Pěší pouť je ideální lék na negativitu médií. Lidé jsou ve skutečnosti dobří

Když jsem si přečetla první knihu od Ladislava Zibury, napsala jsem mu a pozvala ho na kafe. Za tři týdny nato jsme se setkali v pražském Louvru. Od té doby jsme se aspoň na chvíli potkali vždycky předtím, než Ladislav vyrazil na další cestu.

Reklama

V soukromí je Ladislav Zibura úplně stejný jako ve svých knihách. Má rád kafe, párky v rohlíku z pražského „Míráku“ a svoje brýle. Za živobytím vyráží jednou za rok na zhruba tříměsíční túru a zážitky z cest pak fantastickým způsobem přenáší na čtenáře ve svých knihách. I přestože se titulem bestseller honosí všechny jeho knihy, vůbec nejúspěšnější je jeho prvotina 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Láďův zatím poslední počin Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii loni zaujal čtvrté místo v žebříčku nejprodávanějších předvánočních knih v řetězci Luxor.

Zajímavé momenty ale Ladislav zažívá, i když zrovna nechodí po Gruzii nebo se neztrácí v Číně. Své ironické, otevřené a často inspirativní statusy každý den servíruje deseti tisícům lidí, kteří ho sledují na sociálních sítích. Jen na Facebooku je to víc než šedesát tisíc uživatelů, kteří teď netrpělivě očekávají příchod jeho nové knihy.

Tvé knihy jsou hodně oblíbené, jakou knihu si kdy nejradši četl ty?

Kdybych měl vybrat opravdu jen jednu, tak to pravděpodobně bude Pěna dní od Borise Viana. A nejinspirativnější pro mě byly asi knihy od Steinbecka, které mi pomohly mít rád lidi a důvěřovat jim.

Jak? 

Na Pěně dní se mi moc líbí její absurdita, silná symbolika a originální nápady, se kterými Vian přišel. Je to kniha o důležitých věcech lidského života – práci, lásce, smrti... A všechno je to podané s důrazem na pomíjivost a bezvýchodnost našeho počínání. Na rozdíl od existenciálních děl na mě ale Pěna dní nepůsobí beznadějně. Tahle schopnost vnímat svět jako místo plné drobných absurdit, ve kterém je prostor pro fantaskní asociace, mi přijde moc inspirativní. A co se týká Steinbecka...

Steinbeck mě jednoduše přesvědčil o tom, že když lidé mají příležitost, tak jsou spíš dobří.

Steinbeck vždycky psal především o chudých a úplně obyčejných lidech. Dokázal výborně líčit lidské charaktery – a i když jsou některé postavy odpudivé, tak čtenář chápe jejich motivace. Steinbeck mě jednoduše přesvědčil o tom, že když lidé mají příležitost, tak jsou spíš dobří. Asi nejvíc mě zasáhly jeho Hrozny hněvu, kde popisuje dlouhou cestu lidí z Oklahomy, kteří v době ekonomické krize museli kočovat za prací. Bezvýchodnost jejich situace, ve které jim zbyla jen rodina, komunita a lidskost, mě v šestnácti letech, kdy jsem si knihu přečetl poprvé, hodně dostala. Ono je totiž snadné v naší společnosti zapomínat, jaké to je, mít se opravdu špatně. Vím, jaké je to být na dlouhé cestě – a vždycky jsem si připomínal, že nikdy nebudu mít cestu tak náročnou, jako tyhle rodiny, které se staly obětí systému. 

A jaká z tvých knih je ti nejbližší?

U čtenářů je, řekl bych, nejoblíbenější první knížka, tedy 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Nu, a já, stejně jako většina autorů, se čtenáři nesouhlasím. Já už po sobě tu první knížku nemůžu ani přečíst, tak moc mě irituje. Nejsilnější vztah mám k té druhé: Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Cesta Nepálem a Čínou totiž byl šílený plán, určitě nejtěžší cesta, jakou jsem kdy podnikl. A myslím, že se mi v ní podařilo docela dobře vylíčit atmosféru daleké cesty i s občasnými negativy.

Hodně čtenářů psalo, že část o cestě Čínou byla nuda – pořád jenom chození a lidé, kterým ten člověk nerozumí ani slovo. Ale přesně taková ta cesta byla! Jasně, že je trochu zdlouhavé jít 900 kilometrů pěšky po silnici v Číně. Pouť není vždycky jenom příznivý zážitek a myslím, že se mi to v téhle knize podařilo popsat – i mezi všemi těmi vtipy.

Byl jsi v Číně, Jeruzalémě nebo v Nepálu a cestoval jsi i po Evropě. Kde sis nakonec prožil nejsilnější okamžik?

Asi když jsem po 1 400 kilometrech cesty došel pěšky do Říma a měl z toho radost sotva hodinu. Tehdy jsem si uvědomil, že mě u všeho musí uspokojovat především ten proces, ne cíl samotný.

A cílem je tedy cesta, nebo knížka, která po ní vyjde? 

Už od chvíle, kdy jsem napsal první knížku, za mnou hodněkrát někdo přišel a řekl něco ve smyslu: „Ty nejseš žádnej cestovatel. Cestuješ jenom proto, abys o tom mohl psát.“ Vždycky mě to dost mrzelo a vrtalo mi to hlavou, protože jsem si sám nebyl jistý, jestli to tak opravdu je nebo není.

Současné cestování za památkami považuju trochu za přeceňovaný módní trend, který vychází z našeho blahobytu.

Tři roky jsem nad tím čas od času přemýšlel a pak konečně vymyslel odpověď. „No jasně! Vždyť jsem spisovatel, který hledá náměty na knížku. To je přece naprosto normální, děje se to už od dob starého Řecka a knihy díky tomu mohou vznikat.“ Tři roky mi trvalo se s tímhle smířit. Ale teď už vím, že to mám vnitřně vyřešené napořád. Proto si myslím, že tyhle přelomové momenty jsou stejně jenom výsledkem nějaké dlouhodobé úvahy. A tyhle úvahy jsou pro mě moje mentální poutě.

Cestovat jen kvůli tomu, že z toho asi napíšeš knížku, by ale úplně nešlo, ne?

Já cestuju hlavně proto, že mám ohromně rád dobrodružství. Rád poznávám lidi. A myslím si, že je důležité, abychom se na světě navzájem znali. Jinak považuju současné cestování za památkami za trochu přeceňovaný módní trend, který vychází z našeho blahobytu. Na fotce pak ta místa stejně vypadají lépe než ve skutečnosti. Každému bych ale s klidným srdcem doporučil vyrazit na pěší pouť. Pěší poutě měly své místo prakticky v každé civilizaci a každém náboženství, rozhodně mají člověka čím obohatit. Přinášejí odpovědi na otázky, které si dosud ani nepoložil. 

Jaké otázky si pokládáš ty sám?

Například když mi bylo pět, začal jsem mít dost intenzivní strach ze smrti – a pořád mě neopustil. To je věc, nad kterou se na cestách zamýšlím hodně. První daleká pěší cesta mě naučila, jak je krásné nebýt jenom kvůli strachu ze smrti otrokem času. Podniknout něco tak nesmyslného jako jít pěšky tisíc kilometrů, i když bych je autobusem překonal za den a letadlem za dvě hodiny. Být pánem svého času, nenechat se tou hrozbou smrti přinutit k tomu, abych celý život strávil v poklusu.

Na vlastní oči jsem se přesvědčil o tom, že lidi jsou dobří. Mnohem lepší, než se může zdát, když člověk až moc sleduje zprávy.

Když píšu, tak umím psát i šestnáct hodin denně. Zároveň ale miluju okamžiky, kdy nic nedělám. Zastavím se a vedu s někým úplně dadaistickou a zbytečnou konverzaci. Nebo jen tak na ulici, když nedobíhám zelenou na semaforu a v klidu si tam počkám. Ráno se probudím a řeknu si „pane jo, prima, šestnáct hodin života jako dárek... Co já si s nimi jenom počnu“. Podobných témat, jako je smrt, jsem na cestách promýšlel spoustu.

Třeba i něco optimističtějšího?

Ono je to propojené. Téma smrti mě mimo jiné přivedlo i k tomu, jak hluboce si vážím svých blízkých a respektuji je. Kdo nestrávil měsíce úplně sám, nemůže podle mě tu lidskou blízkost úplně docenit. Taky jsem se naučil upřímně důvěřovat lidem – zjistil jsem totiž, že jim dávám příležitost ukázat to nejlepší, co v nich je, a že mi za to ta radost z nezklamané důvěry stojí.

Kdo chce mít funkční vztahy s ostatními, měl by se podle mě nejprve naučit být sám.

A taky, a to je pro mě ze všeho nejdůležitější, jsem se na vlastní oči přesvědčil o tom, že lidi jsou dobří. Mnohem lepší, než se může zdát, když člověk až moc sleduje zprávy. O těch úplně obyčejných a slušných lidech se tam totiž nedozví. A proto mi přijde dobré se za nimi vydat. Mít rád lidi a vyhledávat pozitivní věci mi celkově hodně zlepšilo život. Žiju totiž o trochu v lepším světě než spousta těch, kteří to mají naopak.

Jak těžké tedy je zmizet na celé měsíce od rodiny a od přátel?

Pro mě hodně. Jsem společenský člověk, nedám na své přátele dopustit. Ale právě ten pocit osamělosti je pro mě důležitou součástí cestovatelského zážitku. Učí mě si svých blízkých vážit – ale zároveň se na ně příliš nefixovat. Kdo chce mít funkční vztahy s ostatními, měl by se podle mě nejprve naučit být sám. Navíc mi vždycky skutečnost, že se vydávám znovu a znovu do světa, otevírala cestu k místním. Bavím se s každým, kdo na mě má náladu, rychle si zvyknu na život v dané zemi. Nemám s sebou totiž nikoho, kdo by mi připomínal domov a moje vazby na něj.

