Chtěl jsem dnes psát o tom, zda má Praha poslechnout UNESCO, kde se někomu nelíbí navržené věžáky na Žižkově. O tom, zda v Praze stavíme, stavíme-li vůbec, podle nějaké smysluplnější představy, či jak každého developera napadne. A zda ouřada má posuzovat lidskou tvořivost a má-li na to vůbec schopnosti, protože na úřad nechodí pracovat zrovna lidé kreativní. Chtěl jsem být vtipný, útočný, sarkastický a stát spíš za názorem architektky než úředníků, protože lidé tvořiví mi jsou sympatičtější a jejich činnost přes chyby a omyly se mi jeví užitečnější než snahy těch, kteří vždy vědí, proč něco nejde. Už na pískovišti jedni staví a druzí bourají. Ale pak jsem se klasicky roztržitě podíval na Twitter, protože bez sociálních sítí už mnozí nedopíšeme ani pár odstavců v kuse, a viděl jsem záběr na noční dálnici u sjezdu na Břeclav i se zvukem.
Do nočního ticha slabounce mručely motory stojících kamionů a volným prostorem mezi nimi co pár vteřin projíždělo houkající auto některé ze záchranných služeb. Obraz a zvuk mrazivě vypovídající o něčem ničivém v tuto teplou noc na začátku léta.
Kdo k tomu má co říct
Začetl jsem se do příspěvků na Twitteru a říkal si, že je škoda, že někteří se se svými příspěvky na síti nezastavili stejně jako ty kamiony a nenechali prostor jen těm, kteří k dané situaci mají co říct a mohou pomoci. Ale žijeme v době, kdy nestačí být s někým jen v myšlenkách. Je nutné pocit zvěčnit a doplnit emotikony. To nemluvím o politicích ve volební kampani, tam by veřejné nevyjádření soucitu a pomoci bylo bráno jako nedostatek empatie. A tohle vyjádření soucitu či příslib pomoci se jim vmete jako snaha přiživit se na neštěstí jiných. Nemají to tak lehké, jak se zdá. Zvlášť když většina z nich nedostala do vínku smysl pro umírněnost.
Přes obvyklý mumraj na Twitteru jsem ale včerejší noc měl pocit, že většina lidí ztichla, a nepřemýšlela-li, jak může pomoci, pak myslela na ty, kteří tu hrůzu prožívali.
Máme-li ale pro diskuse na sociálních sítích tím víc slova znechucení, čím víc se jich účastníme, pak neštěstí na jihu Moravy potvrdilo jejich zpravodajský a informační význam. Záchranné služby i další zodpovědní lidé a organizace mohli informovat okamžitě a přímo. Klasická ukázka toho, že sociální sítě jsou nástroj, a záleží na tom, kdo, jak a proč je využívá či zneužívá.
Přes obvyklý mumraj na Twitteru jsem ale včerejší noc měl pocit, že většina lidí ztichla, a nepřemýšlela-li, jak může pomoci, pak myslela na ty, kteří tu hrůzu prožívali. Reálný svět si zase jednou uzmul pozornost a naše virtuální debaty utichly, protože se třeba někdo nad jejich obsahem zastyděl, a to bylo to nejmenší, co jsme mohli v ten čas udělat.
Reklama
foto: Profimedia