V pátek 28. září zasáhlo zemětřesení indonéský ostrov Sulawesi. Nejsilnější ze tří hlavních otřesů měl sílu 7,5 stupně Richterovy stupnice. Vlna tsunami, která se následně vytvořila, měla na některých místech výšku až šest metrů a zdevastovala pobřežní oblasti. Dá se podobným katastrofám zabránit? Nebo aspoň zmírnit jejich následky?
Reklama
Počet obětí stále stoupá. V úterý psala místní média o 1400 mrtvých. Tento počet ovšem ještě dlouho nebude konečný, protože do některých postižených míst je obtížný přístup. Pro ilustraci o rozsahu katastrofy můžeme uvést, že své domovy muselo opustit padesát tisíc obyvatel, a podle singapurského listu The Straits Times potřebuje humanitární pomoc více než dva a půl milionu lidí.
Katastrofa v roce 2004 byla výstrahou, že systém varování před tsunami je potřeba zdokonalit. Na Sulawesi to ale nefungovalo tak, jak by mělo.
V živé paměti určitě ještě mnozí z nás mají ničivou vlnu tsunami z prosince roku 2004, která po podmořském zemětřesení s epicentrem u severního cípu indonéského ostrova Sumatra dosáhla na některých místech hrozivé výšky až patnáct metrů a na pobřeží jihovýchodní Asie zabila přes dvě stě třicet tisíc lidí. Tato katastrofa byla výstrahou, že systém varování před tímto nebezpečím je potřeba zdokonalit, aby bylo možné se z ohrožených oblastí včas dostat do bezpečí. Na Sulawesi to ale nefungovalo tak, jak by mělo. Proč?
Varovná síť
Síť, která varuje v Tichém oceánu před vlnami tsunami, již existuje a dvě střediska, která vyhodnocují veškerá data – jedno na Aljašce, druhé na Havaji – prakticky fungují už od roku 1948. Pacific Tsunami Warning Center společně s Alaska Tsunami Warning Center a National Oceanic & Atmospheric Administration (NOAA) zdokonalují systém, který je založen na automatických podmořských stanicích uložených na dně Pacifiku. Ty vyhodnocují fyzikální data a jejich změny včetně teplot, proudění vody a tlaku. Údaje putují k bójím na hladině, které je předávají satelitní síti.
Varování před tsunami vydala Indonéská meteorologická a geofyzikální agentura, ale počítala s vlnami do tří metrů.
Obě střediska pak vydávají varování na ohrožená místa. V kritických oblastech existují pro místní i turisty dokonce výstražné značky, které upozorňují na potenciální nebezpečí a udávají směr, kudy se z exponovaných míst dostat do bezpečí. Celý systém se již osvědčil.
Spleť mnoha indonéských ostrovů ovšem představuje oříšek a místní zemětřesení, tedy takové, které tu proběhlo, sice zaznamená americká vědeckovýzkumná vládní agentura United States Geological Survey (USGS), ale senzory v Pacifiku načtou změny dat později. Varování před tsunami těsně po počátečním zemětřesení každopádně vydala Indonéská meteorologická a geofyzikální agentura (Badan Meteorologi, Klimatologi, dan Geofisika – BMKG), ale počítala s vlnami do tří metrů.
Poškozené bóje
Agentura BMKG nyní čelí kritice, že varování vydala pozdě a hlavně ho brzy odvolala, ovšem její ředitelka Dwikorita Karnawati tvrdí, že odvolání nebezpečí přišlo až potom, co na pobřeží udeřily poslední vlny. Podle zdejšího ministerstva komunikací byly opakovaně obyvatelům zasílány varovné textové zprávy, ale s největší pravděpodobností samo zemětřesení zničilo jednak elektrickou rozvodnou síť, jednak komunikační linky v oblasti. Navíc na pobřeží doposud nejsou varovné sirény.
Žádná z bójí v inkriminované době nefungovala, některé totiž byly poškozeny vandaly a další ukradeny.