Jak se vlastně bavíš s místními, třeba v Číně nebo v Nepálu? 

 V Nepálu plno lidí mluví anglicky, ale v Číně, tam to nešlo vůbec. Občas jsme se snažili přes překladač, který překládá tvojí mluvenou angličtinu, ale moc to nefungovalo. Číňané si mimochodem občas nerozumí ani mezi sebou, když pochází z jiných provincií, a tak jsou zvyklí si psát, protože znaky se s nářečím nemění.

Jako velmi univerzální prostředek se mi ale osvědčil úsměv a smích. Úsměvem člověk dává najevo, že přichází s dobrými úmysly.

Psaní zkoušeli i na mě, nepříliš překvapivě ale nefungovalo. Na jednu stranu je to opravdu mrzuté – tolik otázek na obou stranách a jazyk nám brání se zeptat. Na druhou stranu jsem díky tomu zažil docela zajímavé okamžiky. Sedět mlčky u někoho doma a získávat si vzájemnou důvěry jen pohledy a posunky, jen tak, beze slov, má svůj půvab. 

Připravuješ se nějak na cesty?

O zemích, které navštěvuji, si snažím zjišťovat jen minimum – hlavně jde o věci, které se týkají bezpečnosti. Možná to zní hloupě, nebo dokonce neuctivě, mám k tomu ale důvod. Chci ty země poznat očima místních, ne na základě našeho evropského pohledu na věc. Kdybych někam přijel plný vědomostí o dané zemi, už se budu snažit jen potvrdit své předsudky. A taky bych měl očekávání, která vždycky kazí výlet. Takže se moc nepřipravuji. Zato se na místě hodně ptám – a během cesty si dohledávám věci, které mě zaujmou, na internetu.

Z jazyka se vždycky snažím osvojit základní fráze, ale popravdě mi to moc nejde, nemám na jazyky dobrou paměť. Jako velmi univerzální prostředek se mi ale osvědčil úsměv a smích. Úsměvem člověk dává najevo, že přichází s dobrými úmysly. Jen ještě budu muset zapracovat na usmívání se v Česku. Když nad něčím přemýšlím, tak se totiž mám ve zvyku mračit a lidi to trochu mate.

Tvoje nová kniha bude o putování Evropou. Nebojíš se, že náš kontinent nebude pro čtenáře dostatečně zajímavý? 

Já právě nechci jezdit na místa, kam jezdí všichni, ale chci objevovat místa, na která zapomínáme. Když jsem lidem říkal, že letos vyrážím do Evropy, spousta z nich se tvářila zklamaně. Když jsem ale ve třech větách vysvětlil, proč zrovna Evropa, získal jsem je na svou stranu. Evropa totiž pořád zůstává nejrozmanitějším kontinentem světa.

Už v devatenácti mi došlo, že můžu být buď spokojený novinář, nebo nešťastný právník.

Na maličkém území tu během pár týdnů můžete navštívit a zažít opravdu hodně. Navíc je výhoda, že jako Evropané rozumíme i drobným rozdílům mezi jednotlivými národy a umíme je identifikovat. Jasně, vydat se jenom do Slovinska nebo Chorvatska může být trochu nuda. Ale vydat se na cestu po Evropě, to už slibuje dobrodružství. A přesně to chci v knize ukázat. 

Jak by tvůj život vypadal, kdybys nevyrazil do Jeruzaléma a nezačal se živit cestopisy?

To já netuším. Každý den dělám to, co mi zrovna přijde jako dobrý nápad, a vidím v tom smysl. Dlouhodobě se ukázalo, že mě tenhle přístup vede ke správným rozhodnutím. Asi nejdůležitějším rozhodnutím pro mě zatím bylo odejít z pražských práv a jít studovat žurnalistiku. Už v devatenácti mi došlo, že buď můžu být spokojený novinář, nebo nešťastný právník. Myslím, že mi k tomu pomohla cesta do Santiaga. Potkal jsem tam spoustu lidí, kteří vyhořeli ve své práci – a pochopil, že není na co čekat.

A co můžeme my, čtenáři, čekat jako další počin od tebe? 

Mám několik plánů na knihy mimo žánr cestopisu. Například pohádku pro děti, humoristický román a pár dalších věcí. Jinak u cestování a psaní o něm chci ještě nějaký čas zůstat. A otázka „kde se vidíš příští rok“ nepatří k mým oblíbeným. Snažím se víc soustředit na to, co dobrého můžu udělat a zažít dneska, než na co se těšit v budoucnosti. Důležité pro mě je, abych dělal to, čemu věřím, v čem vidím smysl a co považuji za slušné a čestné.

foto: Archiv Ladislava Zibury, zdroj: Stránky Ladislava Zibury