Seznámili jsme se na VŠ. Když jsme čekali na zkoušku, na chodbě před učebnou jsem s ním a ještě jedním klukem prohodila pár slov. Druhý den jsme se náhodou potkali na autobusové zastávce. I když vůbec nebyl můj typ, vypadal jako naprosto normální člověk, navíc gentleman. Tedy alespoň ze začátku.
Za pár dní mi od něj přistála ve školním e-mailu zpráva s dosti neobratným pozváním na rande. Dost mě to zarazilo. V univerzitním systému totiž nebylo možné vyhledávání dle jmen. I když jsem odmítla, následovaly další zprávy s různými nabídkami, například zda nechci pomoci s doučováním jazyka apod. Byl hodně neodbytný, a když i přes mé slušné odmítání jeho nabídky pokračovaly, začala jsem je ignorovat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to je jen začátek…
Maily se začaly stupňovat a také jejich obsah už dalece přesahoval to, co je schopen napsat duševně zdravý jedinec. Dlouhé maily, kde už v nadpise stálo velkými tiskacími písmeny: MILUJI TĚ, PŘIJĎ a podobné šílenosti. Výlevy o citech a o tom, jak touží po vážném vztahu se mnou. Každý den se mi před přihlášením do mailu začalo dělat špatně, protože jsem tušila, že tam od něj bude další zpráva. Stále jsem pokračovala ve své taktice ignorace a doufala, že mu to dojde.
Půlnoční návštěva
Vysoká škola, kam jsme chodili, patří k jedné z největších v Česku. Koleje má roztroušené po celé Praze, přičemž největší procento studentů žije v těch na Jižním Městě. Jedná se asi o pět obrovských paneláků, kde se to každoročně hemží mladými lidmi, převážně z prvního ročníku. I já na jedné z nich ten rok ještě s kamarádkou bydlela. Jeden víkend jsem odjela na víkend domů. V sobotu ráno mi kamarádka volala. Už podle pozdravu mi došlo, že se stalo něco divného: „Hele, ty jsi mu řekla, kde přesně bydlíš?“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
Je nutné se vůči pachateli (stalkerovi) vymezit hned v počátku a dát mu najevo, že o jeho přízeň nestojíte. Nejlépe, když to uděláte písemně (sms, mail, chat) a veškerou komunikaci se stalkerem si uschováte jako důkaz.
A tak mi kamarádka začala vyprávět, co se o víkendu dělo: „V pátek asi kolem půlnoci jsem se vracela od známé. A když jsem vystoupila z výtahu na našem patře, koukám, že před naším pokojem sedí někdo na zemi. Podle toho, jak jsi ho popisovala, mi hned došlo, o koho se jedná. Když mě uviděl, ptal se, jestli jsi doma, že s tebou potřebuje nutně mluvit. Tak jsem ho nakvašeně odbyla, že jsi odjela pryč z Prahy a zabouchla za sebou dveře.“
Jenže to mu evidentně nestačilo. „V noci, asi ve tři nebo ve čtyři, mě probudilo jemné klepání na dveře, které se, když jsem nereagovala, proměnilo v bušení. Ten blbec tam snad normálně celou dobu seděl a čekal! Když jsi nešla, řekl si, že to zkusí znovu. Sice jsem se bála, ale o to víc jsem byla naštvaná. Otevřela jsem, a když viděl můj naštvaný výraz, řekl jenom, že chtěl zkontrolovat, jestli tam fakt nejsi. Dokonce se ptal, jestli se může jít i sám přesvědčit, což jsem samozřejmě zatrhla. No, fakt blázen…“ Pak konečně odešel, já se v pět ráno vyplížila z pokoje a okamžitě nasedla na první bus z Prahy.
V tu chvíli mi došlo, že situace je asi vážnější, než jsem si myslela. Za prvé – jak mohl zjistit, na které koleji bydlím? Musel mě sledovat, protože žádné veřejné záznamy o tom nejsou. Nechápala jsem také, jak se dostal dovnitř a kde vyzvěděl, na jakém bydlím patru a pokoji, protože ani to nebylo nikde dostupné. Rodiče mi poradili, ať vytisknu jeho fotku a dám ji na recepci, ať na kolej nikoho takového nepouští a ať určitou dobu nechodím nikam sama.
Mluvila jsem také s kamarádkou, jejíž přítel byl policista. Ta mi poradila koupit si pepřák. „Dokud ti nic neudělá, policistům nemá cenu to říkat,“ řekla mi tehdy.
