Je známo, že prožitý traumatický zážitek dokáže poznamenat celý zbytek života. Osoby stižené posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) v životě trápí například velké emoční výkyvy, úzkostné stavy, fobie či poruchy spánku a pozornosti. Co když ale jedinec trpí stejnými obtížemi, aniž by měl o nějaké poznamenávající skutečnosti tušení? Svou roli mohou hrát jeho předkové.
Příběh Jany a její rodiny
Janě je 26 let, ale dosud nezažila vážný vztah. Neměla potíže se seznamováním, byla společenská a setkala se i s muži blížícími se jejím ideálům. Jakmile však nastal okamžik, kdy se měla partnerovi více otevřít, ze známosti raději vycouvala. Chtěla by prolomit svou uzavřenost a přestat si namlouvat, že na vztah není připravená, když tuší, že po něm touží.
Po několika terapiích začne vyplouvat na povrch, že za neschopností navázat vztah nestojí její introverze, nýbrž neléčené trauma předků, přelévající se z generace na generaci.
Ukazuje se, že její otec často kritizoval jakékoliv odchylky od normy, zastával názor, že chyby musí být trestány a slušný člověk má mít určitou zdrženlivost. Svým dětem kromě těchto hodnot předával také vzpomínky na vlastního otce. Vyprávěl o jeho výchově plné fyzických trestů včetně facek za smích, manipulace a zákazů jakéhokoliv povyražení. Když zemřel, otec s překvapením nalezl fotografie dokumentující účast dívčina dědečka ve druhé světové válce. Nikdy se o své minulosti nezmínil. Jeho i celou jeho rodinu však poznamenalo nevyléčené trauma z války a jeho symptomy.
Stíny minulosti
Trauma totiž nekončí s hrůznou událostí. Je to silný ohrožující prožitek, který lidský nervový systém odsune, protože není schopný ho naráz zpracovat. Zafunguje tu pochopitelný obranný mechanismus, který pomáhá překonat šok. Jenže vytěsnění prožitek nesmaže. Naopak ho hluboce vtiskne do podvědomí, kde pak trauma skrytě žije a ovládá jedincovu psychiku náladovostí, agresí, izolací, depresí nebo zdánlivě iracionálním chováním. V případě, že se člověk s traumatem nevyrovná, předá ho skrze své pošramocené chování dál, jak uvádí ve své knize Emoční dědictví psychoanalytička Galit Atlasová.
U dětí nebo vnoučat obětí války a totality se mohou následky projevit mnoha způsoby: bolestí zad, poruchami příjmu potravy nebo třeba alergií.
Když se vrátíme k příběhu Jany, její otec sice nepraktikoval tak krutou výchovu, jakou sám zažil, nicméně nezpracované trauma jeho otce se v něm projevilo přehnanou přísností, nelibostí k výstřednosti nebo sklony k perfekcionismu. Pokud by dcera svůj problém ignorovala a rozhodla se mít v budoucnu potomky, je pravděpodobné, že by je vychovávala podobným způsobem, jakým byla vychovávaná sama. Tím by v nich zasela varianty pocitů, které aktuálně prožívá, a trauma vzniklé před třemi generacemi by žilo dál.
Ochrana dítěte před vlastním bojem
Nezdravé chování však podle Atlasové může vzniknout, i pokud se traumatizovaný člověk snaží okolí naopak před svou bolestí chránit. Rodič, který má například zkušenost se zneužíváním, může být vzhledem ke svému dítěti přehnaně úzkostlivý, rezervovaný nebo nevšímavý. Psychologové uvádějí, že může potenciálně vnímat jako nebezpečné to, co se byť jen vzdáleně vztahuje k prožité události, a zvýšené riziko vnímá, pokud se dítě čímkoli přiblíží ke známé traumatické zkušenosti – věkem, vzhledem, oblečením...
Existují například případy zneužitých žen, které svým dcerám nebo vnučkám v období dospívání ostříhaly vlasy či zamezily kontaktu s mužskými příbuznými, aby co nejvíce potlačily riziko jejich sexualizace. Zároveň tím v dívkách však potlačily i jakékoliv vnímání vlastní sexuality. Toto znovuotevření traumatické zkušenosti se v případě nezpracovaného traumatu objevuje poměrně často.
