Ruku na srdce. Kdo z vás si uvědomuje, že rodinné vzorce, které jste zažívali v dětství, dále opakujete ve vztahu k vašim dětem? Kdybychom se podívali upřímně na naše rodinné vztahy, zřejmě bychom museli s pokorou konstatovat, že mnohé z toho, jak se chováme, a naše emocionální reakce jsou výsledkem toho, co jsme sami v dětství zažili.
Naše vztahy s rodiči formují nejen to, jak vnímáme sami sebe, ale také to, jak později vychováváme své vlastní děti. Pokud však tyto vztahy zůstávají nezpracované a plné starých bolestí, může to mít vážné důsledky pro další generace.
Nemůžeme si pomoci? Ale měli bychom
Jednou z klíčových oblastí, kterou odborníci v poslední době zkoumají, je tzv. mezigenerační přenos traumatu. Tento fenomén popisuje, jak se trauma a negativní zážitky jedné generace mohou přenést na další generace. Nejde jen o to, co si rodiče prožili v dětství, ale také o to, jak tato traumata ovlivňují jejich vztahy s dětmi.
„Stává se, že rodiče statečně reflektují svoji potřebu své děti fyzicky trestat či je ponížit. Sami vědí, že jejich chování není v pořádku, ale někdy je v nich tolik vzteku, že si nemohou pomoci. Jako by to nebyli oni. Často se ze svého chování obviňují a hledají jeho příčinu. Ukazuje se, že jak se chovají oni ke svému dítěti, tak se k nim chovali i jejich rodiče. V těchto případech často doporučujeme vhodnou dlouhodobější psychoterapii,“ říká na stránkách Linky bezpečí Kateřina Schmidová.
Příběh Jany
Jana Koucká (47 let) sama vyrůstala v rodině, kde vládla přísná disciplína a nedostatek emocí. Její matka, která sama zažila válečné a velmi tvrdé dětství, plné kritiky a nedostatku lásky, předávala tyto vzorce chování i na svou dceru. Jana nikdy neslyšela od své matky slova chvály nebo podpory. Když se jí něco povedlo, matka vždy našla něco, co by mohla Jana udělat lépe. Tento způsob výchovy zanechal v Janě hluboké rány, které si nesla do dospělosti.
Reklama
V dospělosti se Jana snažila být jiným rodičem, než byla její matka. Slibovala si, že své děti nikdy nebude kritizovat tak tvrdě, jako byla kritizována ona. Když se jí ale narodil syn, vkládala do něj všechny své naděje a očekávání. „Chtěla jsem, aby byl nejlepší. Aby měl to, co jsem já nikdy neměla,“ povzdechla si Jana, protože jak se ukázalo, nezpracované trauma ji dohnalo. „Když můj syn udělal jakoukoli chybu, úměrnou jeho věku, nebo nesplnil moje vysoké, až přemrštěné nároky, najednou to bylo mnohem silnější než já. Nedokázala jsem se ovládnout. A pak jsem si jednoho dne úplně v deja-vu uvědomila, že reaguju naprosto stejně, jako kdysi moje matka. Tohle zrcadlo bylo jako rána z čistého nebe. Najednou jsem slyšela ve svých slovech stejný tón kritiky a nedůvěry, který mě pronásledoval celé dětství. A uvědomila jsem si, že s tím musím něco udělat. Protože jsem dělala přesně to, co jsem nikdy nechtěla.“
Mezigenerační přenos traumatu: Jak funguje a proč je důležitý
Mezigenerační přenos traumatu je proces, při kterém se traumata, která rodiče zažili v dětství, přenášejí na jejich děti, aniž by si to uvědomovali. Podle psychoanalytičky Alice Millerové jsou rodiče v některých případech schopni svůj traumatický zážitek násilí vidět až ve chvíli, kdy mají vlastní děti: „V těchto případech ten, který ponižuje nebo páchá násilí na svém dítěti, většinou ví, že druhému ubližuje, ale většinou neví, proč to dělá. Na druhou stranu jiní rodiče vůbec netuší, jak bolestně, hluboce a dlouhodobě ubližují svým dětem. Jejich způsob chování je jim emocionálně skryt, a právě proto vytváří nepoznaný zdroj nového, někdy velmi subtilního pokořování. Pokud rodič náhled nemá, stává se, že toto trauma násilí a ponižování přenáší na další generace,“ píše se v témže zdroji.