Pronásledování jako trestný čin
Za trestný čin bylo pronásledování poprvé označeno v Kalifornii roku 1990, u nás od roku 2010. Jak uvádí web Policie ČR, za stalking můžeme považovat opětovné, systematické, dlouhodobé obtěžování nevyžádanými esemeskami, e-maily, skypem, různými druhy chatu, telefonáty, nechtěnými pozornostmi, případné opakované cílené sledování osoby. Podle Jdidoklubu tam dále může patřit: Příliš časté volání a posílání SMS (v jakékoli denní i noční době), neustálé držení se v blízkosti oběti a vyvolávání „náhodných setkání“, touha po kontaktu a využívání přátel nebo příbuzných oběti, přílišná pozornost, která je člověku nepříjemná a omezuje ho, zasílání dárků, květin a zanechávání vzkazů, poškozování věcí a majetku oběti, šíření nepravdivých informací.
Bílý kruh bezpečí dokáže důkladně celou situaci posoudit a pomoci vám vyřešit odpovědi na tři zásadní otázky: zda jde skutečně o nebezpečné pronásledování, tedy trestný čin, zda vám hrozí fyzické napadení a jakou nejlepší obrannou strategii byste měli zvolit (obrannou, defenzivní či kombinovanou).
Vím, že jsem udělala chybu. Měla jsem mu dát od začátku zcela jasně najevo, že o něj nemám zájem. Tedy ne jen slušné odmítání, ale opravdu jasné nastavení hranic. Jenže tehdy mi bylo čerstvých dvacet, byla jsem mladá, naivní a bez jakýchkoli předchozích zkušeností podobného levelu.
Vymezte jasné hranice
Jak se píše na Jdidoklubu: Je nutné se vůči pachateli (stalkerovi) vymezit hned v počátku a dát mu najevo, že o jeho přízeň nestojíte. Nejlépe, když to uděláte písemně (sms, mail, chat) a veškerou komunikaci se stalkerem si uschováte jako důkaz (uložte nebo vytiskněte jeho zprávy i své odpovědi). Nenechávejte si své podezření pro sebe, je důležité najít způsob jak se ochránit. Promluvte si s rodiči, kamarády, vyhledejte pomoc odborníků (policie, poradna pro oběti trestných činů). Čím dříve začnete nepříjemnou situaci řešit, tím snadněji a lépe můžete takovému jednání zamezit a cítit se zase dobře.
Také Policie ČR radí jasně dát stalkerovi na vědomí, že o něj nemáte zájem. A poté následně jeho případné další snahy o kontakt ignorovat, přesně jako jsem to udělala i já.
Policie ČR uvádí na svém webu i další rady:
- Vyhýbejte se místům možného setkání, změňte své návyky
- Nechoďte s dotyčným na schůzky
- Informujte své blízké o stalkerovi, případně o jeho totožnosti
- Mimo domov se pohybujte s další osobou, noste s sebou legální prostředky na ochranu (pepřový sprej, alarm)
- Nikde nezveřejňujte své osobní údaje (telefonní číslo, adresu). Kontakty na sebe dávejte jen lidem, kterým důvěřujete
- Kontaktujte odborné instituce: Bílý kruh bezpečí apod.
- Kontaktujte Policii ČR v případě oprávněného pronásledování, obtěžování nebo napadení, je-li jednání pronásledovatele takové, že ve vás vzbuzuje obavy, úzkost a další nepříjemné pocity
I když si myslíte, že vám bezprostřední nebezpečí nehrozí, raději si o stalkingu vždy promluvte s odborníky. Již zmiňovaný Bílý kruh bezpečí například dokáže důkladně celou situaci posoudit a pomoci vám vyřešit odpovědi na tři zásadní otázky: zda jde skutečně o nebezpečné pronásledování, tedy trestný čin, zda vám hrozí fyzické napadení a jakou nejlepší obrannou strategii byste měli zvolit (obrannou, defenzivní či kombinovanou).
Situace s „mým“ stalkerem se naštěstí nakonec přece jen vyřešila. Na jeden z mailů následujících po jeho návštěvě jsem překonala obavy, že svou reakcí vše jen ještě zhorším, a ve velmi rázné odpovědi jsem ho odkázala do patřičných mezí, což k mé úlevě zabralo a pak už jsem o něm (až snad na jeden či dva maily s přáním k svátku) nikdy neslyšela.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek