Smysluplné rozhovory vrátí do vztahů hloubku. Ale smysluplně se spolu dá i mlčet, říká terapeut

Klouzání po povrchu. Small talky. Tlachání o počasí… Podobné konverzace terapeuta Vítka Novotného nenaplňovaly. Toužil s blízkými sdílet otázky, které jdou dál a dotýkají se důležitých témat, postojů i životních zkušeností. Zjistil, že není sám. Proto založil projekt Smysluplné rozhovory. S vizí podpořit hloubku, otevřenost a blízkost ve vztazích. 

Vítku, jak jsi poznal, že ti smysluplné rozhovory chybí?

Měl jsem dojem, že se moje konverzace s ostatními lidmi stále točí kolem stejných témat. Že je tam často jakási bariéra, za kterou se nepouštíme. Ani s těmi, se kterými jsme si blízko. Jako kdybychom se pohybovali jenom v bezpečných vodách, kde víme, že spolu budeme souhlasit. A dál se raději nepouštěli. I já sám jsem u sebe vnímal, že mám strach sdílet něco osobního, o to více, když jsem měl třeba dojem, že vidím svět v něčem jinak než ostatní. Bál jsem se odsouzení, hodnocení a toho, že moje vidění světa bude k smíchu. Čím dál víc jsem si ale začal uvědomovat, že se ve skutečnosti navzájem vůbec neznáme. Že si neukazujeme, kdo jsme, ale spíše se snažíme naplnit svou představu toho, jak chceme na lidi působit, nebo jak si myslíme, že bychom měli působit. 

Myslíš si, že to tak dnes má většina lidí?

Je to individuální, záleží na tom, kým se obklopuješ. Ale obecně dnešní rychlá doba hlubokým konverzacím moc nepřeje. Ponořit se do hloubky chce totiž čas a pozornost. To jsou pro většinu z nás velmi cenné komodity, o které soupeří spousta vnějších podnětů. Naše konverzace se tak často motají hlavně kolem praktických věcí. Co je nutné udělat a zařídit. Nebo kolem aktuálních témat, třeba když u večeře vytáhnu, že mě dneska v práci naštval kolega. Zbývá nám málo času na to, abychom si spolu sedli a sdíleli věci, které jdou dál. Naše sny, touhy, strachy a obavy. 

Reklama

Nepomáhá tomu ani přirozená tendence dávat nevyžádané rady. Často jsme zvyklí hodnotit to, co nám druzí říkají, ze svého pohledu. To ale vůbec nepodporuje ochotu druhých s námi sdílet jejich nitro. Když se nám blízký člověk svěří, že má z něčeho strach, chceme jej ujistit, podpořit a ukonejšit. A vypadne z nás něco jako: „Neboj se. Toho nemá cenu se bát.“ Tím ale popíráme a zpochybňujeme prožívání a emoce druhého. A možná tím kousek po kousku přicházíme o jeho důvěru a ochotu sdílet s námi jeho vnitřní svět, to, co se v něm skutečně odehrává. Podobných neduhů se v našich rozhovorech objevuje hodně.

Čím to je? Zapomněli jsme, jak si správně povídat?

Nerad bych hádal, jestli jsme opravdu zapomněli a je to teď horší než v minulosti. Naopak mám dojem, že se nyní už hodně mluví třeba o potřebě nepotlačovat a uznávat emoce, také o důležitosti sdílení. Existují workshopy, kurzy a skupiny, kde se to lidé učí. Za dob mojí babičky sice lidé trávili více času povídáním a nečelili tolika rozptýlením, měli ale jiné výzvy. Zažili válku, museli hodně řešit existenční věci, aby měli co jíst, měli teplo. 

My žijeme v době, kdy máme to privilegium, že naše základní potřeby jsou většinou naplněné. Máme díky tomu spoustu možností, jak své životy můžeme prožít. Současnost má ovšem zase jiná úskalí, se kterými se musíme popasovat my. Individualismus. Hektickou dobu. Rozvoj digitálních technologií. Neuvěřitelné množství možností. Rozptýlení ve formě nekonečné pasivní zábavy, která bere čas na to, abychom se mohli v klidu potkat a z očí do očí si povídat s ostatními. 

Jak poznáš, že je rozhovor smysluplný?

Smysluplný rozhovor je takový, který plní očekávání všech zúčastněných. Bylo by fakt divné, kdybys automechanikovi místo problémů s motorem popisovala své největší životní strachy. :)

Domnívám se, že podobný typ rozhovorů je jedním ze znaků kvalitních blízkých vztahů, které jsou pro naše zdraví a prospívání extrémně důležité. Lidé s kvalitními vztahy lépe zvládají stres, mají lepší fyzické zdraví a jsou celkově spokojenější.

Ale s ohledem na to, o čem si spolu dneska povídáme, si smysluplný rozhovor představuju jako rozhovor vedoucí k větší blízkosti a vzájemnému pochopení. Obsahuje pozornost, respekt a zájem na obou stranách. Snahu o pochopení toho, kdo druhý člověk je a co je pro něj v životě důležité. Patří sem i vzájemná důvěra a otevřenost – a to i ve chvílích, kdy se naše názory a pohledy neshodují. Smysluplný je pro mě rozhovor, který nás nějak spojuje. I když se v něčem nechápeme nebo spolu nesouhlasíme, za tím vším jsme všichni lidé. Všichni máme nějaké sny, strachy. Všichni občas trpíme a chceme být šťastní. Způsoby, jak štěstí dosahujeme, jsou různé, ale na té základní úrovni jsme si dost podobní.

Jak tedy přirozeně vrátit do našich rozhovorů hloubku? Pokud jsem třeba zvyklá povídat si se svým tátou hlavně o autech, protože je to naše bezpečné téma, asi není dobrý nápad na něj vybafnout, jaký je podle něj smysl života nebo čeho v tom životě nejvíc lituje?

(smích) To máš pravdu. Nedoporučuji na to jít tak zhurta ani očekávat náhlou změnu komunikace. Nechme druhým jejich tempo a nevyčítejme jim, že by se podle nás měli bavit více do hloubky. Jsem toho názoru, že když chci něco změnit, měl bych začít u sebe. Začni postupně víc mluvit o svém vnitřním světě, to je takový nenásilný způsob, jak rozhovory zlehka prohlubovat. Můžou to být naprosté maličkosti. Třeba se tě někdo, s kým by sis chtěla povídat více do hloubky, zeptá: „Jak se máš?“ Nemusíš hned automaticky říct: „Dobře.“ Zkus se nad tím zastavit a uvědomit si, jak se teda vlastně doopravdy máš? Jsi z něčeho smutná, naštvaná, zklamaná? Udělalo ti něco radost? Lidé často reagují na naše upřímné sdílení tím, že se také o trochu více otevřou. Druhá ingredience je naslouchat a zajímat se. Lidé obecně moc rádi mluví sami o sobě. Když cítí, že tě opravdu zajímá jejich život, postupně se otevřou. 

Máš pro čtenáře Flowee konkrétní tipy, jak smysluplné rozhovory vést?

Přesný návod neexistuje. Důležité je ale bezpečí. Aby druzí cítili, že co řeknou, nebudeš hodnotit, vysmívat se tomu, znehodnocovat to. Slovy můžeme zranit i léčit. Já jsem příznivcem druhé varianty. Ukaž druhým, že je bereš vážně, s respektem a snahou o pochopení. Je fajn, abyste na sebe měli dostatek času a nikdo vás nerušil.

Rozhovor tak bude mít šanci plynule a vlastním tempem sklouznout tam, kde spolu budete co nejvíc přítomní a budete mít prostor potkat se na hlubší úrovni, než je každodenní shon a rutina. Nicméně smysluplně se spolu dá i mlčet. I ticho v sobě mnohdy nese velkou hloubku a sounáležitost. Zkus se vyhnout těm nevyžádaným radám, o kterých už jsme se bavili, ty sdílení často zaseknou. Stačí si říct, že moje pravda nemusí být všeobecná pravda, a nechat se obohatit viděním světa někoho, kdo má jiný příběh než já. Důležité je mluvit o sobě a nezabředávat do různých teorií, ve kterých se pak často ztratí to lidské. 

S čím nám takové trénování hlubokých konverzací může pomoci?

Vidím tam více rovin. Samozřejmě lépe poznám člověka, se kterým se bavím. Ochota sdílet a otevřeně si povídat vede také k posilování vzájemného vztahu. Díky hlubokým rozhovorům ale můžeme lépe poznat i sami sebe. Nebo získat nové podněty k přemýšlení nad vlastním životem. Já osobně moc rád přemýšlím v dialogu. Rozvíjení témat v rozhovoru s druhým člověkem mi pomáhá se lépe vyznat i v sobě. Snadněji si uvědomím, co chci a kam směřuju. Vnímám, že mi to pomáhá se lépe rozhodovat na důležitých životních křižovatkách.

Je to pro mě například skvělá prevence toho, abych jednoho dne nelitoval, že jsem trávil příliš mnoho času nějakou činností nebo s lidmi, se kterými jsem jej vůbec trávit nechtěl. Nerad bych se třeba jednoho dne probudil s pocitem, že jsem dělal nějakou práci jen pro peníze, ale ta činnost samotná mi vlastně vůbec nedávala smysl. Když žijeme den po dni, najednou z toho může být rok, dva, tři, deset… A pokud se pravidelně nezastavujeme a nekoukáme na život z vyšší perspektivy, může nám utéct něco důležitého. Musím také zmínit zdraví a spokojenost člověka. Domnívám se, že podobný typ rozhovorů je jedním ze znaků kvalitních blízkých vztahů, které jsou pro naše zdraví a prospívání extrémně důležité. Lidé s kvalitními vztahy lépe zvládají stres, mají lepší fyzické zdraví a jsou celkově spokojenější. 

Tys dokonce založil projekt s názvem Smysluplné rozhovory. O co v něm jde?

Když mi bylo 20 let, náhle mi zemřel táta a já si bytostně uvědomil, že smrt může přijít kdykoliv. Ve světle konečnosti života jsem si potřeboval odpovědět na to, co je pro mě v životě skutečně důležité a čemu chci zasvětit čas, který tu mám. Vnímal jsem jako nejdůležitější, abych si našel své vlastní odpovědi. Dalším impulsem pro mě bylo video jedné slečny, která v zahraničí oslovovala lidi na ulici s otázkami za hranicí běžných frází. Reakce dotazovaných mě překvapily. I přes internet na mě dýchla jakási lidskost a opravdovost. Měl jsem z těch lidí dojem, že se o hlubokých věcech opravdu touží bavit. Ale že to asi často nedělají. Plakali, smáli se, litovali věcí, které nejdou vrátit zpět. Bylo vidět, že si to v sobě nosili dlouho.

Fascinovalo mě, že jsou lidé schopní sdílet takové věci s člověkem, kterého vůbec neznají. Vyvolalo to ve mně zvědavost, jaké by to bylo, kdyby se sešli lidé, kteří se neznají, a začali se bavit o svých příbězích a o věcech, o kterých se často nebaví ani s blízkými. Začal jsem proto v Česku pořádat pravidelná setkání, kde se sejdou lidé, kteří se vzájemně neznají, ale táhne je potřeba přeskočit klasické fráze a bavit se otevřeněji a jít do hloubky. Vylosují si nějakou otázku a odpoví podle toho, jak to cítí. Ostatní k tomu pak můžou přidat své další myšlenky. Každý máme různou cestu i zkušenosti a v příbězích a pohledu druhých se dá najít spousta inspirace. Kartičky s otázkami, které vedou k hlubším rozhovorům, si už taky žijí vlastním životem. Nejdřív jsem měl jen jednu sadu pro sebe, která mi pomáhala rozproudit hovor na setkáních. Teď už prodáváme různé varianty, třeba pro páry, ale máme i verzi pro rodiny s dětmi.

Když jsem sama byla na jednom setkání, moc se mi líbila jedna z otázek, která tam padla: Jak se máš? Doopravdy? Takže, Vítku: Jak se máš? Doopravdy? 

Děkuji za otázku, tu mám také rád. :) Jsem zrovna v tom šťastnějším období svého života a jsem za to vděčný, protože jsem si vědom i pomíjivosti. Moje práce mi dává obrovský smysl a mám radost, že jsou moji blízcí zdraví a máme hezké vztahy. Minulý rok jsem až moc pracoval a nezbývalo mi tolik volného času, kolik bych si přál. Proto jsem teď hodně svých aktivit osekal a mnohem pevněji si držím čas pro sebe, svou rodinu, přítelkyni a kamarády. Nese to s sebou i nepříjemnosti – třeba lidem odpovídám později, než by si představovali. Ale srovnal jsem se s tím, že to teď prostě takhle mám. Když už se mi do něj nechce zírat, zavírám notebook i ve chvílích, kdy mám na seznamu úkolů ještě spoustu věcí. To totiž budu mít vždycky. :-)

foto: se svolením Vítka Novotného, zdroj: Autorský článek