Zásadní problémy je však nutno hledat jinde. Jak uvedla BBC, indonéský systém včasného varování před tsunami má v současné době síť 170 seismických širokopásmových stanic, 238 akcelerometrických stanic a 137 přílivových měřidel – takzvaných mareografů. K tomu bychom mohli připočítat 21 bójí, které zemi darovaly po ničivé tsunami v Indickém oceánu roku 2004 USA, Německo a Malajsie. Bohužel, žádná z těchto posledně jmenovaných bójí v inkriminované době nefungovala, některé totiž byly poškozeny vandaly a další ukradeny.
Rahmat Triyono z agentury BMKG také pro BBC uvedl, že ze 170 seismických širokopásmových stanic jsou tamní úřady schopny udržet v provozu jen sedmdesát, protože jejich omezený rozpočet víc neumožňuje. Podle něj změny hlásil jako první mareograf vzdálený přes dvě stě kilometrů od nejvíce postižené oblasti, tedy města Palu, ovšem zaznamenal jen zvýšení hladiny o šest centimetrů, což mohlo znamenat půlmetrovou vlnu.
Tektonický klid?
Podcenění nebezpečí vzniklo i kvůli povaze samotného zemětřesení, respektive jeho původu. Indo-australská tektonická deska, která se pohybuje severovýchodním směrem rychlostí šest centimetrů za rok, se v těchto místech nedaleko Sumatry podsouvá pod Barmskou desku. Nebezpečí tsunami znamená vzájemný pohyb desek, při němž se jedna z nich významně vertikálně zdvihne. Profesor Philip Li-fan Liu, místopředseda oddělení civilního a environmentálního inženýrství na National University v Singapuru, však pro BBC uvedl, že v tomto případě se desky o sebe otřely horizontálně.
Člověk tak už předem připravoval vlnám vhodnou cestu i tím, že zcela plánovaně vymýtil husté porosty mangrovníků.
V každém případě vlna tsunami vznikla a její účinky na Palu byly tak ničivé také proto, že – jak zdůraznil oceánograf na Technologickém institutu v Bandungu Hamza Latief – zátoka, na jejímž konci město leží, má nálevkovitý charakter a zužující se břehy valící se vlnu ještě zvýšily.
Mizí útesy i mangrovy
Je tu ovšem ještě několik dalších problémů, které souvisejí s ničením životního prostředí člověkem, jenž si tak podobné katastrofy na sebe sám přivolává. V jihovýchodní Asii mizí například korálové útesy. Rybáři v nich zcela mylně vidí překážky pro své lodě a rybolov. Překážely u vjezdů k přístavům. Tam, kde zůstaly zachovány, představovaly přirozenou ochranu, která dopad vln zmírnila. V turisty hojně navštěvovaných destinacích písčité pláže často chránily duny. Ty ale byly kvůli pohodlí návštěvníků zarovnány. Člověk tak už předem připravoval vlnám vhodnou cestu i tím, že zcela plánovaně vymýtil husté porosty mangrovníků, jež by podstatně zmírnily rychlost pronikání vln do vnitrozemí.
Mangrovové porosty dříve pokrývaly sedmdesát procent veškeré délky pobřeží v tropech a subtropech.
A existují i jiné příčiny. Konkrétně na Sulawesi místní podnikatelé proměňují pobřežní porosty mangrovníků v jezerní krajinu vyhloubením chovných nádrží, v nichž chovají garnáty, tedy větší příbuzné krevet. Je to výnosné, ale poměrně primitivní způsob chovu za použití chemických látek vyžaduje časté přemisťování nádrží, a tak se ničí další a další části lesů.
Podle organizace Greenpeace jsou v současnosti mangrovy ještě více ohroženým biotopem než amazonské deštné pralesy. Mangrovové porosty dříve pokrývaly sedmdesát procent veškeré délky pobřeží v tropech a subtropech, dnes je najdeme na necelých čtyřiceti a stále ještě mizí tempem přibližně jednoho procenta za rok.
foto: Profimedia, zdroj: BBC