Pomáhají zachránit pralesy a tvrdí: Pomoci může každý. Když sníží konzumaci masa

Ekologický aktivista? Někde je to téměř nadávka, ale zejména v některých zemích je to v dnešní době také jedno z nejnebezpečnějších povolání. Když jsem tedy chtěla sehnat někoho, kdo mi víc poví o amazonském pralese, nebylo to tak jednoduché, jak jsem si představovala. Mnoho významných aktivistů, kteří v těchto zemích žijí, se bojí o život, proto mluvit nechtějí. Nakonec jsem ale dva odvážné muže přeci jen našla.

Radim Ondříšek a Erik Liepmann, který je původem z Německa, ale nyní působí v Praze, jsou členové sesterských organizací Forest.ink a Bosque Medicinal. Ty společně usilují o zvýšení povědomí o významu pralesa nejen pro místní lidi, ale pro celý svět. Organizace odkupují tamní pozemky a tvoří jakýsi most mezi Českou republikou a právě Ekvádorem, který pomáhá místní komunitě najít cestu, jak vydělat peníze a zároveň si udržet zdravé životní prostředí. Nám Evropanům pak ukazují, že každý z nás má možnost k ochraně pralesa přispět, ať už finančně či svými skutky. Přestože oba muži prý sami sebe považují spíš za milovníky přírody než aktivisty, určité nebezpečí hrozí i jim.

Lepší je přijet se podívat přímo do Ekvádoru, třeba jako dobrovolník. Myslím, že když člověk problém nevidí na vlastní oči, často se od něj cítí být vzdálený.

„V Ekvádoru se samozřejmě ví, že jsme cizinci s určitým zaměřením, tudíž nás mohou monitorovat až domů a zjišťovat, co tady sdílíme. To není žádná paranoia, ale bohužel realita,“ vysvětluje mi Radim během rozhovoru v útulném prostředí (pražské nikoli ekvádorské) kavárny Styl a Interiér. „My každopádně proti vládě ani těžařům bojovat nechceme, jen se místním na konkrétních příkladech snažíme ukázat, že je lepší pralesy zachovat a udržitelně se o ně starat tak, aby pro ně byly dlouhodobě užitečné. A že na tom má zájem i společnost daleko za mořem.“

Radim s Erikem se v současnosti podílí na projektu, jehož cílem je nejen vykupovat pozemky v Amazonii, ale také tam pořádat expedice pro vědce i dobrovolníky, kteří šíří osvětu a navazují spolupráci s místní komunitou. „Náš konkrétní pozemek je v mlžném pralese, cítíte se tam jako v pohádce. Je to džungle s menšími stromy, které jsou hodně u sebe, s hustým porostem dokola a všude je mlha, což jsou vlastně oblaka. V současnosti je tato část pralesa chráněna a místní ji považuji za posvátnou,“ navazuje Erik. A pak už se dozvídám například i o tom, jak náročné je prales v Jižní Americe chránit, jak se k tomuto problému staví místní lidé, vláda a čím k jeho ochraně může přispět každý Evropan.

Uvědomují si místní lidé význam, který prales má?

Erik: Mnoho z nich ano. A mnoho z nich také říká, že těžaře ve městě nebo v oblasti nechtějí, protože si váží čisté vody, vzduchu, lesů. Jenže zároveň si určitá část uvědomuje, že tyto aktivity přináší do obce peníze, které místní samozřejmě potřebují, aby mohli posílat své děti do školy a pořizovat si podobné věci, jako máme my.

A je to opravdu tak? Zlepšuje těžba místním lidem život?

Radim: Ekvádor, Brazílie a další podobné státy jsou hodně zadlužené. A jejich dluh koupila povětšinou Čína. Anebo jim poskytla další půjčku, takže má nástroje k tomu, aby je přinutila poskytovat zdroje, které Čína potřebuje pro své potřeby. Stát pak Číně poskytuje možnost přístupu k těmto zdrojům a je fér říct, že to zároveň spojuje s požadavky pro své lidi na nové školy, silnice, zlepšení infrastruktury a další vybavenost. Ale ta rovnice není vyvážená, jak už to v těchto případech bývá, a na lidi, na které nakonec dopadne ta největší zátěž, většinou moc nezbude.

