Podle výzkumu z roku 2018 zveřejněného společností NASA se do konce století z důvodu klimatické změny zvednou hladiny oceánů o 65 centimetrů. Do roku 2050 bude 800 milionů lidí ohroženo záplavami a bouřemi, v některých případech dokonce zaniknou i celé ostrovní státy. Všichni tito lidé se budou muset přesunout. Otázka zní: Kam?
V květnu 2019 svolal program Spojených národů pro lepší budoucnost měst UN Habitat první schůzi, jejímž cílem bylo diskutovat o tom, že by problém mohla vyřešit takzvaná plovoucí města. Setkání se mimochodem konalo na příhodném místě, protože samotné sídlo organizace na břehu newyorské řeky East by ještě během tohoto století mohlo zmizet pod vodou. Konkrétní návrh, který přišly zhodnotit desítky vědců, inženýrů, umělců a investorů, se jmenuje Oceanix City a usiluje o vytvoření námořní městské kolonie zítřka.
Tváří v tvář výzvě
Oceanix City je nejnovějším projektem Marca Collinse, bývalého ministra cestovního ruchu ve Francouzské Polynésii. Už v roce 2017 založil tento muž společnost Blue Frontiers, jejímž cílem je stavět plovoucí domy, kanceláře a hotely u pobřeží jeho domovské země. Na rozdíl od Blue Frontiers je ale prý Oceanix City více „rovnostářské“. „Nikdo nechce budovat luxusní produkt určený jen pro bohaté,“ ubezpečil Collins. „Místo toho chceme vytvořit města, která splňují potřeby lidí, jejichž domovy jsou ohroženy zatopením.“
Obyvatelé plovoucího města budou stoprocentně využívat obnovitelné zdroje energie, jíst pouze rostlinné potraviny a produkovat nulový odpad.
Oceanix City navrhl renomovaný dánský architekt Bjarke Ingels spolu s desítkami odborníků z institucí, jako je OSN nebo Technologický institut v Massachusetts.
Podle Ingelse, který sám žije v hausbótu, budou obyvatelé plovoucího města stoprocentně využívat obnovitelné zdroje energie, jíst pouze rostlinné potraviny a produkovat nulový odpad. Bydlení v nich bude cenově dostupné všem, nejen bohatým. Ačkoli většina měst s těmito „udržitelnými cíli“ bojuje i na souši, Ingels s Collinsem (možná trochu naivně) věří, že je mohou splnit i v náročném oceánském prostředí.
„Květinové“ město
Shora by Oceanix City vypadalo trochu jako květina se třpytivými okvětními plátky ostrovů obklopujícími centrální přístavní oblast. Čtyřapůlakrové ostrovy budou ukotveny na mořské dno za pomoci takzvaného biorocku, což je materiál tvrdší než beton, který se používá pro vytváření umělých korálových útesů. Pitnou vodu budou obyvatelé získávat z vlhkého vzduchu a odsolování mořské vody, rostliny pěstovat na malých plovoucích farmách, pod vodou budou pěstovat mořské plody.
Podle Ingelse bude přesný design každé části města záviset na potřebách jeho komunity a umístění. Některé z platforem mohou sloužit jako bariéry omezující vliv vln, zatímco jiné třeba pro zemědělství. Ačkoli všechny části města jsou navrženy tak, aby odolaly bouři pátého stupně, Collins říká, že zpočátku budou umístěny v oblastech, které jsou před extrémními povětrnostními vlivy chráněny.
Řešení problémů?
Koncept Collinse a Ingelse se dočkal na zasedání pochvaly. A přestože OSN nakonec jeho financování neslíbila, podpořila další výzkum. Victor Kisob, zástupce výkonného ředitele UN-Habitat, řekl National Geographic: „Marcovy návrhy se mohou jevit futuristicky, ale ve skutečnosti jsou praktické.“ Josh Sawislak, vedoucí poradce Centra pro klimatická a energetická řešení, se vmagazínu Citylab vyjádřil, že způsob, jakým projekt nakládá s vodou – tedy raději se s ní sžívá než bojuje – je „naprosto správný“. Lidé už teď ostatně žijí v hausbótech v Seattlu, Amsterodamu i dalších městech.
I přes ujišťování tvůrců se zatím nezdá, že by Oceanix City bylo místem pro každého. Spíš by se během let mohlo stát uzavřenou námořní komunitou.
„Nemyslím si, že vytvoření nové země na vodě je revoluční nápad. Tito muži se však ptají, jak to udělat tak, abychom zároveň vyřešili i některé z našich dalších problémů,“ konstatuje Sawislak. Jako mimořádně zajímavou možnost uvedl například získávání energie z pohybů vln. A náklady? „Stejně budeme muset utratit miliardy dolarů,“ upozornil.
Stíny soběstačnosti
Je možné, že přední konstruktéři a inženýři přijdou díky modernímu projektu s průlomovými objevy, které pomohou lidem po celém světě přizpůsobit se změnám klimatu. Na druhou stranu má však zbrusu nové Oceanix City stále mnohá „ale“. Tím prvním jsou bezesporu technologie, bez kterých se město z papíru do reality jen tak nepřenese. Mnoho z nich je ještě „v plenkách", například pasivní odsolování nebo vysoce výkonné generátory energie z mořských vln.
Soběstačnost města by mohla být za určitých okolností důvodem jeho větší odolnosti, například v případě, že by došlo k výpadku energie na pevnině. Izolované systémy však mají své vlastní slabiny. Co kdyby, řekněme, selhalo skladování energie a následně se snížil výkon odsolovacích zařízení? Také pokud by město ztratilo možnost dovézt techniku či díly potřebné k opravám vybavení, šlo by to s ním asi rychle z kopce.
Pomoc pro vyvolené
I přes ujišťování tvůrců se zatím nezdá, že by Oceanix City bylo místem pro každého. Spíš by se během let mohlo stát uzavřenou námořní komunitou, kde budou bohatí v bezpečí a luxusu popíjet své drinky, zatímco pevninu zpustoší požáry a povodně. A to rozhodně není vize daleké budoucnosti.
Už teď se třeba v nigerském Lagosu na umělém poloostrově v Atlantském oceánu buduje luxusní megalomanská čtvrť Eko Atlantic. „Zatímco nové město bude mít kolem sebe ochrannou zeď, která ho ochrání před oceánskými bouřemi, experti tvrdí, že ostatní části Lagosu budou kvůli tomu k povodním ještě náchylnější,“ upozorňuje Quartz.
Plovoucí infrastruktura může v některých částech světa fungovat dobře. Ale v globálním měřítku není pravděpodobné, že by mohla něco vyřešit.
Kian Gohová, asistující profesorka městského plánování na univerzitě UCLA, zkoumá městskou politiku a adaptaci na klimatickou změnu. Podle ní jsou projekty jako Oceanix City často prezentovány jako řešení nějakého velkého problému. „Přitom se ale v mnoha ohledech jen snaží uniknout společenské a politické realitě na ostatních místech,“ řekla magazínu Citylab.
Plovoucí infrastruktura může v některých částech světa fungovat dobře. Ale v globálním měřítku není pravděpodobné, že by mohla něco vyřešit. Pokud se například Jakarta bude stále potápět takovou rychlostí jako dnes, o svůj domov může v nejbližší době přijít 4 až 5 milionů lidí. Pak ani tucet plovoucích měst, která jsou schopna pojmout maximálně deset tisíc lidí, stačit na záchranu jejích obyvatel nebude.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Citylab