Mám moc rád "odjezdy a příjezdy". Rád cestuji a jedna z těch věcí, co na tom mám rád, je ta změna. Mám rád to objevování nového. Zabydlování se na nových místech a seznamování se s novými lidmi. Ale to, co mám opravdu rád, jsou i odjezdy. Vědomí, že nám zbývá jen pár posledních dní nebo hodin na nějakém místě, je něco, co často zostří naše vnímání přítomnosti.
Víc si uvědomujeme hodnotu okamžiků, které prožíváme tam, kde jsme, a často víc vnímáme krásu toho, co právě odchází. A to si myslím je na čase to zajímavé. Kvantoví fyzici tvrdí, že čas vlastně pořádně ani neexistuje. Říkají, že je to iluze, kterou vnímá každý jinak, že ji vytváří náš mozek, naše mysl. Každopádně myslím, že čas dává věcem, které prožíváme, smysl. Nutí nás vnímat věci pod tlakem vlaku ujíždějícího ze stanice. A i když se nám to někdy nelíbí, tak hodně silných zážitků způsobí právě čas a jeho hranice.
Píšu to teď proto, že odjíždíme na Srí Lanku. Děláme tam každý rok s lidmi workshopy. Je to úžasné místo, kde je v tuto dobu tak kolem 32 stupňů, někdy trochu víc.
¨Ostrov má příjemné klima a oceán má taky tak 30 - 32 stupňů. Všude palmy, skvělí lidé a spousta věcí jako stvořených pro cestování a objevování. Ale co chci říct, je spíš to, co prožívám teď, několik dní před odjezdem. I když už jsem tam byl v tuto dobu několikrát, znovu si moje mysl nedovede dost dobře představit, jaké to je chodit celý den jen v žabkách, triku a kraťasech nebo plavkách.
Ale co moje mysl hodně vnímá, je to, co se děje tady u nás. Ohromně si užívám tu zimu, která se po novém roce navalila, včetně sněhu a všeho, co k tomu patří. Vnímám, jak moje mysl cítí to omezené množství času před odjezdem a o kolik víc pro mě znamená to, jak sněží, nebo jak všichni vytáhnou běžky a jezdí, kdekoliv se dá :).
Myslím, že odjezdy a příjezdy narušují náš zaběhlý stereotyp. Že rozbíjí rutinu, se kterou se díváme na náš každodenní svět a život, a donutí nás vytvořit si zvyk vnímat věci jasněji a víc cítit jejich hodnotu, která se schovává v konečnosti různě dlouhých okamžiků. To mi připomnělo jednu knížku, kterou mám doma v knihovně. Jmenuje se "Zenová mysl začátečníka". Vtip téhle knížky je v tom, že občas se mě někdo zeptá, jestli bych mu nepůjčil nějakou knížku o zenu nebo o tom, jak být více v přítomnosti, a o podobných věcech. A když mu tu knihu dám, tak mi někdy lidé řeknou, že o zenu už něco četli a jestli bych jim nedal něco jiného a ne knihu pro začátečníky.
A pak se společně zasmějeme, když jim vysvětlím, že ta kniha není pro začátečníky. Zenová mysl začátečníka je mysl člověka, který se naučí vidět svět a svůj život očima začátečníka. Pokaždé znovu a znovu jako poprvé. Nezapadnout do stereotypu a každodenní slepoty vůči věcem, které až jednou skončí, tak prostě nebudou. A o tom to asi je. Všechno běží v iluzi času stále dopředu a my se můžeme naučit vnímat to do větší hloubky nebo to nechat jen proběhnout kolem. Odjezdy a příjezdy mi připomínají, jak velkou hodnotu má to, co vnímáme a zažíváme právě teď...
Tak se občas zastavím a pořádně rozhlédnu. Nasaji ten okamžik a začnu vidět věci, které už se mi často vytratily z pozornosti...
Podívejte se i na www.vladimirekart.cz a www.stygremvkleci.cz
Foto: blog