Erik: Zároveň bych ale nerad, aby to vyznělo, že těžba je to, co Amazonii ohrožuje nejvíc. Největší problém je vnímaný nedostatek možností, jak získat finanční prostředky, který vede místní obyvatele k tomu, aby se do těžby dřeva a kácení lesů pro zemědělství zapojili.

Pracujete spíš na lokální nebo národní úrovni?

Radim: Pracujeme s místními samosprávami, takže je tam přímý vliv. Také se snažíme o navázání spolupráce mezi českými a ekvádorskými univerzitami. Snažíme se využít programů, jako je Erasmus, které financují evropské fondy, a přivézt na místo zkušené lidi, kteří pracovali na projektech obnovy lesů i v Africe, Asii. Pro místní je to skoro jako zázrak, protože vidí, že se o ně zajímáme a nabízíme jim možnost přicházet recipročně i k nám. Už v říjnu se první univerzitní zástupci objeví v Brně na Mendelově univerzitě.

Spolupracujeme se soukromou univerzitou, kam si mohou dovolit chodit studenti z bohatších rodin, jejichž rodiče mají přirozeně větší vliv než chudí. Věříme a na vlastní oči vidíme, že i tenhle způsob spolupráce pomáhá. Minimálně v tom smyslu, že už nyní existují české i další evropské aktivity na podporu tamního životního prostředí. Neříkáme domorodcům, že víme přesně, co by měli dělat, ale spíš se s nimi chceme dělit o zkušenosti, které už máme z Čech.

Je v Ekvádoru také problém s požáry?

Radim: Podle informací, které máme, se tam také objevilo několik větších zdrojů požárů, ale v jiné lokalitě, než je ta naše. Je třeba si uvědomit, že podmínky v horském deštném pralese pro zakládání požárů jsou daleko obtížnější, spíš vlastně nemožné, než u nížinných pralesů, kde se střídají suchá a deštivá období. Aby mohl prales intenzivně hořet, musí se nejdříve vykácet na docela velké ploše, potom se zpravidla plochy postříkají pesticidy a teprve uschlé, vykácené porosty se řízeně zapalují.

Rozsah požárů v brazilské Amazonii je extrémní, vypadá to na nový způsob, který využívá nebo spíš zneužívá moderní technologie pro nedostupné terény. Na Facebooku už například kolují záběry s drony, které mají nainstalovány plamenomety. Je jisté, že nový prezident změnil trend a všichni dotyční se toho snaží co nejrychleji využít, než přijde silný tlak zvnějšku na omezení.

Komu vlastně ty pralesy patří? Vládám?

Erik: V Ekvádoru se to hodně mění a je to nevyjasněné. Například jeden z předchozích prezidentů stanovil zákon nebo spíše vládní prohlášení, že území Amazonie patří místním původním lidem, kteří tam žijí. Jenže to není zanesené v katastru nemovitostí, protože to by nejdřív musel někdo vyměřit, což jde v Amazonii těžko. Takže na to mají nárok, ale musí si ho vlastně vybojovat. Celá společnost včetně vlády, ale i místních lidí je tam nastavená tak, že chce vyhovět především svým ekonomickým zájmům, takže v případě těžby často nekonají proti násilným záborům. Teď i sama vláda vydala těžební koncese na lokality, které jsou doposud v režimu chráněných krajinných celků.

Radim: Je to taková skrytá válka o zdroje, kterou vidíme i v jiných zemích světa, které „sedí“ na ropě, plynu, zlatu nebo jiných strategických surovinách důležitých zejména pro „vyspělý” západní svět. A kromě devastace pralesů z důvodů těžby či zemědělství kvůli ní dochází k pokračování cíleného vytlačování původních obyvatel z jejich území, což bohužel většina médií opomíjí.

