Bez Měsíce by život na Zemi vůbec nevypadal tak, jak ho známe. Dnes se díky jeho gravitačnímu působení udržuje víceméně konstantní sklon zemské osy, tím i střídání ročních období a celkem pravidelně i klima v různých částech zeměkoule. Odkud se ovšem Měsíc vzal? Na to historicky existovaly tři teorie. Celkem nedávno je ale překonala čtvrtá, která se díky čerstvým výzkumům zdá zatím nejpravděpodobnější.
Před více než čtyřmi miliardami let byl Měsíc Zemi mnohem blíž, než je dnes. Naše planeta před oněmi miliardami let rotovala tak, že den trval jen pět hodin a náš souputník ji oběhl za čtyřiaosmdesát hodin. Slapové síly, které se odvíjejí od sil gravitačních, vyvolávaly vzedmutí žhavého magmatu, ale zároveň Zemi zpomalovaly a Měsíc se postupně vzdaloval z nějakých čtyřiadvaceti tisíc kilometrů na dnešních průměrných 384 400 kilometrů.
Do Země asi před 4,5 miliardy let narazilo těleso zhruba o velikosti Marsu. Nárazem ze Země vyvržený materiál se pak zformoval v dnešní Měsíc.
Když se na Zemi objevila voda a první oceány, litorál, tedy přílivové pásmo, se stal kolébkou života. Díky němu se mořští živočichové naučili dýchat vzdušný kyslík a odtud se vydali dobývat souš.
Tři teorie překonala čtvrtá
Vraťme se ale k tomu, kde a jak se „životodárný Měsíc“ u Země vlastně vzal. Řecký filosof Anaxagorás zhruba v pátém století před naším letopočtem soudil, že Měsíc je vlastně kus skály vytržený ze Země. Až roku 1873 přišla na svět teorie „společné akrece“ astronoma Édouarda Rocheho. Ta tvrdí, že obě tělesa, tedy Země a Měsíc, vznikla současně z mezihvězdného plynu jako jakási malá sluneční soustava.
O pět let později usoudil astronom George Darwin, že se Měsíc kdysi odtrhl od rychle rotující a teprve se formující žhavé Země. Astronom a matematik Thomas Jefferson Jackson See dospěl roku 1909 k myšlence, že Měsíc byl na svém putování vesmírem zachycen gravitací Země, která ovlivnila jeho dráhu a připoutala ho k sobě. Všechny tyto hypotézy měly nějakou vadu.
Pak ale americké výpravy na Měsíc přivezly zpátky na Zem vzorky hornin. Ty se mimo jiné dostaly k rukám planetologa a malíře Williama K. Hartmanna. Informace, které z nich získal, podpořily jeho teorii, že Měsíc vznikl po srážce „mladé“ Země s nějakou jinou planetou. S pomocí kolegy Donalda R. Davise a počítačového programu ji pak mohl v roce 1974 potvrdit a publikovat. Její podstatou je, že do Země před asi 4,5 miliardy let narazilo těleso zhruba o velikost Marsu. Nárazem ze Země vyvržený materiál se pak v průběhu dalších let zformoval v dnešní Měsíc.
Podivné struktury v hlubinách
Tato hypotéza, která se nazývá „Teorie velké srážky“, se postupem času stala ve vědeckém světě obecně přijímanou. Zatím se ovšem opírala jen o nepřímé důkazy. Planeta, která měla do Země narazit, dostala i jméno Theia po bohyni z rodu Titánů, která byla v řecké mytologii matkou Selene, bohyně Měsíce. Theia obíhala kolem Slunce po podobné dráze jako Země, ale gravitace Jupitera nebo Venuše ji z dráhy vychýlila natolik, že do Země narazila.
Vědci měli původně za to, že se její pozůstatky roztavily a jsou těžko odhalitelnou součástí jak Země, tak Měsíce. Geologický výzkum naší planety však objevil něco, co by se dalo považovat za její pozůstatky. Jsou to největší a nejpodivnější ze všech struktur na Zemi, dvě obrovské masy husté horniny, ukryté v nejspodnějších částech pláště naší planety. Geologové je nazývají Velké oblasti s nízkou smykovou rychlostí (Large Low-Shear-Velocity Provinces – LLSVP). Jednu odhalily hluboko pod Afrikou, druhou pod Pacifikem. Tyto geologické anomálie jsou obrovské. Ta pod Afrikou je zřejmě i původcem místního oslabení magnetického pole Země, které je známé jako Jihoatlantická anomálie.
Důkazy pod povrchem
Nyní se vědci z Arizona State University (ASU) při výzkumu LLSVP vrátili k „Teorii velké srážky“ a svá zjištění prezentovali v polovině března 2021 na 52. Lunar and Planetary Science Conference. „Přímé důkazy dokazující existenci impaktoru Theia zůstávaly dlouho neobjeveny,“ uvedl vědecký tým, který vede Qian Yuan, jenž se na ASU zaobírá dynamikou zemského pláště. „Máme důkazy a chceme prokázat, že plášť Theiy byl ve skutečnosti o několik procent hustší než plášť Země, což materiálu z něj pomohlo klesat k nejnižším oblastem zemského pláště a tam se nahromadit do útvarů, které jsou seismickým výzkumem doloženy jako LLSVP.“
Spekulace o tom, že LLSVP mohou být mimozemským suvenýrem implantovaným právě z předpokládané planety Theia, se sice už objevily, nyní se je ale nový výzkum snaží převést do oblasti reality. Výzkum těchto obrovských geologických útvarů je ovšem kvůli jejich uložení asi 2 900 kilometrů hluboko poblíž hranice pláště Země a jejího vnějšího kapalného jádra obtížný. Většina toho, co vědci o LLSVP vědí, pochází ze seismického zobrazování a z analýz vzorků hornin, které se dostanou na povrch během sopečných erupcí. Data o vzniku Měsíce se tedy shromažďují pomalu, ale co to je proti těm miliardám let, které nás od srážky s Theiou dělí.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: ScienceAlert