Když vychováváte své děti, nejen ony, ale i vy se neustále něco učíte – sami o sobě. V určitých přístupech k vlastním dětem se ale musíte rozhodnout. Jedním z nich je jejich seznamování s realitou kolem nás. Patříte k těm rodičům, kteří na děti „vytahují“ nadpřirozené bytosti, strašidla a zombie? Anebo si s nimi raději sednete a vše se jim snažíte vysvětlit tak, jak to skutečně je, jazykem, který chápou?
Přinesl mě čáp? Jako vážně?
„Mami, a to ti vojáci zabíjejí i děti? A co auta? Auta taky ničí?“ ptal se mě můj čtyřletý syn, když v televizi náhodou zahlédl zprávy. V té době ještě miloval auta, dneska by ho spíše zajímali pejskové a kočičky. Tedy to, jestli přežijí povodně a tsunami, nebo co se s nimi děje, když v nějaké zemi zuří válka.
Tehdy jsem stála před úkolem se rozhodnout. Budu mu věšet na nos bulíky a používat strašidelné postavy, anebo mu hezky, trpělivě a „po jeho“ všechno podle pravdy vysvětlím? Rozhodla jsem se pro druhou variantu, takže syn sice pořád věří na Ježíška, ale ví, že ho k nám domů nepřinesl čáp.
Je pravda a „pravda“
Určitě je fajn, když děti na Ježíška pořád věří. Ale chceme, aby se bály usnout proto, že venku už chodí Klekánice anebo je za nespinkání po obědě odnese Polednice? Tady už se dostáváme na tenký led.
Realistický přístup může dětem pomoci lépe chápat reálný svět kolem nich a vyvíjet pragmatické dovednosti. Pohádky jim ovšem mohou poskytnout cenné morální lekce, podporovat fantazii a rozvíjet emocionální inteligenci.
Kamarádka Zuzka mi občas syna hlídala. Je skvělá, hodná, pečlivá. Nemůžu si přát lepší. Udivilo mě ale, jak jednou, když jsme se synem byli v létě venku dlouho po setmění, najednou začal křičet, že musíme domů, protože přijde Klekánice. Vůbec jsem nechápala, jak se tohle slovo v jeho slovníku objevilo. Nemusela jsem ale pátrat – rovnou řekl, že mu to jednou řekla Zuzka. I když bych si přála, aby si stejně dobře pamatoval většinu mých rad nebo doporučení, musela jsem se zamyslet nad tím, jakou cestou spolu ve výchově my dva půjdeme.
Rozhodla jsem se pro pravdu. Je fakt, že syn od té doby před desátou večer neusne, ale pak spí klidně, protože ví, že si ho Klekánice nebo jeho plyšáci, přeměnění v zombie, rozhodně v noci nedají k pozdní večeři. Jak moc se tedy má drsný svět malých dětí dotknout? Máme je chránit, zahalovat do hřejivého hávu pohádek, chránit je před krutým světem venku? Nebo je odvážně vrhnout do chladných vod reality a doufat, že se naučí plavat dřív, než se utopí?
Na jedné straně stojí zarytí zastánci světa pohádek a zázraků, ale i děsu a strašidel. Na druhé straně to pak jsou zastánci přístupu „realismus na prvním místě“, kteří tvrdí, že čím dříve se děti se složitostí světa setkají, tím lépe se budou umět v jeho zrádném terénu orientovat. Válka na Ukrajině nebo v Gaze, klimatické změny a socioekonomické rozdíly jsou drsnou realitou, se kterou se děti, ať se jim to líbí, nebo ne, dříve či později setkají. Neměli bychom je vyzbrojit znalostmi a připravit je na bitvy, kterým mohou čelit?
Dvě kamarádky – jako černá a bílá
Pohádky a pohádkové postavy mají ve světě dětí nezastupitelnou roli. Nejen kvůli tomu, že jim mohou vysvětlit, proč pečení holubi nelétají sami do pusy. „Pohádky jsou pro nás doma jakýmsi magickým klíčem, otevírajícím brány do bohatého světa fantazie a učení, který má pro rozvoj dětí klíčový význam. Proto jsem se rozhodla, když už s holkou nevím, jak dál, ji klidně i postrašit. Někdy to jinak nejde. Ale u nás doma nejsou pohádkové postavy jen zlé, naopak, mnohem více máme doma těch hodných anebo záhadných, jako je skřítek Ponožkojíček a jiní,“ dodala později na svou obranu kamarádka Zuzka, když jsem na ni vyrukovala s Klekánicí.
„Věřím, že mé děti budou lépe připraveny na život, když od začátku pochopí realitu. Nemám pocit, že bych měla zamlčovat nebo skrývat věci za pohádkovým závojíčkem. Raději jim vysvětluji, jak věci opravdu fungují, a učím je, jak se vypořádat s reálnými situacemi. Myslím si, že to jim dává pevnější základy pro budoucnost,“ stojí si za svým má druhá kamarádka Simona, která své děti, podobně jako já, zasvěcuje do reality tak, jak je. A co na to odborník?
Kdysi dávno byly největším strašákem dětství stíny ve skříni a příšery pod postelí. Dnes, ve věku informací, číhají v digitální propasti strašáci novodobí.
„Existuje diskuse ohledně toho, zda je vhodné prezentovat dětem realitu nebo pohádkový svět. Jsem zastáncem toho, že oba přístupy mohou mít své místo v procesu výchovy. Realistický přístup může dětem pomoci lépe chápat reálný svět kolem nich a vyvíjet pragmatické dovednosti. Pohádky jim ovšem mohou poskytnout cenné morální lekce, podporovat fantazii a rozvíjet emocionální inteligenci,“ řekla pro Flowee Gábina Vaníková.
Pokud se zcela nedokážete ztotožnit ani s jednou cestou, pak zvolte „variantu C“, tedy zlatou střední cestu. Podobně to udělala čtyřicetiletá Jana Votrubová, máma dvou dětí. „Mám dvě děti a vychovávám je s ohledem na realitu, ale pohádky využívám také jako nástroj pro rozvoj jejich kreativity a empatie. Večer před spaním pohádky čteme, ale vždy se dětem snažím vysvětlit, jak tyto příběhy mohou odrážet některé aspekty skutečného života. Pohádky beru jako doplněk výchovy, ne jako její hlavní prvek.“
Moderní strašáci: Démoni, bubáci a digitální propasti
Doba se změnila a my se musíme přizpůsobit. Kdysi dávno byly největším strašákem dětství stíny ve skříni a příšery pod postelí. Dnes, ve věku informací, číhají v digitální propasti strašáci novodobí. Online predátoři, kyberšikana a temné podhoubí sociálních médií jsou strašidla, která pronásledují mysl rodičů i dětí. Obrazovka, kdysi portál do fantastických světů, se stala oknem do reality, která může být mnohem děsivější než jakýkoli strašidelný příběh.
Nejlepším řešením je proto najít nejen oslí můstek, ale doslova most: Děti totiž potřebují jak ochrannou náruč pohádek, tak někdy děsivé brnění reality okolního světa. Pohádky mohou sloužit jako alegorická zrcadla, která přinášejí morální ponaučení, a jako příběhy zahalené do fantazie, které děti pomalu seznamují s pojmy, jako je dobro versus zlo a vítězství laskavosti.
Na druhé straně je dobré děti nechránit a nezahalovat do světa jednorožců až příliš. A právě tady je klíč: otevřená komunikace. Upřímné, věku přiměřené rozhovory o skutečných problémech důvěru mezi rodiči a dětmi posilují. Při jemném zacházení se i ta nejnáročnější témata mohou stát odrazovým můstkem pro cenné životní lekce. A podána mohou být klidně i pohádkovou formou.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek