvanými endemickými druhy, které se vyskytují pouze v těchto horách. Najdeme tu prvosenku nejmenší, lomikámen vstřícnolistý, jeřáb sudetský, druh orchideje prstnatec Fuchsův a tak podobně a tak dále.
Nejlepší je si přírodu jen fotit a obdivovat ji, ale nic v ní netvořit.
Od vodopádu jsme zvolna stoupali po modré značce ke Krakonošově snídani (1 031 metrů nad mořem), kde je stánek s občerstvením. V nohách jsme zatím měli něco málo přes 8 kilometrů. Radek Drahný si cestou několikrát odskočil přímo k toku Mumlavy, aby zboural takzvané mužíky – pyramidy z kamínků vystavěné turisty.
Vysvětlil nám, že na kamenech žijí například chrostíci, kteří při vylovení kamenů z řeky zahynou. V řece se tím tedy mění přirozené prostředí, zatímco na hřebenech hor lidé kamennými výtvory zase rozebírají mrazové půdy. Proto je prý nejlepší si přírodu jen fotit a obdivovat ji, ale nic v ní netvořit. Týká se to nejen 1. bezzásahového pásma KRNAP, ale i pásma druhého a třetího.
První den bylo naším cílem vystoupat na vrcholky, dát si oběd v Martinově boudě a pak kolem Brádlerových bud a Petrovky v podvečer dojít na nově zrekonstruovanou Erlebachovu boudu nad Špindlerovým Mlýnem.
Na knedlíky s borůvkami
Když jsme vstoupili do druhého a prvního ochranného pásma KRNAP, tak nám Radek vysvětlil, jak jsou pro zdejší les a nový porost cenné staré mrtvé stromy, které mu svým přirozeným rozkladem poskytují mnoho živin. Ke zmlazení lesa tak dochází zcela přirozeně.
Díky této „divokosti“ se do Krkonoš vrací nejen rys a vydra, ale ornitologickou událostí roku byl před třemi lety také objev datlíka tříprstého. Mladé stromky navíc postupně nahradí staré stromy napadané kůrovcem.
Na Šumavě je takzvaná horská smrčina pásmem nejvyšším, ale v Krkonoších jsme z něj ještě vystoupali na hřebeny v místě zvaném U čtyř pánů na spojnici mezi Vrbatovou a Labskou boudou. Zde je už jen kamení a sem tam borovice kleč.
Na jídelním lístku nechybělo kyselo ani zdejší pověstné borůvkové knedlíky, takže volba byla jasná.
Vydali jsme se směrem k Labské boudě, která se nachází asi kilometr od našeho nejdelšího vodopádu s délkou 148 metrů, kterému se říká Pančavský. Cestou jsme také obdivovali tzv. bludné balvany. Tyto solitérní kameny z doby ledové se v krajině stále pomalinku posouvají a po milimetrech „stékají“ do údolí.
Kolem Labské boudy jsme pokračovali po zelené značce tři kilometry na Martinovu boudu (1 343 metrů nad mořem), která byla údajně pojmenována po světoznámé tenistce Martině Navrátilové, jejíž rodiče zde kdysi pracovali. Na jídelním lístku nechybělo kyselo ani zdejší pověstné borůvkové knedlíky, takže volba byla jasná.
Poté jsme pokračovali po modré kolem Brádlerových bud (určitě po cestě odbočte na vyhlídku Ptačí kameny!) a pak po červené od zánovní Petrovy boudy, která má být otevřena v prosinci 2019. Na obzoru jsme už vyhlíželi nedávno zrekonstruovanou Erlebachovu boudu. Tady jsme po dobré večeři zašli do wellness a poté padli příjemně zmoženi do neobyčejně měkkých matrací.
Výstup za mraky
Druhý den ráno bylo nebe bez jediné šmouhy a po dobré snídani nás nejprve čekala cesta k Bílému Labi, které se s pramenem Labe slévá u Dívčích lávek. Cesta vedla tzv. Čertovou strohou, jíž se v roce 1897 prohnaly tak silné povodně, že při nich zemřelo 120 lidí. Poté zde byly vybudovány žulové kaskády, které je eliminují. Jsou dílem vězňů, kteří se přitom bezesporu nadřeli – kameny nejsou spojeny maltou ani betonem, a přesto jsou dodnes zcela neporušené.
U Boudy u Bílého Labe jsme si pak mohli na rozcestníku přečíst, že se nacházíme ve výšce tisíc metrů nad mořem a k Luční Boudě nás ještě čeká 4,5kilometrová cesta po modré s převýšením cca 450 metrů. Cesta stoupala pozvolna, ale i tak byl okamžik, kdy se na obzoru vyhoupla Luční bouda i se Sněžkou, velkou radostí. Na hřebeni silně foukalo a na nebi se začaly shlukovat mráčky.
Sestup do Pece
Luční bouda je výjimečná z několika důvodů. Nachází se ve výšce 1 410 metrů nad mořem uprostřed takzvané Bílé louky a letos slaví 395 let od položení základního kamene. Vaří tu vlastní pivo Paroháč, pečou rohlíky a také tu chovají pstruhy. Protože jsme toho dne od rána spálili 648 g tuku, tak jsme si dobrý oběd dali zaslouženě a bez výčitek. Poté na nás čekal poslední kopeček naší pouti, který vedl od Luční boudy k Památníku obětem hor.
Naše nejvyšší hory se dají přejít i jinými trasami, ale pokud člověk chce jít takzvaně na pohodu, je fajn vyhradit si na to spíš tři dny.
Zde se před námi rozevřel překrásný pohled na krajinu pod námi, přestože obloha byla již zatažená. Vzápětí začal foukat vítr a jen co jsme po 1,5 kilometru minuli Výrovku a prudkým sestupem po úzké silnici prošli kolem Richterových bud, spustil se déšť. Takzvaným Zeleným dolem jsme v pláštěnkách finišovali do Pece, městečka na řece Úpě na východě Krkonoš, jejichž přechod jsme měli právě za sebou. Celková délka trasy byla bezmála 40 kilometrů.
Naše nejvyšší hory se dají přejít i jinými trasami, ale pokud člověk chce jít takzvaně na pohodu, je fajn vyhradit si na to spíš tři dny. Jakýkoliv výlet do Krkonoš každopádně stojí za to, a to nejen v létě či zimě.
foto: Autorka, zdroj: Správa KRNAP