Studie uvádějí, že tento přenos může být jak psychologický, tak i biologický a kulturní. To znamená, že trauma může ovlivnit nejen emocionální stav rodičů, ale také jejich genetický materiál a způsoby chování, které předávají svým dětem. Trauma může způsobit změny v expresi genů, které se pak přenášejí na další generace. Tyto změny mohou ovlivnit, jakým způsobem naše děti reagují na stres a jaké vzorce chování si osvojí. Například rodiče, kteří byli v dětství vystaveni častému stresu a kritice, mohou nevědomě přenášet tyto zkušenosti na své děti. Děti se pak učí reagovat na stres stejným způsobem jako jejich rodiče, což může vést k podobným problémům v dospělosti. A kruh je tak na světě. Ale jak z něho ven?
Martinův příběh
Podle Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch mohou jedinci zažít trauma čtyřmi způsoby: přímým prožitkem traumatické události, svědectvím traumatické události, seznámením se s násilnou nebo náhodnou traumatickou událostí, která se stala blízkému členu rodiny nebo příteli, nebo extrémním či opakovaným vystavením drsným detailům traumatické události.
Táta byl vždycky jako skála. Nikdy jsem ho neviděl plakat nebo se něčím trápit. Byl jsem si jistý, že to tak má být.
Také dnes devětatřicetiletý Martin Ziegel vyrůstal v rodině, kde byl jeho otec velmi uzavřený a citově chladný. Martin si nepamatoval, že by ho kdy otec obejmul nebo mu řekl, že ho má rád. „Táta byl vždycky jako skála. Nikdy jsem ho neviděl plakat nebo se něčím trápit. Byl jsem si jistý, že to tak má být,“ vzpomíná Martin, který si uvědomil, že i on se v dospělosti stal podobným mužem. Uzavřel se do sebe, a i když miloval svou rodinu, nikdy nedokázal vyjádřit své city. „A pak se mi narodila dcera a to byl obrovský mezník. Najednou jsem si začal uvědomovat, že opakuju stejný vzorec chování jako táta. Moje dcera často plakala a dožadovala se pozornosti, ale já jsem vůbec nevěděl, jak na to reagovat. Byl jsem k ní odtažitý, protože jsem nevěděl jak jinak. Táta mě to nikdy nenaučil. Došlo to tak daleko, že mi manželka navrhla, abych zkusil terapii. A já to udělal. A tam jsem si naplno uvědomil, jak moc mě ovlivnilo moje dětství a vztah s otcem. Na terapii jsem si poprvé uvědomil, že to, co jsem zažil, bylo trauma, a že nechci, aby to zažívala i má dcera.“
Sebereflexe a terapie jako první krok k přerušení cyklu
Přerušení cyklu mezigeneračního traumatu začíná sebereflexí a uznáním toho, že trauma, které jsme zažili, může ovlivňovat naše děti. Terapie je jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak pracovat na vlastních traumatech a zamezit jejich přenosu na další generace. Práce s terapeutem může pomoci identifikovat nezdravé vzorce chování a emocionální reakce, které jsme se naučili v dětství, a naučit se nové, zdravější způsoby, jak reagovat na stres a vychovávat své děti.
Terapie také poskytuje prostor pro práci na vlastní emoční regulaci, což je klíčové pro vědomé rodičovství. Co to je? Je to taková výchova, která znamená aktivní snahu o vytvoření bezpečného a podpůrného prostředí pro děti, kde jsou otevřená komunikace a emocionální podpora na prvním místě.
Rodiče by měli být ochotni učit se a měnit své vlastní přístupy k výchově, aby jejich děti nemusely nést břemeno nezpracovaných traumat. Právě tak, jak to udělali Jana a Martin.
Vědomé rodičovství a budování zdravých vztahů
Vědomé rodičovství je o tom, že si rodiče uvědomují vliv svých vlastních zkušeností a snaží se vytvořit pro své děti prostředí, kde mohou bezpečně vyrůstat. To zahrnuje nejen zajištění fyzické bezpečnosti, ale také emocionální podpory a otevřené komunikace. Děti, které vyrůstají v prostředí, kde jsou obklopeny láskou a porozuměním, mají mnohem menší pravděpodobnost, že si osvojí nezdravé vzorce chování, které by je mohly provázet v dospělosti.
Je proto na nás rodičích, abychom chtěli pracovat na svých vlastních vztazích jak uvnitř rodiny, tak i s přáteli a širší komunitou. Jedině tak se nám podaří přerušení cyklu mezigeneračního traumatu. Rodiče, kteří si uvědomují své vlastní nedostatky a pracují na jejich zlepšení, ukazují svým dětem, že nikdo nemusí být dokonalý, ale je důležité usilovat o harmonii a porozumění.
Jak Jana otevřela cestu k lepšímu rodičovství
Po několika letech boje s vlastními emocionálními problémy a neschopností naplnit svá očekávání jako matka se Jana rozhodla vyhledat pomoc. „Bylo to pro mě těžké rozhodnutí. Nechtěla jsem přiznat, že potřebuji pomoc, a bála jsem se, co by to mohlo znamenat. Ale poměrně záhy, po pár prvních sezeních jsem začala chápat, že můj vztah s matkou hluboce ovlivnil moje vlastní rodičovské schopnosti. Terapeut mi pomohl v tom, že jsem najednou uviděla, že to, jak jsem byla vychovávána, formovalo způsob, jakým reaguji na své vlastní děti. Ale také mi ukázal, že s tím mohu pracovat a změnit to,“ říká Jana.
„Nejdůležitější, dokonce bych to nazvala i jako klíčový moment, pro mě v terapii bylo, když jsem si uvědomila, že nemusím být dokonalou matkou. Stačí, když budu autentická a budu se snažit své děti podporovat a chápat jejich potřeby.“ Jana se postupně naučila, jak lépe zvládat své emoce a jak reagovat na potřeby svých dětí s větší empatií a pochopením. „Uvědomila jsem si, že nemusím opakovat vzorce, které jsem zdědila od své matky. Mohu být jiným rodičem a vytvořit pro své děti prostředí, ve kterém se budou cítit dobře. Milované a podporované,“ říká Jana.
Martinovi se povedlo najít klíč ke svému srdci
Stejně jako Jana i Martin čelil tomu, jak přerušit cyklus mezigeneračního traumatu. Jak sám říká, po několika měsících terapie začal rozumět tomu, že jeho citová chladnost nebyla přirozeným rysem jeho osobnosti, ale výsledkem nezpracovaného traumatu z dětství. „Myslel jsem si, že být silný znamená neukazovat emoce. Ale postupně jsem si uvědomil, že pravá síla spočívá v tom, že si dovolím být zranitelný. Doufám, že mi terapie pomohla rozvinout větší emoční inteligenci a schopnost komunikovat s rodinou na hlubší úrovni. Začal jsem si více všímat toho, jak mé chování ovlivňuje mé děti. Učil jsem se, jak být přítomný a naslouchat, místo abych se uzavíral do sebe,“ dodává Martin s tím že to pro něj bylo sakra obtížné. Ale nyní má se svou dcerou silnější pouto a podle jeho slov začínají budovat vztah založený na vzájemné důvěře a porozumění.
Krok z kola ven: Pomoci může i kultura a sociální prostředí
Jana i Martin představují příklady toho, jak mohou rodiče pracovat na svých vlastních traumatech a přerušit cyklus mezigeneračního přenosu. Je to dlouhá a strastiplná cesta, která vyžaduje sebereflexi, ochotu učit se a snahu vytvořit si doma něco, co oni sami doma nepoznali nebo neměli. Takže je to jako start, protože budujeme něco, co sami neznáme, otevřenou komunikaci, emocionální podporu a ochotu přiznat si své chyby a pracovat na jejich nápravě.
Kromě biologického a psychologického přenosu traumatu hraje důležitou roli také kultura a sociální prostředí. A to je potom onen začarovaný kruh mnohem větší. Rodinné příběhy, tradice a kolektivní historie mohou mít hluboký vliv na to, jak jednotlivci vnímají a reagují na stresové situace. Například traumata z války, migrace nebo politický útlak mohou mít dlouhodobé důsledky pro rodinu a tyto zkušenosti mohou být nevědomě předávány z generace na generaci.
Práce na zpracování vlastních traumat a uvědomění si vlivu, který mohou mít na naše děti, je naprosto zásadním krokem k budování silných a zdravých rodinných vztahů. Na naší cestě nejsme totiž sami – provázejí nás naše děti i naši partneři. A i ti si většinou „nesou svůj batůžek“ traumatu. Naštěstí ale cesta ven existuje. Jen jde o uvědomění si problému a o to udělat první krok do neznáma. Jana i Martin ukazují, že změna je možná. Vyžaduje odvahu, odhodlání a ochotu pracovat na sobě. Ale výsledek stojí za to. Je jím zdravější a šťastnější rodina.
Takže ať už jste nebo jsme v jakékoliv fázi svého rodičovství, pamatujme, že nikdy není pozdě začít. Děti si zaslouží to nejlepší a my máte moc jim to dát tím, že se postaráme o své vlastní emocionální zdraví a vyrovnanost.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek