Koreanistka Nina Špitálníková o zemi, kde vás popraví za telefonát

„Severní Korea je láska,“ říká překvapivě hned po prvním pozdravu Nina. Svá slova, jak předpokládám, nemyslí zcela vážně. Faktem každopádně podle ní zůstává, že na Severní Koreji a její hrůzovládě je cosi fascinujícího, stejně jako to, že zde pravda může být trestným činem, a svobodu tak, jak ji známe u nás, Korejci téměř neznají.

Sama Nina mi hned na začátku rozhovoru přiznává, že měsíc je asi maximální doba, jakou lze v tak odlišném světě přežít bez větších psychických následků. „Pobyt tam je nesmírně náročný. Jdeš na příděl jídla, pak do školy, potom máš prohledaný pokoj, pak se jdeš projít a někdy tě i šestkrát sedmkrát zastaví vojáci a řeknou, že dál nemůžeš. Ty se naštvaná vrátíš na pokoj, dáš si večeři a v šest je večerka. Často nefunguje ani elektřina, tak co máš dělat? Vztek postupně sílí, a když ti pak přinesou rozvařenou rýži, rozbrečí tě to, protože už to prostě nedáváš.“

Jak se tedy žije ve státě, kde děti počítají v matematických úlohách místo jablíček useknuté hlavy a občané musí splňovat kvóty snad na vše, včetně vyprodukovaných exkrementů? I o tom (fakt!) jsme se s Ninou bavily v kavárně Pražírna na pražském náměstí I. P. Pavlova.

Co tě na Koreji vlastně nejvíc fascinuje?

Fascinuje mě kultura celého Dálného východu. Původně jsem chtěla studovat japanologii, ale nevzali mě. Nakonec jsem se dostala na koreanistiku, kde mi hodně zadávali seminárky na Severní Koreu. Díky tomu jsem se o tu zemi začala víc zajímat, hlavně o její propagandu. Poprvé jsem tam jela v roce 2011, pak o rok později, vždycky na měsíc. A ta cesta mě strašně změnila. Najednou se ocitneš ve státě, který je strašně uzavřený, a většina lidí ho zná jen z dokumentů. Ty ale reálně stojíš před těmi obřími monumenty a vidíš tu mašinérii všude kolem. Vidíš kontrast mezi hrůzou režimu a štěstím dětí, které na tebe pokřikují a ještě nic nevědí. To je tak silné, že tě to poznamená na celý život.

Do jaké míry lidé tamní propagandě věří?

Já myslím, že každý Severokorejec jí věří, otázka je, v jaké míře. Koneckonců v té propagandě žijí od narození, už malým dětem v jeslích vypráví místo pohádek příběhy velkého vůdce Kim Ir-Sena nebo Kim Čong-ila. Průnik ze zahraničí je tam minimální, i když teď se tam dostala třeba dévédéčka z Jižní Korey, takže občas to může lidem ta jejich přesvědčení nabourat. Podle mě ale stejně nemají možnost zjistit, do jaké míry jim stát lže.

Když usekneš tři hlavy Američanům a dvě hlavy Japoncům, kolik useknutých hlav máš? To je z oficiálních učebnic.

Je zvláštní, že i mně začalo být za tři týdny pobytu tam jedno, co se děje u nás na Západě. Bylo těžké se k těm informacím dostat, a tak jsem spíš řešila, jestli budu mít příděl jídla a pořádně se najím, jestli mě někam pustí. A to bylo vlastně celé.

Měla jsi možnost poznat severokorejskou mentalitu?

Bohužel moc ne. Vždycky, když se místní baví s cizincem, který se třeba ptá jen na cestu, musí pak na výslech, takže s námi mluvit nechtěli. Výjimkou bylo pár lidí, kteří to víceméně neřešili. Hlavně jsme ale komunikovali s profesory a zaměstnanci kolejí, kteří na to byli speciálně vyškoleni.

Působili na tebe, že jsou šťastní?

Ano, jsou šťastní, protože neznají nic jiného. Jejich štěstí ale vypadá jinak než naše. V neděli nepracují, všichni jdou do parku, tancují, hraje kapela. Nebo je pro ně štěstí, když vyhodíš plechovku a oni si ji pak vezmou a nemusí za ni platit. Váží si tam úplně všeho. I já byla šťastná, když jsem v krámu náhodou našla jeden prošlý jogurt. Tady máš v regálu padesát druhů a já si po návratu neuměla vybrat. Volba je strašně náročná, a když ji nemáš, je to na jednu stranu hrozně “easy”, protože jdeš, splníš rozkaz a funguje to.