Přenos skrze nevědomí
Bohužel ani za podmínky, že se traumatizovaní rodiče chovají ve vztahu ke svému dítěti zdánlivě zdravě, může jejich potomek následky traumatu prožít. Neuropsychologické výzkumy z počátku tisíciletí potvrdily, že trauma prožité v těhotenství pozmění strukturu nervových mechanismů ještě nenarozeného dítěte. Organismus se tak snaží dítě předem adaptovat na svět, do kterého má být přivedeno – a který vyhodnocuje kvůli matčinu prožitku jako ohrožující a nebezpečný. Plošně se tyto případy objevovaly u potomků obětí genocidy, války, pandemie nebo rasových a náboženských perzekucí. Často se vyskytují, i pokud v průběhu těhotenství udeří smrt nebo závažná nemoc jednoho z rodičů.
Kromě toho také v lidské psychice funguje nevědomí, o kterém Galit Atlasová v již zmíněné knize uvažuje takto: „Idea nevědomé komunikace spočívá v tom, že lidé spolu mohou komunikovat nevědomky, aniž by to zamýšleli či si to vůbec uvědomovali. Tento předpoklad má závažné důsledky – znamená to, že jsme propojení způsobem, který nedokážeme plně rozpoznat ani ovládat, a víme o sobě navzájem víc, než si uvědomujeme.“ Už zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung dával pojem nevědomí do souvislosti se sněním o osobách, událostech nebo místech, které se ve vlastním životě neobjevují. Existuje množství příběhů, kdy lidé tušili existenci svého mrtvého sourozence, aniž by o něm kdy věděli. I utajované skutečnosti tak mohou být pro člověka zásadní.
Pokud dojde k přijetí s pochopením, trauma přestane útočit a začne se chovat jako jizva. Léčením sice nezmizí, ale přestane bolet, změkne a vybledne. A tím přímo zasažený i jeho rodina získají v životě klid.
Pozoruhodné také je, že se reakce na trauma mezigeneračně nešíří pouze psychicky, ale také psychosomaticky – průkaznými symptomy na těle. Psychoterapeutka a skupinová analytička Helena Klímová v rozhovoru pro magazín Psychologie DNES uvedla, že u dětí nebo vnoučat obětí války a totality se mohou následky projevit mnoha způsoby: bolestí zad, poruchami příjmu potravy nebo třeba alergií. U bolesti zad zmiňuje konkrétní příběh mladíka nereagujícího na žádnou léčbu: „Zjišťujeme, že rodina – odbojní intelektuálové – po dvě generace zažívala politickou a existenční perzekuci. Pacient jako by si na záda naložil neúnosné strádání svého otce a dědečka i matky a babičky.“
Cesta k vyléčení
Co je tedy důležité pro to, aby se rodinná historie neodehrávala stále znovu podle stejných scénářů? Pokud člověk přímo zažije trauma, je potřeba, aby si ho skutečně „odtruchlil“. K tomuto procesu může využít i pomoci terapeuta. V opačném případě hrozí, že i přes domnělé zpracování trauma znenadání vypluje na povrch, což může být obtížné zvládnout.
Jak v podcastu Jamese Silvase Be that 1 % říká koučka Tori Gordonová, vyléčení z traumatu je složitější, jestliže jedince potenciálně ovlivňuje promlčené trauma z minulosti. S uzdravovacím procesem je totiž možné začít až ve chvíli, kdy víme, z čeho negativní chování a prožívání pramení. Podle Gordonové totiž člověk k emocím, u kterých nezná původ, ztrácí přístup a nezpracovaná tajemství se jednoduše mění na neuchopitelný bezejmenný děs. Zvědomění traumatu osvobozuje. Až potom, co uzdravovaný objeví zraňující minulost a nalezne v sobě schopnost ji přijmout, se spustí léčivý truchlící proces. Ten obnáší především pocit pochopení a smíření se s tím, co už nelze změnit.
Koučka dále doporučuje řídit se heslem: „Nemůžeme uzdravit to, co nenávidíme.“ Nenávist vůči prožité události a následkům traumatu vede k jeho odmítnutí. A jak známo, odmítnutí málokdy vyústí ve zmizení – naopak budí strach a provokuje k větší neodbytnosti a náruživosti. Pokud však dojde k přijetí s pochopením, trauma přestane útočit a začne se chovat jako jizva. Léčením sice nezmizí, ale přestane bolet, změkne a vybledne. A tím přímo zasažený i jeho rodina získají v životě klid.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek