Umíte si představit, jaké to je žít v malé vesnici a skrývat svou skutečnou orientaci? Daniela, matka tří dětí, bojovala se svými démony roky. Její trápení bylo o to složitější, že se zamilovala vícekrát. Odvahu udělat za svým dosavadním životem tlustou čáru jednou provždy ale našla až tehdy, kdy její lásku opětovala žena z místní komunity.
Daniela na vesnici na první pohled žila jako spokojená matka tří dětí a manželka. Nepocházela odtud, svého muže tady poznala, když kdysi jako studentka přijela na letní brigádu. Jejímu vyvolenému se v té době místní smáli – volba jeho budoucí ženy je překvapila. Daniela totiž nenosila sukně a volánky ani dlouhé vlasy. Naopak, vypadala spíš jako kluk. Džíny, džínová bunda, na krátko střižené vlasy a poněkud houpavá mužná chůze.
Nikoho by ale ani ve snu nenapadlo, že Daniela „to má jinak“. S Jiřím se vzali a Daniela mu porodila celkem tři děti. Zapadla do místní venkovské komunity a nikdo se nad jejím vzhledem nepozastavoval. Zdálo se, že je všechno v pořádku. Na vesnici našla kamarádky i kamarády a zapojila se do mnoha místních aktivit. Jenže ony i ty aktivity byly pro ženu poněkud zvláštní. Řekněme, že rozhodně nechodila do kroužků pletení nebo společně s holkama nepekla ty nejlepší buchty. Daniela byla členkou dobrovolných hasičů, hrála dost dobře fotbal a byla aktivní ve svazu myslivců.
Láska a nenávist
Daniela však skrývala tajemství, které ji tížilo – přitahovaly ji ženy. Svou orientaci si dlouho nedokázala přiznat – nebo sobě možná ano, ale rozhodně ne okolí. A není se čemu divit. Vyrůstala v konzervativním prostředí, kde se od žen očekávalo, že budou zastávat tradiční roli matky a manželky. Svou náklonnost k ženám se tedy bála ze strachu z odsouzení přiznat, a když se setkala se svým budoucím manželem, rozhodla se pro bezpečí a stabilitu, kterou jí vztah s mužem poskytoval. Společně vychovali tři děti a žili běžným venkovským životem.
Reklama
Jenže vše se změnilo, když se Daniela i její manžel zamilovali do stejné ženy. Tedy její manžel tuto ženu miloval už dávno, ale byla, jak se říká, jiná liga, navíc chodila s jeho dobrým kamarádem. To, že o ni stojí, ale všichni ve vesnici věděli. A Daniela si toho samozřejmě také všimla. A ještě k tomu se i jí líbila. Nemohla to ale dát najevo, proto ji naopak ponižovala a dokonce i děsila. To trvalo celé roky.
Májové prozření
Láska Daniely i jejího muže jednou na jaře přijela „na májku“. Dorazila i Daniela s Jiřím – setkali se po letech a zdálo se, že je vše zapomenuto a čas obrousil hrany i starým láskám. Zábava gradovala, až nakonec Jiří pozval onu ženu na návštěvu. Ta se s obavami ptala na postoj jeho ženy, Jiří ji ale ujistil, že už dávno je všechno v pořádku.
Seděli, pili, povídali si. A najednou se otevřely dveře a v nich stála Daniela s úděsným výrazem. Chvíli zírala. Šel z ní strach. Pak přistoupila ke zdi, kde visela její myslivecká flinta. A mlčky ji vzala do rukou. V Jiřím i jeho návštěvě a lásce z mládí by se krve nedořezal. Jenže pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Daniela se začala smát a pozvala svou „sokyni“ na panáka. Jiří později odešel ještě si užít májové veselí a pak se to stalo.
Obě ženy seděly na schodech a z Daniely najednou vypadlo: „Víš, že tě už roky miluju?“ Byl to šok. Žena Danielinu lásku neopětovala, ale ani Danielu nezatratila. Všechen strach, který dříve z Danielina podivného chování měla, byl tentam.
Od té doby to vypadalo jako ve sladkém americkém filmu nebo jako v příbězích růžové knihovny. Kamkoli tato žena přijela, vítali i doprovázeli ji k autu oba – Jiří i Daniela, oba se stejně přihlouple zamilovaným výrazem v obličeji a půllitrem piva v ruce…
Definitivní přiznání
Ona žena už do manželství Jiřího a Daniely nezasáhla, do vesnice totiž přestala jezdit. Když tam po několika letech opět zajela, potkala Jiřího v doprovodu jiné mladé ženy. Velmi se divila, protože na vesnici nebyly rozvody tak běžné, žilo se tam jinak. Jak je tedy možné, že Jiří je zcela otevřeně s někým jiným?
Děti se stýkají s oběma rodiči, i když Jiří s Danielou spolu vůbec nekomunikují. Daniela se naučila, že není důležité, co si myslí ostatní, ale jak se cítí ona sama a její nejbližší.
Jakmile její syn dosáhl osmnácti let, našla Daniela odvahu změnit svůj život. Její lásku k sousedce Kamile z vedlejší vesnice už nebylo možné skrývat. Obě ženy se společně přestěhovaly do většího krajského města, kde mohly začít žít společně bez předsudků a strachu z odsouzení.
Ve městě našly přijetí a podporu, s níž by v malé vesnické komunitě rozhodně nemohly počítat. Tedy alespoň ne hned, trvalo by to jistě dlouhé roky života v izolaci a osamění, což nebylo možné. Nejen Daniela, ale i její partnerka Kamila mohly konečně být samy sebou.
Jiří zůstal ještě pár let s dětmi a našel si novou ženu. Děti se stýkají s oběma rodiči, i když Jiří s Danielou spolu vůbec nekomunikují. Daniela se naučila, že není důležité, co si myslí ostatní, ale jak se cítí ona sama a její nejbližší.
Názory odborníků
Faktem je, že přiznat svou orientaci na malé vesnici, kde Daniela žila, je skutečně ještě obtížnější než ve velkém městě, kde jste pro většinu lidí anonymní. O tom hovoří pro deník.cz i psycholožka Markéta Švamberk Šauerová, která se však nedomnívá, že coming out je na vesnici obtížnější: „Lidé z malého nebo velkého města totiž nemusí být prototypem těch ostatních. Představme si moderní vesnici, sestavenou z moderních domů, kde se nastěhují určité typy mladých lidí, svérázných, otevřených. Tam vůbec nemusí být problém takovou situaci řešit. Velká města mají v tomto případě možná tu výhodu, že je tam větší anonymita. Ačkoli je samotná anonymita v mnoha jiných směrech spíše nevýhodou, tak v projevení odlišnosti tam výhodu vidím. V menším městě to může být komplikovanější. Je třeba vychovávat děti k určité odolnosti, sebevědomí a vědomí toho, že byť jsme nějak odlišní, máme důležité lidské vlastnosti, díky kterým jsme důležitou součástí společnosti.“
V Danielině případě se ale skutečně jednalo o stav, kdy „její“ vesnická komunita byla uzavřenější a tradičnější, což může vést k většímu odporu vůči jinakosti.
Odborníci se shodují na tom, že pro spokojený život je zásadní, aby lidé byli sami sebou a žili autenticky. A s tím souhlasí i psychoterapeut Petr Svoboda: „Přiznat si a přijmout svou orientaci je klíčové pro duševní zdraví. Lidé, kteří žijí v souladu se svou identitou, jsou obvykle šťastnější a vyrovnanější. Společenské tlaky a předsudky mohou být devastující, ale důležité je najít podporu, ať už v rodině, nebo mezi přáteli.“
Tu Daniela dle svých slov našla v různých online komunitách a organizacích, které lidem při coming outu pomáhají. Pochopila tam, jak čelit předsudkům a jak se vyrovnat s negativními reakcemi okolí. Našla si novou práci, která ji baví, a její vztah s partnerkou trvá a vzkvétá již několik let.