Není nad to mít někoho rád. Mít svoji blízkou duši, o kterou je možné se opřít v těžkých chvílích. Se kterou můžeme sdílet své radosti i obavy, beze strachu z nepochopení. Kolik lidí pojme naše srdce? Počítejte dobře.

Kolik takových blízkých osob máme každý kolem sebe? Několik členů rodiny, dva tři oblíbené kolegy v práci, pár přátel... A co ostatní? Na světě je nás přece tolik. Každý je naprosto originální a hodný lásky, stačí se podívat na malé děti.

Někdy mezi dětstvím a dospělostí přijdeme o svoji nevinnost a tím i o schopnost spontánně reagovat na lidi v našem okolí. Na scénu se dostávají naše představy, soudy a předsudky. To, koho si takzvaně pustíme k tělu, se stává otázkou pečlivého zvažování.

Herec Laurence Olivier vyslovil před lety krásnou myšlenku: „Každý, kdo chová umělecké ambice, musí odvrhnout všechny předsudky, které by omezovaly nejširší pochopení lidské povahy.“ Neplatí to svým způsobem pro nás všechny? Není každý z nás umělec, který si vytváří svůj život?

Kolik lidí ve svém okolí máte doopravdy rádi?

Svět je zrcadlo

Mnohé duchovní i vědecké autority poukazují na fakt, že svět je zrcadlem, které reaguje na naše pocity a nálady. Nestálo by za to se do toho zrcadla usmívat o něco častěji? Nikdo z nás nemá rád unylý výraz pokladní v obchodě nebo pracovníka na úřadě. Kolik úsměvů však druhým za den rozdáme my sami?  

Dobře, dobře, tak snad ještě několik dalších lidí bychom mohli pozvat do svého srdce. Oblíbeného učitele, sousedy, kteří nám občas hlídají děti, některé z našich lásek, kamarády z dětství, kterým se už léta chystáme ozvat. Fajn, ale co ostatní lidé? Co všichni ti protivové protivní, které musíme každý den potkávat? Co všichni nabubřelí hezouni, paničky s nosíky pěkně nahoru, šéfové jdoucí nám věčně po krku, zabednění úředníci, v nechutnostech se předhánějící politici? Jak bychom ty mohli mít rádi?

Svět je zrcadlem, které reaguje na naše pocity a nálady. Nestálo by za to se do toho zrcadla usmívat o něco častěji?

Máš se rád? Ber věci s nadhledem

Docela snadno. Tak, že začneme mít rádi sami sebe. Kdo má rád sám sebe, nenechá si otrávit jedinou chvíli svého života, ať už by se o to pokoušel kdokoliv. V nejhorším je vždy možné si pomoci fíglem mojí babičky. Představit si daného protivu v trenýrkách. Ano, anebo rovnou na záchodě při vykonávání velké potřeby. Výsledek je zaručen a dotyčného vážnost, přísnost, zkrátka vše, co nám na něm vadilo, je smeteno přesně tam, kam to patří.

Potom se můžeme s chutí zasmát, protože jsme prohlédli hru. Vždyť život je ze své podstaty hra a my jsme její tvůrci. Tvůrci sdílené radosti a vzájemné blízkosti, která nezná mezí, pokud je nezačneme pracně budovat svými představami o zlém a nelítostném světě.

 

foto: Shutterstock