Viktor "Uhlíková stopa" Třebický: Svět se za 20 let bude muset zásadně změnit

To, že v oblasti klimatu dochází ke změnám, dnes už nepopírá nikdo. Spektrum těch, kteří se k tomu vyjadřují, sahá od alarmistů až po odmítače. V těžce ideologizovaném prostředí se racionální argumenty často ztrácí. O to cennější jsou racionální hlasy těch, pro které jsou čísla důležitější než dojmy. Jednou z hlavních otázek stále zůstává: Do jaké míry je změna klimatu způsobena člověkem? Existuje jednoduché pomocné měřítko. Jsou to uhlíkové stopy služeb a věcí, které lidé buď produkují, nebo spotřebovávají. Každý let letadlem, každá jízda autem, každý mobilní telefon nebo vynikající steak k večeři zanechá v přírodě uhlíkovou stopu. A tím trochu přispěje ke změně klimatu. K horšímu.

S termínem „ekologická stopa“ se setkal poprvé v roce 1997, kdy ho zaslechl na jedné z konferencí. „Tehdy to byl nový, málo známý koncept,“ říká ekolog a přírodovědec Viktor Třebický. „Uhlíková a ekologická stopa k sobě mají blízko. A mě vždycky zajímal osobní rozměr našeho vlivu na planetu, ekologii a životní prostředí. Promítlo se to i do mé disertace, kde jsem počítal uhlíkovou stopu cestovního ruchu na Šumavě,“ říká Viktor.

„Kolegové na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy na to celkem koukali, nicméně disertaci jsem obhájil. Také jsem se vždy věnoval kalkulačkám uhlíkové a ekologické stopy. To, že si svoji stopu spočítaly stovky tisíc lidí, považuji za svůj největší úspěch.“

Proč se vlastně pojem „uhlíková stopa“ tak zpopularizoval? 

Protože je jednoduchý a srozumitelný. Stále více firem se na naši organizaci CI2 obrací s žádostí o výpočet uhlíkové stopy, případně konzultace způsobu, jak ji snížit. Vědci poskytují pořád víc důkazů o tom, že klima se mění a že to je díky lidské činnosti.

Na jednáních jsem vždycky říkal, že kromě firemní stopy by bylo zajímavé spočítat i stopu jednotlivých produktů a být první na českém trhu, kdo bude objektivně informovat své zákazníky.

Pokud bychom pokračovali tímhle stylem „business as usual“, tedy nic nezměnili a spálili zbývající zásoby uhlí, plynu a ropy, dál hospodařili v krajině tak, jak hospodaříme, dál se věnovali ekonomickému růstu bez ohledu na planetu, tak budeme mít už v půlce 21. století velký problém. A na konci 21. století může být Země pro lidstvo jen těžko obyvatelná. Určitě jen těžko uživí předpokládanou populaci deseti miliard lidí.

Nemáme teď aktuálně jiné problémy? Narážím samozřejmě na covid a na krizi, která se ještě prohloubí... 

Jasně, teď všechno překryl covid, ale v loňském roce bylo pro média pomalu tématem číslo jedna klima a s tím související sucho, požáry a podobně. Řada firem, a to i těch skutečně globálních, stanovila své cíle snižování uhlíkové stopy až k takzvané uhlíkové neutralitě, tedy k nulovým emisím. Podobné cíle mají celé státy. Ty severské či Velká Británie jich chtějí dosáhnout relativně brzy, EU jako celek pak v polovině století. Nově si cíl stanovil i největší světový producent skleníkových plynů, tedy Čína. A to na rok 2060. To jsou obrovské výzvy. Myslím, že si málokdo uvědomuje, jak moc se svět musí za těch 20 či 30 let proměnit, abychom to zvládli.

Jak jsme na tom v České republice?

Pokud jde o vládní úroveň, není to nic moc. Pořád se vymlouváme, že jsme průmyslová země a že snižování emisí a uhlíkové stopy poškodí naši konkurenceschopnost. Průmysl dlouhá léta táhne sektor automotive a ten se dlouho přechodu na nízkoemisní paliva včetně elektřiny bránil. Neinovoval, pořád byl v zajetí starého mentálního modelu. Ten však odráží spíš 19. než 21. století.

Přitom to může fungovat právě naopak. Takové Dánsko, malinká země, je světovým lídrem ve výrobě větrných turbín. Změnu klimatu využilo jako příležitost k rozvoji nového byznysu a je v tom velmi úspěšné, nový průmyslový sektor zaměstnává spousty lidí. Podobně jsou na tom země jako Německo a Rakousko. Na druhé straně jsou v Česku spousty šikovných lidí a firem, spíše těch menších a dravějších, které myslím na situaci reagují a přichází s řešeními na snížení uhlíkové stopy. Věřím, že špičky mezi nimi mohou vyrůst a uspět i celosvětově, podobně jako dánští výrobci větrníků.

Jaká země je tedy na tom, co se týče dopadů na ekologii, nejlépe a jaká je nejhorší?

Pokud jde o celkovou výši uhlíkové stopy, tedy emisí skleníkových plynů, tak je na prvním místě Čína, na dalším jsou USA a pak je evropská sedmadvacítka. Naopak nejmenší emise produkují chudé, málo lidnaté rozvojové země, jako jsou ostrovní státy v Tichém oceánu či Karibiku, například Kiribati, Samoa či Dominikánská republika. Ty budou přitom kvůli rostoucí hladině oceánů mít velký problém, aby vůbec zůstaly na mapě. Zároveň ho mohou  jen obtížně řešit, ovlivňují ho z 90 % právě velké a ekonomicky úspěšné země.

Pokud se podíváme na uhlíkovou stopu na hlavu a zejména kumulativní stopu, tedy emise, které jsme vypustili za uplynulých 50  let, patří bohužel k celosvětovým rekordmanům i Česká republika. Přestože zde žije jen malý zlomek světové populace, nějaká desetina procenta, stále máme velkou stopu 12 tun  ekvivalentu CO₂ na hlavu. A tato stopa za uplynulých deset let klesla jen minimálně, což vidím jako velkou ostudu.

Asijské státy ovšem vygenerují nějakých 53 procent všech světových emisí. Má vůbec smysl kontrolovat uhlíkovou stopu u spotřebního zboží ve chvíli, kdy největší světové ekonomiky na znečišťování kašlou? Není to pro evropské a zodpovědné firmy opravdu spíš tržní znevýhodnění?

Rozhodně to smysl má. Jak jsem říkal, Čína, největší světový výrobce čehokoliv nás napadne, se přihlásila k uhlíkové neutralitě v roce 2060. Řada výrobků, které kupujeme, je založena na komponentech či přímo dovozu  z Číny. Tato stopa se bude snižovat, pokud Čína dostojí svým závazkům.

Další nadějí v tomto směru je nová iniciativa EU, která zatíží dovoz zboží s vysokou uhlíkovou stopou z dalších zemí, tedy primárně z Asie, vyšší daní, jde o takzvaný Carbon Border Adjustment Mechanism. Pomocí tohoto nástroje EU efektivně prosadí podobné nízkouhlíkové standardy, které uplatňuje „doma“, i v zahraničí. Takže argument, že nemá smysl nic dělat doma, když Čína a Indie produkují tolik emisí, padá. 

Co si myslíte o systému emisních povolenek? Systém „když si to zaplatím, můžu znečišťovat“ může být pro opravdu zodpovědné firmy docela demotivující.

Mám odlišný pohled. Systém povolenek byl v zemích Evropské unie dlouho vysmíván a podceňován. Dnes se ukazuje, že pokud státy či silné průmyslové lobby uměle neovlivňují počet a tím i cenu povolenek na trhu, nástroj funguje. Kopírují či zavádějí ho všechny ekonomicky významné regiony světa.

V EU pokrývá 45 % emisních zdrojů, což není vůbec málo. Postupně se snižuje počet povolenek na trhu, a tím pádem zvyšuje i jejich cena. To vede k ekonomickému tlaku na producenty emisí k jejich snižování. Je s tím spojena spousta administrativy, ale systém povolenek funguje. Na tržním základě. Viz anglický název systému „Cap and Trade“. Emise z těchto zdrojů poklesly v EU od roku zavedení, tedy od roku 2005, o 29 %.

Říkal jste, že se na vás obracejí firmy s žádostí o výpočet uhlíkové stopy. Můžete uvést příklad? 

Hezký příklad je například firma Vitana, nově spojená se značkou Hamé. Ta stála o stanovení své firemní uhlíkové stopy ještě v době, kdy to firmy v Česku moc nezajímalo, a byla u zrodu našeho programu Snižujeme CO₂. 

Na jednáních jsem vždycky říkal, že kromě firemní stopy by bylo zajímavé spočítat i stopu jednotlivých produktů a být první na českém trhu, kdo bude objektivně informovat své zákazníky. Inspirace přišla z Norska, kde mateřská firma počítala podobné údaje. Jde o informovanost veřejnosti v oblasti, která je pořád relativně těžko uchopitelná.

Je důležité pro snižování uhlíkové stopu konzumovat lokální potraviny?

Může to mít jistý vliv, například částečné samozásobení z vlastní zahrádky sníží stopu dopravy a obalů, kterou přináší komerčně vyrobené potraviny z importu. Spotřeba potravin má obrovský vliv na celkové emise skleníkových plynů. Globálně se na něm podílí z jedné čtvrtiny.

A největší vliv má v tomto ohledu průmyslová živočišná produkce, která neustále roste a znamená velkou potřebu krmiv, zábor ploch a produkci metanu, který je silným skleníkovým plynem. Větší vliv než lokální potraviny z hlediska mé osobní stopy má rozhodnutí o podílu masa a mléčných výrobků ve stravě. Čím bude nižší, tím bude nižší i má stopa.

Existuje v České republice jednotné označení pro produkty, které nízkou uhlíkovou stopu mají? Ptám se proto, že v dnešní době je tu řada log a „známek“, u nichž ani nevíme, co znamenají.

Jednotné značení bohužel neexistuje. Řada zahraničních firem dává na své výrobky označení s CO₂ stopou nebo rovnou logo „uhlíkově neutrální“. Bojím se však, že je to často „na vodě“, že jde spíše o marketing než realitu. Je potřeba hledat, co je za touto značkou, jak byla stopa spočítána, co bylo do výpočtu zahrnuto a co ne. Takto transparentně se snažíme pracovat my. Chápu ale, že pro běžného spotřebitele je to obtížné. Dobrým a ověřeným vodítkem může být tzv. EPD, což je zkratka pro Environmental Product Declaration, tedy Environmentální prohlášení o produktu. To poskytuje věrohodné údaje o vlivu výrobku na planetu.

Reklama

foto: Archiv CI2 a Vitana, zdroj: CI2