Dr. Patrick Vachette ve svém oboru úspěšně kombinuje hypnózu, kognitivně komportementální metodu a homeopatickou léčbu. Díky těmto metodám se mu daří výrazně snížit spotřebu psychofarmak u svých pacientů.
Do Prahy ho jeho práce přivedla již v roce 1991, kdy přednášel o homeopatii českým lékařům. Byla to jeho první přednáška o homeopatii ve východní Evropě po pádu Berlínské zdi. Očekával, že na seminář přijde tak dvacet, třicet lékařů. Bylo jich však 250, mnozí seděli v posluchárně na schodech. Od té doby procestoval celý svět, sdílel své homeopatické zkušenosti s dalšími kolegy, avšak Praha pro něj neztratila svou atraktivitu ani po letech. Nedávno svou návštěvu zopakoval, aby poreferoval o možnostech homeopatie.
Homeopatie je velmi diskutované téma. Jak ji cítíte vy a jak si myslíte, že může pomoci v psychice, popřípadě psychoterapii?
Homeopatie by neměla být považována za „alternativní“ medicínu, měla by být integrována do klasické medicíny, měla by být její rovnocennou součástí. V některých zemích se již pojem „integrativní medicíny“ zažil. Zejména v Jižní Americe. Nedávno jsem byl na kongresu s názvem „Integrativní medicína“ v Bogotě a bylo tam 600 lékařů! Lékařská fakulta v Bogotě má navíc v nabídce seminářů možnost studia homeopatie, akupunktury, osteopatie. Studenti si mohou tyto metody zvolit jako svůj studijní obor. Je ale nutné zdůraznit, že homeopatičtí lékaři nejsou proti alopatické léčbě. Je směšně na to takto nahlížet. Jsme součástí jedné medicíny, každý z uvedených přístupů v ní má své místo, svůj přínos.
Lidé, kteří mají s homeopatií zkušenost, tvrdí, že u jakýchkoli klasických léků jim pak stačí nižší dávkování. Myslíte si, že by se tedy mohla snížit i dávka antidepresiv?
Pacienti (i celé rodiny), kteří se pravidelně léčí homeopatiky, mají mnohem nižší rezistenci na antibiotika. Když dám těmto pacientům jako lék první volby antibiotikum, zabere jim daleko lépe než pacientům, u nichž je antibiotikum podáváno častěji, tedy i na banální onemocnění. Ti si vůči těmto lékům vytvářejí rezistenci. Když se člověk léčí homeopaticky, stává se citlivějším příjemcem ostatních medikamentů.
Ve svých přednáškách často mluvíte o závislostech „s drogou“ a „bez drogy“, můžete tyto termíny našim čtenářům vysvětlit?
Když se kouknete na lidi na ulicích, v metru, doma… Všichni mají v rukou mobily, tablety atd. Stal se z toho skutečný problém společnosti. Existují dva typy závislostí. Závislost na drogách, alkoholu, tabáku a další a pak jsou to závislosti „bez drogy“ – práce, internet, počítačové hry, hrací automaty, kompulsivní nakupování, a dokonce i sport. Když se všichni podíváme hluboko do svých niter, jsme také tak trochu závislí. Jedná se o celospolečenský problém, je potřeba zjistit, kde má tento problém své kořeny, a to nejen ve společnosti, ale i u každého konkrétního jedince.
Jak se vlastně stane člověk závislým?
Je jasné, že závislost se nerodí z toho, že má člověk chuť dát si sklenici dobrého vína nebo si zakouřit cigaretu. Závislost se rodí z úzkosti, ze stresu, z frustrace a z mnoha dalších problémů. Když se snažíme dobrat pramene závislosti, je potřeba pacienta znovu naučit některé věci – rozhovory v rodině, sdílení, naučit ho, aby si našel přátele, aby změnil práci či rozvíjel svou osobnost jiným směrem, pomáháme mu najít sport nebo jiný koníček.
Zaznamenáváte v posledních letech nárůst psychiatrických pacientů?
Dění v dnešním světě je velmi nepředvídatelné, tento fakt mimo jiné zapříčiňuje zvýšení bazální úrovně úzkosti ve společnosti. Kdykoli můžeme být svědky bombového útoku. Zvykáme si na třetí světovou válku, která nemá žádný tvar. Například po atentátech v Paříži akutní úzkostné poruchy u lidí výrazně přibyly. Ve Francii máme nyní velmi dobře propracovaný systém poskytnutí první pomoci. Při atentátech jsou lidé rychle a dobrými metodami informováni a je o ně dobře jak lékařsky, tak psychologicky postaráno. Myslím si, že bychom se měli více zamýšlet nad tím, aby se o tragických událostech informovalo náležitým způsobem. Když je informací mnoho, spíše to škodí, je to reklama pro extrémisty, kteří tyto strašné činy provádějí. Pokud bychom tyto informace nezveřejňovali, je pravděpodobné, že by se proti nim snáze bojovalo. Možná, že nejlepším trikem v boji proti radikálním skupinám je mlčení. Nechat policii, armádu a kriminalisty dělat svou práci. Domnívám se však, že jako populace máme dobrý základ. Lidé se umí radovat. A to je jedna z našich nejúčinnějších zbraní.
Odborníci vedou spory o tom, jestli mezi dětmi a dospívajícími přibývá úzkostných poruch nebo jsou pouze více viditelné. K čemu se přikláníte?
Dříve se o těchto poruchách tolik nemluvilo. Dnes se o nich mluví možná až moc. Myslím si, že svět se zas tak moc nezměnil. Jediné, co můžeme změnit, jsme my sami, a to prací na sobě. Zjednodušeně řečeno: namísto toho, abychom většinu času hodnotili a kritizovali to, co říkají druzí (což hraničí s pýchou), zabývejme se raději vlastními problémy a postoji. V kognitivně komportementální metodě se hodně pracuje se sebeúctou, sebevědomím, sebeláskou. Sebeláska znamená přijmout se se svými dobrými i špatnými vlastnostmi. Takový, jaký ve skutečnosti jsem.
Psychoterapie jako součást péče o pacienta. Existují studie, které potvrzují, že má minimálně stejnou účinnost jako antidepresiva. Co si o tom myslíte?
U svých pacientů pracuji s relaxačními technikami. Pomáhají mi různé pomůcky, jakož i například různé mobilní aplikace, jejichž pomocí můžu kontrolovat rytmus dýchání. Když se naučíte správně dýchat a máte panickou ataku, při níž se dostanete na puls 150 tepů za minutu, snížím vám ve své ordinaci srdeční rytmus během tří minut na 110 pulsů za minutu. Mými oblíbenými aplikacemi jsou Respiroguide a RespiRelax.
foto: Shutterstock