I přes silnou propagandu odtamtud ale prý lidé utíkají…

Ano, ale takové ty příběhy v médiích o uprchlících z koncentráků jsou vymyšlené. Lidé, kteří utečou ze Severní Korey, musí mít peníze. Utečou většinou do Číny. A tam, pokud nejsou pro některou vládu zajímaví, nebo nemají peníze na převoz, musí zůstat. Když pak mají štěstí, najdou si v Číně nějakou špatně placenou práci třeba v továrně a možná si za pět deset let vydělají na falešné doklady. V tom horším skončí v čínském otroctví.

Vzpomněla by sis na nějaké šílené příklady toho, co se propaganda snaží lidem namluvit?

Na ambasádě v Praze nám před odjezdem třeba řekli, že v KLDR koluje pověra, jak tehdejší diktátor Kim Čong-il dokáže ovládat počasí. Takže když prší, tak on vlastně pláče. V Koreji  o něm kolovaly různé další příběhy, že třeba nechodí na záchod nebo že se naučil mluvit už v šesti týdnech. Je to masakr. Nebo matematika. Ta se neučí na příkladech jablíček a hrušek, ale stylem: Když usekneš tři hlavy Američanům a dvě hlavy Japoncům, kolik useknutých hlav máš? To je z oficiálních učebnic.

I historie se tam učí jinak, celou si ji přepsali a vypustili věci, které se jim nelíbily, jiné zase přidali. A když potom jdeš hodně do hloubky, zjistíš, že by třeba bývalý vůdce Kim Ir-sen musel od narození každý den vyhrát asi dvě stě bitev, aby to odpovídalo tomu, co se děti učí. Je kouzelné, že ten režim se nebojí zajít až do takovýchhle extrémů, když to porovnáš třeba se Stalinem, je to ještě o x levelů výš.

Nejsou lidem tyhle hlouposti divné?

Asi ano, ale tu pochybnost nevznesou. Protože v jejich zákoníku je dáno, že pokud řekneš pravdu, ale je to proti režimu, tak je to trestný čin. Pravda je v Severní Koreji vlastně ilegální.

Co ti přijde na životě Severokorejců nejbizarnější?

Mně připadá úplně ulítlé, že trest smrti hrozí i za to, když řekneš do telefonu něco, co může vyznít protistátně. Takže s někým telefonuješ a oni tě za to můžou popravit. Nebo je neuvěřitelné, že v každém baráku, kde bydlí víc lidí, je ženská, které se říká inminban, a ta kontroluje všechno, co se tam děje. Třeba, kdo u tebe spí, jaké máš oblečení, ví o tobě všechno. Dokonce zapisuje, jak se vykadíš. Funguje tam svoz exkrementů, kterými se hnojí, takže jsou na to tabulky, kolik která rodina vyprodukuje. Mají na to kvóty, kolik musíš státu odvést. Snažila jsem se zjistit, co se stane, když ta kvóta není splněna, ale nikdo mi to neřekl, protože si mysleli, že si z nich dělám srandu.

A co zdravotní péče? V jednom rozhovoru jsi říkala, že v Severní Koreji vlastně žádná není...

Oficiálně je zdravotní péče poskytována bezplatně všem Korejcům, ale v praxi to moc nefunguje. Podle nějakých statistik dá korejská vláda na jednoho obyvatele asi dolar ročně. Není tam anestezie, nejsou tam základní věci jako třeba sterilní rukavice nebo sterilizované jehly. Úmrtnost novorozenců je tam 33 % a u dětí do pěti let 20 %, což je strašně moc.

Jak se liší život ve městě a na vesnici?

Hodně. Ono v Pchjongjangu nemůže žít každý, na to potřebuješ povolenku ministerstva vnitra, abys vůbec mohla do města vstoupit. Takže když chce třeba vesničan do hlavního města, musí si ji zařídit. To platí i pro vstup do menších měst.

Když chceš vynést portrét velkého vůdce z hořícího domu a umřeš při tom, tak tvá rodina pak získá vyšší kastu.

V Pchjongjangu jsou také jiné zákony než ve zbytku státu a jsou tam i lepší možnosti, jak trávit volný čas. Máš tam kina, divadla, koupaliště i lunapark. Na vesnicích není nic, ale zase je tam relativně větší politická svoboda, zemědělci si mohou 30 procent z úrody nechávat. Všechno má své.

Jak vypadá postavení mužů a žen ve společnosti?

To je strašně zajímavé, dřív měly ženy nižší postavení. Vtipné bylo, že například Kim Čong-un povolil ženám jezdit na kolech, ale pak Korejská strana práce vydala speciální prohlášení, ve kterých stálo, že ty ženské jsou na těch kolech tak moc sexy, že porušují severokorejskou morálku, tak se to asi po půl roce zase zrušilo. V Severní Koreji také existuje mravnostní policie, která ženám říká, jak se mají nebo nemají oblékat, nesmí mít propíchnuté uši, v kadeřnictví si mohou vybrat jen z povolených účesů a tak dále.

Ale teď se situace mění, protože Kim Čong-un začal tolerovat černý trh. Ženy mají kratší pracovní dobu než muži, takže mohou častěji vekslovat, díky tomu mají víc peněz. Asi od roku 2012 tedy začaly chodit do hospod, kouřit, začínají pronikat i do politiky. Střední třídu teď tvoří více žen než mužů, takže i jejich postavení se převrací, právě díky síle peněz.

Sňatky mohou uzavírat normálně?

Sňatky jsou taky docela velký problém, existuje tam 51 vrstev společnosti a sňatek musí vždycky povolit strana. Takže když se narodíš, jsi hned definovaná podle rodičů. Zanáší se to do systému, který se, myslím, jmenuje Věrný služebníček nebo Věrný tajemník 2.0. Co do něj naklikají, to se s tebou pak nese celý život, tedy zda budeš studovat, kde budeš pracovat... Všechno máš vlastně určené od začátku. Můžeš postoupit do vyšší kasty, ale to jen ve výjimečných případech. Třeba když chceš vynést portrét velkého vůdce z hořícího domu a umřeš při tom, tak tvá rodina pak získá vyšší kastu.

Jsou nějaké mýty o Severní Koreji, kterým tady věříme, ale nejsou pravda?

Těch mýtů je strašně moc a myslím, že obraz Severní Korey je u nás úplně zkreslený jak v tom dobrém, tak v tom špatném smyslu, protože jsme pořád ve studené válce. Západní svět dává strašně velké finanční prostředky, aby Severní Koreu očernil, a Severní Korea dává strašně velké prostředky, aby očernila západní svět. Pamatuji si, že když jsem tam byla, tak se zrovna hrál nějaký fotbalový šampionát. A v našich médiích se psalo, že když Severokorejci dopadli špatně, museli přijet na hlavní náměstí a tam se veřejně omlouvat velkému Kimovi.

Tu zprávu převzala agentura Reuters a oběhlo to celý svět. Ve skutečnosti je to ale tak, že Severokorejci nepřiznají prohru, takže v jejich médiích se psalo, že vlastně vyhráli. Informace jsou prostě zkreslené a i pro koreanistu je docela těžké z nich vybírat. A když někdo tvrdí, že už studená válka není, je to kec. Válka je a myslím, že bude trvat, dokud režim nepadne.

Na začátku jsi říkala, že tě Korea hodně změnila. V čem?

Strašně moc si teď vážím demokracie. Můžeš si zjistit sebevíc informací, ale když to pak vidíš v reálu, zjistíš, že se na to nedá připravit. Nejsi připravená, že ti budou každé ráno prohledávat pokoj, nebo zakazovat jít do vedlejší ulice. Dřív jsem hodně opovrhovala lidmi, kteří někoho za komunistů „práskli“, ale teď je možná v nějakých nuancích chápu. Třeba jen chtěli ochránit rodinu. Neříkám, že je to odpustitelné, ale víc pochopitelné. Tady v Čechách všichni nadávají, že jsme sledovaní a politika je na nic, ale my tu můžeme říct do médií cokoli a nikdo nás nezavře. Zato tam tě klidně popraví. Začala jsem si vážit běžných věcí a to mi naštěstí zůstalo.

Reklama

foto: Michaela Cásková