Inspirujeme lidi, aby se k přírodě začali chovat jinak, říká spoluzakladatel Trash Hero

Vystudoval psychologii a žurnalistiku. Místo práce v médiích nebo s klienty v psychologické poradně raději jezdí po světě, učí lidi potápění a hlavně sběru odpadků. „Po dokončení studií jsem měl docela náročné období, tak jsem si koupil jednosměrnou letenku a s šesti tisíci na účtě odletěl na Bali, abych si trochu poskládal věci v hlavě a popřemýšlel, co dál se životem,“ vzpomíná Honza Bareš, spoluzakladatel „popelářské“ organizace, která se za pět let rozrostla téměř do celého světa.

Reklama

„O něco později, když už iniciativa Trash Hero existovala, mi došlo, že k práci psychologa už se vracet nechci, protože ten jen promazává ozubená kolečka mechanického stroje, který kácí deštné pralesy příliš rychle,“ dodává. 

Honza je pohodář. Na schůzku přišel v žabkách a triku Trash Hero, v obalu měl ukulele, nejoptimističtější hudební nástroj, jak sám se smíchem řekl. A ani jemu pozitivní přístup k životu nechybí. Přestože by někomu mohlo přijít sbírání odpadu v dnešním světě jako boj s větrnými mlýny, on v něm nachází smysl. Netvrdí, že všichni musí být zero waste. Už fakt, že někdo začne používat igelitové sáčky vícekrát, považuje za úspěch.

Jak ses k projektu Trash Hero vlastně dostal? Jak jsi začínal?

Samotný projekt začal v Thajsku, kde měl hlavní slovo můj kamarád Roman, který sháněl lodě, ovoce a vodu pro dobrovolníky, pytle i rukavice. Všechno jsme dostávali jako sponzorské dary, nebyly v tom zahrnuté žádné peníze. Vlastně prvních několik let nemělo Trash Hero žádné finanční sponzory a to je na tom podle mě právě to krásné a ryzí, že i přesto se tak dobře rozběhlo.

Dodnes je pro nás hodně důležité nesbírat odpadky v zemi „někoho“, ale zahrnout celou místní komunitu, kavárny, restaurace, bary, hotely, školy. Pak vzniká pocit soudružnosti. Chápu, že majitel hotelu s námi asi nepůjde uklízet, ale když nám poskytne nějaké pomůcky nebo lidi, ví, že také pomohl. A takhle to nechceme dělat jen v jihovýchodní Asii, ale i jinde, třeba tady v Čechách.

No, na jedné straně vám restaurace a hotely dávají jídlo nebo pomůcky, na straně druhé pak vyprodukují jen za den víc odpadu, než vy třeba za týden seberete. Není to tak?

Když nás nějaké firmy chtějí podporovat, a teď už třeba i finančně, snažíme se, aby byly zero waste. Což většinou samozřejmě nejsou, ale my jim ty drobné nedokonalosti odpouštíme a už jen to, že třeba jejich produkci nerecyklovatelného odpadu stáhneme o 80 %, je velký úspěch.

Úklidové iniciativy rozhodně nejsou jen u nás v Evropě nebo v jihovýchodní Asii, ale třeba i v Sýrii.

Firmy, se kterými spolupracujeme, si celkově dost vybíráme. Nechceme podporovat greenwashing, kdy někdo zaplatí pár peněz, aby vypadal dobře, ale ve skutečnosti se ekologicky nechová.

Jak a kde tedy teď Trash Hero vlastně funguje a co bys označil za váš největší dosavadní úspěch?

Za pět let jsme se dostali do deseti zemí světa, máme 70 základen, do úklidů se zapojilo 104 tisíc dobrovolníků, kteří sesbírali 600 tun odpadu. U nás v Čechách jsme zatím sebrali 8 tun se zapojením 350 dobrovolníků. A neustále vznikají nové základny. Myslím, že největším úspěchem Trash Hero je nepřímý dopad na příbuzné a známé, kteří s našimi dobrovolníky přicházejí do styku. Jsou to ty rozhovory, kterých se nikdy nebudeme účastnit, ale mají je naši hrdinové se svými kamarády či členy rodiny.

Pak možná máma nějakého kluka, který přišel na úklid, malinko omezí svou spotřebu igelitek, nebo jeho kamarádi přestanou vyhazovat pet lahve do parku. Nejdůležitější jsou tedy podle mě právě ty nepřímé důsledky. Když totiž sbírám odpadky v parku, tak je s vysokou pravděpodobností pak nebudu házet kolem sebe a nebude to dělat nejspíš ani nikdo z mých kamarádů.

Říkáš, že působíte v desítkách různých zemí. Je mezi nimi nějaká výjimečná?

Úklidové iniciativy rozhodně nejsou jen u nás v Evropě nebo v jihovýchodní Asii, ale třeba i v Sýrii. A víš proč? Jeden Syřan mi řekl: „U nás neumírají spousty lidí jen na válku, ale také na to, že je tam strašně moc plastových odpadků, ve kterých se udržuje voda. Do ní kladou vajíčka komáři, kteří jsou pak přemnožení a šíří smrtelné nemoci. Proto musím uklidit svou zemi.“ V každém státě jsou ty motivace trochu jiné.

Některé země chápou, že plast musí sbírat, ale jaká je celkově vzdělanost ohledně nebezpečí plastů v těch rozvojových státech?

Určitě je zde prostor pro zlepšení. Někteří obyvatelé zemí Třetího světa ani nevědí, že není dobré „jen tak“ pálit plasty, a jiní o tom možná slyšeli, ale nevědí proč, neznají pojem dioxiny a nevědí, že způsobují rakovinu. Málokdo z nich slyšel o mikroplastech a o tom, že se skrze ryby mohou vrátit i na jejich talíř a z něj přímo do jejich organismu. Kromě nevědomosti tam ale velkou roli hraje i běžná lidská lenost a neochota měnit něco na svých návycích. Někteří místní obyvatelé, včetně dětí, nám samozřejmě s úklidy pomáhají, ale jsou to takové první vlaštovky.

Plánujete nějaké projekty na podporu vzdělanosti v těchto zemích?

Určitě. Jeden z projektů Trash Hero je knížka pro děti, kterou letos pilotujeme na základnách v Thajsku a Indonésii. Je to krátký ilustrovaný příběh o klukovi, který se shodou okolností jmenuje Trash Hero a má superschopnosti. Lítá všude po oceánu a sbírá odpadky, aby je nejedly želvy ani velryby. Postupně má čím dál víc práce a vzpomíná, že jeho babička pracovala jen o víkendech. A jednoho dne se seznámí s malou holčičkou, která mu chce pomoci.

Chceme inspirovat současnou i nastupující generaci, aby se k světu a k přírodě začala chovat trochu jiným způsobem.

Řekne kamarádům a knížka pak končí tak, že k úklidu se sejde mnoho dětí. A to je metaforicky přesně to, co chceme s Trash Hero udělat, tedy inspirovat současnou i nastupující generaci, aby se k světu a k přírodě začala chovat trochu jiným způsobem a aby každý přispěl svým dílem.

U nás je informovanost vysoká a stejně pořád úctu k přírodě postrádáme. Čím to?

Je to asi pohodlnost a touha spotřebovávat. Jsme věčně hladoví a pořád nemáme dost. Když se cítíme prázdní, tak nakupujeme a pak máme doma plné byty věcí, které nepotřebujeme. Kromě toho je tam také doslova slepá víra, že když třídím a házím to do barevných kontejnerů, tak je problém vyřešen.

Na druhou stranu věřím, že když se lidé dozvědí, jak moc přírodě plastový odpad vadí, začnou přemýšlet jinak. Já osobně neznám žádného vyloženě špatného člověka. Znám jen lidi, kteří se občas chovají trochu „blbě“. Ale v jádru jsou dobří a nechtějí úmyslně přírodě škodit. Spíš si jen neuvědomují důsledky svého chování. Sejde z očí, sejde z mysli. Už Buddha říkal, že pramen utrpení je v nevědomosti.

Nějaký posun ve vnímání společnosti ale přece jen je, ne?

Ano, myslím, že zrovna v tomhle roce se rozjelo hodně kampaní a na internetu koluje spousta videí, která upozorňují na plastový problém. Třeba že na Havaji jsou teď pobřežní vody pokryté vrstvami odpadků, nebo že jsou v Africe a Asii řeky, kde odpadky tečou proudem přímo do moře a podobně. Takže lidé na to minimálně upozorňují.

A co nákupní chování, které může změnit každý z nás? Jak velký podíl mají na celkovém množství odpadu obalové materiály?

Obrovský. Každoročně se vyrobí asi 300 milionů tun plastů, což je pro představu na váhu asi 40 autobusů každou minutu. A 40 % z toho jsou obalové materiály. Každou minutu se vyrobí na světě milion PETek. Osmdesát procent z nich je použito jen jednou a pak skončí na skládce, ve spalovně nebo ve veřejném prostoru a v přírodě. Pouze 20 % se povede zrecyklovat. Tedy jen tím, že budeme nakupovat věci, které do plastu nejsou zabalené, můžeme výrazně přispět ke zlepšení.

Každoročně se vyrobí asi 300 milionů tun plastů, což je pro představu na váhu asi 40 autobusů každou minutu.

Nebo i tím, že se naučíme používat každou igelitku alespoň dvakrát a nevyhazovat PETku po prvním použití jen proto, že je levná. Nebrat si v barech a kavárnách brčka. Na některých plážích jsme na sto metrech našli v průměru 300 brček. Plastové tašky jsou sice mnohem méně energeticky náročné na výrobu, ale je důležité mít na mysli, že bavlněná taška je pro přírodu rozložitelná a neškodná, což se o těch plastových říct nedá.

Ne každý také ví, že Státní zdravotní ústav, který provozuje všechny hygienické stanice, vydal oficiální prohlášení, které říká, že při nákupech potravin je v pořádku nechat si kupované potraviny zabalit do vlastní nádoby. Konečně tedy můžete jít do obchodu a nechat si maso nebo sýry zabalit do vlastní přinesené krabičky. Dřív to „kvůli hygieně“ nešlo. Teď už je to dovolené a je potřeba to lidem říkat. Chápu, že bezobalových obchodů je málo a jsou daleko. Ale i v rámci běžného supermarketu se dá nakoupit plus mínus bezobalově.

Hodně se teď mluví o spalovnách. Jaký na ně máš názor?

Nemyslím si, že by byly dobrým řešením. V Praze se na příští roky plánuje posílení energetického využití odpadu, tedy pálit víc. Bohužel jsou případy, třeba z Islandu, kde filtry nebyly měněny tak často, jak být měly, a pak část země zamořily dioxiny. Doufám, že se díky těmto případům z minulosti lidé poučili a ty spalovny jsou mnohem lépe servisované, než tomu bylo dřív. Ale i tak si musíme klást otázku, co se stane s filtry poté, až se vymění.

Polystyren sesbíraný z pláží jsme nadrtili na malé kuličky a vyrobili spoustu sedacích pytlů. Pláže byly čisté a navíc vznikl produkt, který má smysl.

To je podobně toxická látka jako jaderný odpad. Někde se dávají hluboko pod zem, a i když tam jsou ochranná opatření, tak kdyby nám přece jen něco uniklo a otrávilo spodní vody, byl by to opravdu velký průšvih. A tak si myslím, že než nezřízeně konzumovat a nezřízeně pálit, bylo by lepší snížit naši spotřebu. Nečekat a začít u sebe dneškem počínaje.

A co tedy s tím nerecyklovatelným odpadem dělat?

Jak už jsem říkal, celosvětově se recykluje méně než 20 % plastového odpadu. To jsou ty optimističtější odhady. Třeba polystyren se nerecykluje prakticky vůbec, to jde rovnou do spalovny, přitom by se dal využít jinak. S Trash Hero jsme měli na indonéských plážích úplně primitivní technologie, jen prkna, hřebíky a klacky a jednu ruční vrtačku. Přesto se nám podařilo vytvořit jednoduchou drtičku. Polystyren sesbíraný z pláží jsme tedy nadrtili na malé kuličky a vyrobili spoustu sedacích pytlů. Pláže pak byly čisté a navíc vznikl produkt, který má smysl. A to by šlo dělat i tady v Čechách.

Taky se mi líbí další projekt z prostředí jihovýchodní Asie a to jsou ekocihly. Pet lahev se plní plastovým obalovým materiálem, až je úplně napěchovaná a nestlačitelná, a pak se pořádně utáhne víčko. Jedna lahev přitom pojme asi půl kila až kilo materiálu, který by jinak šel na skládku či do spalovny. Z těchto „cihel“ se staví budovy. S Trash Hero takhle pomáháme stavět školu pro sirotčinec na hranicích Thajska a Myanmaru. A vznikají další projekty. Až budeme někdy v budoucnu mít lepší technologie na recyklaci, mohou se tyto budovy jednoduše rozebrat a materiál zrecyklovat. Chápu, že ne každý by v tom chtěl bydlet, ale dají se z toho stejně dobře stavět třeba garáže.

foto: Jiří Lovecký, zdroj: Trash Hero