Představte si, že byste se naučili dokonale číst a psát až v 18 letech. V Japonsku běžná praxe. Proto vznikla i studie, která sledovala vývoj těchto dovedností u nejlepších studentů ze země vycházejícího slunce. Ta odhalila překvapivé aspekty vývoje rukopisu, které byly ve výzkumech prováděných v komunitách, kde je rozšířená spíše latinská abeceda, přehlíženy.
Japonština patří mezi jeden z nejtěžších jazyků vůbec, což mimo jiné dokládá fakt, že plně číst a psát se obyčejný Japonec naučí až zhruba v 18 letech. Systém písma a další náležitosti jsou velmi komplikované, na rozdíl od gramatiky, výslovnosti a základní konverzace, které jsou naopak překvapivě srozumitelné a pravidelné.
Docent Nonaka Tetsushi z univerzity v japonském Kobe (Kobe University Graduate School of Human Development and Environment) se zabýval vývojem písemných dovedností u japonských dětí a studentů učících se hiraganu (jedno ze dvou japonských slabičných písem, druhým je katakana). Spočítáním pohybů pera odhalil proces učení se různým schématům pohybů (tahům) s důrazem na oddělování jemných nuancí v jednotlivých symbolech. Ve výzkumech prováděných v komunitách latinské abecedy byly tyto aspekty vývoje rukopisu do značné míry přehlíženy. Závěry studie byly zveřejněny v polovině června v časopise Development psychology – Vývojová psychobiologie.
Vizuální paměť a motorické dovednosti
Předchozí výzkum provedený na latinské abecedě vysvětluje získávání dovedností psaní v dětství jako kombinaci dvou procesů: získávání vizuální paměti a rozvoj jemných motorických dovedností pro vytvoření požadované dráhy pera.
Japonská studie se zabývala vývojem pohybové dynamiky rukopisu u prvňáčků na základní škole v Kobe, kteří se učili psát hiraganu. Během výzkumu byly děti vyzývány k tomu, aby se plně zaměřily na jednotlivé atributy nutné k napsání daného písmenka, tedy především na správný tah – jeho zakončení, pořadí a rytmus pohybu. Zatímco docent Tetsushi vypozoroval individuální rozdíly ve vývoji rukopisu u šesti studentů studujících ve stejné třídě, kvantitativně se ukázaly dva běžné trendy. Za prvé se pohyby pera u různých tahů značně odlišovaly (zastavení, rychlý pohyb, skok) a dalším zjištěním bylo, že pro každé písmeno se postupně objevila konzistentní časová struktura pohybu.
Psaní ve vzduchu
To dokazuje, že proces rozvoje rukopisu, jak je vysvětlen výzkumem založeným na latinské abecedě, tedy získáním jemných motorických dovedností v rukou a ukládáním tvarů do paměti, nemůže plně vysvětlit proces učení psaní písma hiragana. Přinejmenším v této konkrétní jazykové komunitě se zdá, že velmi důležité je naučit se správnému schématu pohybu (rytmu), který každé písmenko vyžaduje – stopy dočasného schématu pohybu pak jako takové mohou být diskriminovány. V tomto ohledu při učení se psaní napomáhají tzv. „fyzické pohyby“. Jejich rozlišování je fenoménem specifickým pro čínské znakové kultury známé jako „psaní ve vzduchu“, kdy lidé ve snaze vybavit si určitý charakter nevědomky pohybují prsty. Psaní se tak může podobat tanci.
Ovlivňuje jiný styl učení i jiné aspekty?
Je otázkou, zdali tím, že se Japonci a příslušníci dalších asijských národností své rodné jazyky učí zcela jiným způsobem než my, nedisponují schopnostmi, které my učící se klasickou latinku, neovládáme. Má odlišný „trénink“ mozku dopad i na jiné aspekty lidského konání? Dosahují Japonci lepších výsledků napříč obory, protože jejich mozek je od malička v jiném zápřahu, než na který jsme zvyklí my? Tato teorie by rozhodně stála za podrobnější výzkum.
foto: Shutterstock, zdroj: Science Daily