Vy se tedy snažíte půdu kupovat a ukazovat místním, že kácení pralesů není z dlouhodobého hlediska nejlepší řešení. Jak máte ale zaručeno, že vaše pozemky zůstanou netknuté?

Erik: To je právě jeden z důvodů, proč tam máme i dobrovolníky. Abychom zajistili naši neustálou přítomnost. Také potřebujeme zvýšit počet fotografických pastí. I vláda by to měla monitorovat, což zčásti dělá, ale ne úplně se stejným záměrem jako my. Zcela nejlepší možnost, jak to řešit, je začlenit místní komunitu. Protože dokud se místní lidé nebudou účastnit, je jedno, kolik peněz do projektu nalijeme a jaké aktivity tam budeme provádět.

Proto se jim snažíme ukazovat, že mohou mít dlouhodobě dostatek peněz na vše, co potřebují, aniž by ničili prales. Například z turistů, z jiného šetrnějšího způsobu agrolesnictví, díky vyšší vzdělanosti a podobně. Když toto pochopí, sami si budou území chránit a bránit, ale je to velmi dlouhodobý cíl. Nyní jsme koupili pozemek, který je vysoko v horách, a pro ilegální těžaře je tedy velmi těžko přístupný, takže z tohoto pohledu neatraktivní pro těžbu, na druhou stranu je lákavý pro pytláky.

Co může člověk udělat, pokud chce pralesům pomoci?

Erik: Samozřejmě nám pomůže finanční podpora, ale ještě lepší je přijet se podívat přímo do Ekvádoru, třeba jako dobrovolník. Myslím, že když člověk problém nevidí na vlastní oči, často se od něj cítí být vzdálený a může mít pocit bezmoci. My se právě snažíme o opak, aby lidé chápali, že jsou s pralesem také propojeni a jeho stav mohou ovlivnit svým každodenním chováním.

Ano, možná hovězí, které jíme, nepochází přímo z Brazílie či Ekvádoru, ale sója a kukuřice, které dobytek konzumuje, se tam pěstuje. Tudíž jedna z nejjednodušších možností je snížit konzumaci masa. Pro spoustu lidí je to dneska skoro nepředstavitelné, ale jiná cesta k tomu nevede, protože ekonomické zájmy a s nimi spojené zákonitosti jsou v tomhle neúprosné. Jak v Amazonii, v Africe, tak také samozřejmě v Evropě.

Takže snížení konzumace masa každého z nás pomůže i jihoamerickým pralesům?

Ano, a už tahle „malá“ změna, která se možná nezdá nijak závratná, znamená dvě věci. Zaprvé, že každý jedinec má možnost ovlivnit svět, když začne sám u sebe. A zadruhé, že si začne uvědomovat určité propojení všeho se vším, ať už na nějaké spirituální rovině, nebo na té čistě praktické. Víte, mám hodně přátel, kteří, přestože dělají samé „správné“ věci, které se týkají vzdělání, mají dobrou práci, správně nakupují, se stále cítí prázdní a zklamaní. Je jedno, kolik si pořídí majetku, ale stejně to jejich pocity nevyřeší a spokojenost nenacházejí.

Proto naše aktivity nejsou zaměřeny jen na Ekvádor a prales. Ale pořádáme i různé semináře a workshopy u nás na Sklenářce, ale i v jiných lokalitách, které jsou zaměřené na osobní rozvoj podle hinduistických, šamanských, staroslovanských i jiných tradic. Věříme, že když je člověk ve spojení sám se sebou a má svůj vnitřní klid, tak už se pak nebojí vzdát věcí a nebere to jako oběť. Spíš si řekne: „Díky tomu získávám. Získávám pro sebe, své děti, svět a budoucí generace.“ A nemusí to být žádné velké věci, záleží na malých změnách, které probíhají na hodně dlouhé cestě.

Reklama

foto: Michaela Cásková, zdroj: Bosque Medicinal