Fyzické trestání dětí: Disciplína, nebo nebezpečný přežitek?

Současné poznatky z oblasti neurologie, biologie a psychologie díky moderním zobrazovacím metodám umožňují velmi přesně nahlédnout do vývoje lidského mozku a přinášejí naprosto převratné informace. Výrazně mění pohled na výchovu, zacházení s nejmenšími dětmi a také na používání odměn a trestů.

Současná legislativa sice již z velké části chrání děti před týráním, zneužíváním nebo zanedbáváním, avšak fyzické tresty v rámci běžné výchovy dosud zakázány nejsou. To se však pravděpodobně brzy změní. Nadcházející novela zákona o rodině by měla obsahovat úplný zákaz fyzických trestů jako součást modernizace přístupu k výchově dětí.

Škoda rány, která...

Lidský mozek po narození není zralý a potřebuje ještě několik let pečlivé ochrany a velmi specifického, ohleduplného zacházení, aby se mohl plně vyvinout. Toto období, označované jako „raný věk“, trvá od početí až zhruba do třetích narozenin.

Je nezbytné informovat širokou veřejnost o tom, že miminka a batolata nejsou ještě natolik sociálně zralá, aby mohla nést odpovědnost za své chování. Ještě nejsou schopna sebeuvědomění. Naopak jsou zcela závislá na prostředí, v němž vyrůstají. K žádoucí socializaci a uspokojivému citovému i morálnímu vývoji dochází pouze díky vhodnému zacházení dospělých s dítětem, kteří mu svým vlastním chováním a prožíváním dávají příklad a formují jeho osobnost.

Argumenty pro zákaz fyzických trestů se opírají o důvěryhodné vědecké studie, které ukazují, že fyzické tresty mají negativní dopad na psychický a emocionální vývoj dětí. Pokud dítě kvůli nezralosti či osobnostní patologii svých rodičů nebo kvůli nevhodným společenským podmínkám (např. chudoba, sociální vyloučení, válka) vyrůstá ve znevýhodněném nebo traumatizujícím prostředí, může u něj dojít k vážným vývojovým deficitům.

Cokoliv, co jako rodič po dítěti chci, mu musím nejprve ukázat vlastním příkladem. Pokud toho nejsem schopen, mám problém především já rodič a je třeba si to přiznat.

A pozor, fyzické tresty nezřídka obhajují právě ti, kdo byli sami biti. Vzpomenete si na větu, kterou často používali rodiče a prarodiče dnešních čtyřicátníků: „Škoda každé rány, která padne vedle?“ Dříve bylo bohužel zcela běžné, že když dítě neposlouchalo, rodiče místo dlouhého vysvětlování zvolili výprask. Často argumentovali tím, že přes zadek nebo přes ruku to přece nevadí.

Z pohledu současných poznatků je však tento názor zastaralý, a dokonce ignorantský. Zcela totiž popírá fakt, že nejen rodiče ovlivňují dítě, ale i dítě ovlivňuje rodiče. Pokud má rodičovství plnit svou funkci a rodiče mají být schopni dítěti bezpečně pomáhat utvářet jeho emoční realitu, potřebují mít nejprve sami svoji emoční stabilitu v pořádku. A právě v tom spočívá největší výzva. Cokoliv, co jako rodič po dítěti chci, mu musím nejprve ukázat vlastním příkladem. Pokud toho nejsem schopen, mám problém především já rodič a je třeba si to přiznat.

Ohýbej proutek, dokud...

Nejmenší děti s dosud nevyzrálou nervovou soustavou často upadají do extrémních stavů, zejména při projevech nekultivovaného odporu a nesouhlasu. Zvláště když jsou unavené, vystavené příliš mnoha podnětům nebo se cítí ohrožené, snadno ztrácejí kontrolu nad svým chováním. Takové záchvaty jsou pro dospělé obrovskou zkouškou, ale také příležitostí. Dokáží rodiče dítě ohleduplně „podržet“, nebo sami ztratí hlavu a situaci ještě zhorší svým afektem či hysterickým výbuchem? Obstát v takových situacích vyžaduje jediné: zachovat klid a dítěti nenásilně svým vlastním chováním ukázat, jak postupně překonávat destruktivní emoce. Odborně se tomu říká kontejnování. Jinými slovy, dítě si postupně osvojuje sociální dovednosti a potřebuje mít možnost své nezralé emoce kultivovat skrze pochopení a příklad hodný následování. To, jak dospělí v těchto situacích uspějí nebo selžou, prozrazuje pak i kvalitu vztahů, v nichž v rodinách žijí.

Je to opravdu velký problém, pokud se děti ve chvílích nesouhlasu nebo vzdoru naučí zaujímat převážně jen reaktivní postoje. Cílem rodičů by mělo být, aby se dítě postupně naučilo zaujímat proaktivní postoj a jednat konstruktivně a tvůrčím způsobem ve prospěch toho, co chce.

Ukazuje se, že obtížné emocionální projevy u dětí těžce snášejí ti rodiče, kteří sami v dětství nebyli svými pečovateli dostatečně emočně podpořeni. Pokud si nesou deficity ze svého vlastního dětství, může pro ně být autentické chování malých dětí nesnesitelné. Přirozeně nezralé chování dítěte je v takových případech dráždí a na nevědomé úrovni v nich probouzí jejich vlastní kdysi nenaplněné potřeby a traumata, což vede k nepřiměřeným reakcím.

Zákon akce a reakce

Americký psychoterapeut John Townsend, autor knihy Děti a hranice, v této souvislosti upozorňuje na častý nedostatek, s nímž se rodiče potýkají, pokud sami nezvládli některé vývojové úkoly ve svém raném dětství: „Je to opravdu velký problém, pokud se děti ve chvílích nesouhlasu nebo vzdoru naučí zaujímat převážně jen reaktivní postoje. To znamená, že pouze nekontrolovaně reagují na to, co se jim nelíbí: odmlouvají, propadají záchvatům vzteku, kňourají, jsou agresivní... Jejich chování je určováno výhradně vnějším vlivem, který narušil jejich představy a přání. Cílem rodičů by mělo být, aby se dítě postupně naučilo zaujímat proaktivní postoj a jednat konstruktivně a tvůrčím způsobem ve prospěch toho, co chce. K tomu vede dlouhá cesta, vyžadující mnoho rodičovské trpělivosti a moudrosti.“

Rozdíl mezi reaktivním a proaktivním chováním spočívá v tom, že zatímco reaktivní chování je nevědomé a zkratkovité, proaktivní je vědomé a hodnotově motivované. Reaktivní chování sice přináší okamžitou, ale často destruktivní úlevu, aniž by řešilo samotný problém. Proaktivnímu chování se děti z velké části učí právě od rodičů. Pro rodiče, kteří uvažují o způsobu výchovy svých dětí, může být inspirující nejprve se zamyslet nad sebou. Jak oni sami zvládají situace spojené s negativními emocemi, jako jsou vztek a vzdor? Mají jasno v hodnotách, které chtějí svým dětem předat?

Přibývá rodičů, kteří chtějí volit pokrokovější výchovné metody a raději by se systému odměn a trestů vyhnuli. Vzdělávají se v nových rodičovských přístupech a připouštějí, že zejména raný věk jejich dětí je do značné míry konfrontuje s tím, jak se kdysi utvářela jejich vlastní emocionalita.

Psychoterapeutka Eva Labusová se s tímto tématem ve své praxi setkává poměrně často. „Jak jsem zjistila z každodenního pozorování i z debat s rodiči ve svém okolí, stále více rodičů si připouští, že by chtěli lépe zvládat přirozeně asociální chování svých malých dětí, ale jejich vlastní rozbouřené emoce jim to často neumožňují. Jedna jejich část je z toho nešťastná a nechce to, ale druhá – pod tlakem nezvládnutých afektů – opakuje výchovné metody, kterými sami byli kdysi vychováni. Snad proto k běžným formám trestání i nadále patří fyzické tresty, domácí vězení, zákazy oblíbených činností nebo zamračení, nekomunikující rodiče, kteří své děti odhánějí slovy typu: Běž pryč. Když se takhle chováš, nechceme tě vidět.“

Podle Labusové však přibývá rodičů, kteří chtějí volit pokrokovější výchovné metody a raději by se systému odměn a trestů vyhnuli. Vzdělávají se v nových rodičovských přístupech a připouštějí, že zejména raný věk jejich dětí je do značné míry konfrontuje s tím, jak se kdysi utvářela jejich vlastní emocionalita. Práce s probuzenými vzpomínkami a jejich střízlivé zhodnocení, třeba i s pomocí dobré terapie, bývají pro tyto rodiče nejen důležitým krokem na cestě k psychické stabilizaci, ale především také na cestě k rozvíjení skutečně láskyplných vztahů v rodině. Není bez zajímavosti, že mnoho terapeutů začíná svou práci s klienty právě v oblasti „nepopulárních emocí“ – což zahrnuje zvládání hněvu i schopnost pravdivě vyjádřit souhlas či nesouhlas.

Autoritativně, autoritářsky i liberálně

Rodiče dnes přistupují k výchově třemi základními způsoby, které se často vzájemně prolínají. V Česku stále dominuje autoritářská výchova, která má jasně vyhraněnou podobu řádu a pravidel, které určují rodiče. Fyzické tresty se uplatňují s rozvahou a odpovědností, ale stále jsou součástí výchovy. Od dětí se vyžaduje poslušnost a rodiče očekávají, že se budou plnit jejich pokyny. Pokud tomu tak není, následuje určitá forma trestu.

Volná výchova se uplatňuje třeba v USA, Japonsku a západní Evropě. V tomto případě je to často opačně – děti nejsou příliš vychovávány, protože rodiče nemají čas nebo schopnost se výchově věnovat. Naše babičky by možná řekly, že „rostou jako dříví v lese“. Tento přístup se nedoporučuje, protože děti pak nemají žádné hranice ani řád, což může vést k tomu, že se z nich stanou malí tyrani.

Patrně nejméně obvyklý je styl přirozeně autoritativní výchovy. Možná je to proto, že vyžaduje značné nasazení a důslednost. Rodiče by měli více přemýšlet o výchově svých dětí a jednat důsledně a promyšleně. Pokud tento přístup funguje, je považován za nejlepší. Dětem je třeba nastavit hranice, vést je a vyhnout se fyzickým trestům. Rodiče se k dětem chovají s respektem, zároveň však projevují zdravou rodičovskou autoritu, aniž by se chovali nadřazeně. Děti nejsou umlčovány ignorováním („Tak se vybreč a pak přijď!“), vyhrožováním („Ještě chvíli křič a já ti přidám, abys měl/a důvod!“), zesměšňováním („Buli, buli, bulíček...“) nebo popíráním jejich pocitů („Přece nebudeš plakat, nemáš proč!“).

Pokud jako rodiče nejsme schopni se s dítětem správně naladit a respektovat jeho potřeby při současném zdravém a jasném vymezování hranic, dětská psychika si zvykne své emoční potřeby ignorovat a popírat.

A pokud přece jen chcete vést své dítě k odpovědnosti formou určitého omezení? Dělejte to s láskou. Představte si sebe na jeho místě. Pozor na tresty v afektu – zkuste nejprve uklidnit sebe, a teprve potom jednejte. Trest nesmí být projevem rodičovské nadvlády a moci.

A pozor! Extrémy nejsou vhodné v žádné podobě. Dítě potřebuje svobodu v rámci laskavě, ale důsledně vymezených hranic. Extrémní volná výchova bez jakýchkoli hranic je jen opačnou reakcí na tvrdou, necitlivou výchovu, která byla běžná po mnoho staletí a kterou silně zpochybnila druhá světová válka. Po válce se odborníci začali ptát, jak je možné, že tolik „slušných“ lidí v nacistickém Německu páchalo taková zvěrstva, obvykle s odůvodněním „jen jsem plnil/a rozkazy“. Neschopnost zpochybnit autoritu a řídit se vlastním svědomím je jedním z průvodních jevů příliš přísné autoritářské výchovy, založené na fyzických trestech.

V současnosti naštěstí hledáme „zlatou střední cestu“ v oblasti výchovy, tzv. nové rodičovství, ve kterém vidíme naději. Tento přístup má i různé další názvy, například vědomé, pozitivní, efektivní, attachmentové, kontaktní, intuitivní, instinktivní, přirozené, aktivní rodičovství nebo rodičovství s respektem. Různé názvy označují podobnou podstatu.

Vědomé rodičovství

Eva Labusová rodičům mimo jiné nabízí inspiraci a povzbuzení, pramenící z tzv. vědomého rodičovství. V českém jazyce je k dispozici několik knih od vývojové psycholožky a zakladatelky Institutu vědomého rodičovství v USA Alethy Solterové, která rodiče vyzývá k hlubšímu zamyšlení nad svými výchovnými metodami – to vše pro lepší duševní zdraví jak jejich dětí, tak i jejich vlastní.

„Děti se rodí se silnou potřebou souznění a nesnášejí konflikt. Pokud jako rodiče nejsme schopni se s dítětem správně naladit a respektovat jeho potřeby při současném zdravém a jasném vymezování hranic, dětská psychika si zvykne své emoční potřeby ignorovat a popírat. V dospělosti to může vést k mnoha problémům, včetně komplexů méněcennosti nebo nadřazenosti, nevyrovnanosti, závislostí různých druhů nebo depresí. Naším úkolem jako rodičů je budovat si autoritu, ale zároveň usilovat o vysokou míru důvěry a empatie. Je naprosto nezbytné získat děti pro spolupráci,“ říká Aletha Solterová.

Podle této psycholožky děti často zlobí proto, že tím ukazují na nevyjasněné kompetence s rodiči nebo na nedostatky v péči, včetně nezajištěných základních potřeb.

Vědomé rodičovství nabízí místo trestání několik inspirativních alternativ, ze kterých si rodič může vybrat:

• Předejděte zlobení svých dětí. Myslete dopředu. Chystáte se někam, kde bude potřeba čekat? Vezměte dítěti hračky nebo malou svačinu na zabavení.
• Zdůvodňujte svá rozhodnutí. Vaše dítě chce malovat po zdi? Vysvětlete mu, proč to není vhodné, pokud si to nepřejete.
• Učte dítě empatii k sobě i druhým. Vaše dítě bije sourozence? Vysvětlete mu, že to bolí, a pomozte mu najít jiný způsob, jak vyjádřit hněv.
• Změňte prostředí (je to snazší než změnit dítě). Pokud vypozorujete, co vede ke zlobení, snažte se tomu předcházet. Nechcete, aby dítě otevíralo skříňku s nebezpečným obsahem? Zamkněte ji!
• Hledejte přijatelná řešení. Nechcete, aby dítě stavělo „bunkr“ v obýváku? Místo toho, abyste to jen zakázali, najděte místo, kde si může bunkr postavit, aniž by to vadilo.
• Buďte dítěti příkladem.
• Nabídněte volbu místo příkazu.
• Občas slevte ze svých nároků.
• Promýšlejte choulostivé situace předem.
• Nechte dítě pocítit důsledky nevhodného chování, ale pouze v bezpečných situacích.
• Neskrývejte své vlastní pocity a potřeby.
• Dejte dítěti najevo, že některé situace nejsou k diskusi.
• Když si dítě neví rady samo se sebou, obejměte ho.
• V náročné situaci buďte s dítětem. Vyslechněte ho, zajímejte se o jeho pocity, mluvte o svých a společně hledejte řešení.
• Z nepopulárních povinností udělejte hru. „Pojďme si hrát na to, že jsme Sněhurčini trpaslíci a chceme jí udělat radost uklizenou kuchyní!“
• Povolte ventil smíchem nebo nečekaným řešením. Dítě je naštvané? Navrhněte polštářovou válku, aby vybilo hněv.
• Tam, kde to situace umožňuje, vyjednávejte. „Dobře, ještě desetkrát na klouzačku, a pak půjdeme domů!“
• Společně řešte kritické situace. Diskutujte s dětmi, nechte je vyslovit své argumenty. Jasně stanovte pravidla společného soužití. Zaveďte rituál rodinných porad.
• Nepřehánějte svá očekávání, nebuďte perfekcionisté. Děti jsou hlučné, zvědavé, nepořádné, svéhlavé, netrpělivé a sebestředné. Přemýšlejte, jakým způsobem budete jejich negativní vlastnosti usměrňovat, a vyhněte se násilným metodám.
• Myslete na svou vlastní regeneraci. Občas si od dětí odpočiňte. Řešte problémy s odstupem. Nechte si pomoci s hlídáním.

Doporučení k osobnímu zamyšlení

„Pokud člověku v dětství není umožněno bezpečně prožívat náročné emoce jako úzkost, smutek, vzdor či hněv, nenaučí se je proaktivně zvládat. Místo toho pouze impulzivně reaguje nebo se od svých emocí odpojuje. Nezpracované emoce pak na nevědomé úrovni vládnou jeho životu, aniž by nad nimi měl kontrolu,“ vysvětluje Eva Labusová.

Podle ní není náhodou, že nekontrolovaná úzkost či agresivita jsou častým důvodem, proč lidé vyhledávají psychoterapii. U současných rodičů se to často projevuje v tom, že nesnášejí silné emoce svých malých dětí nebo vnoučat a reagují nepřiměřeně. Snaží se zastavit dětský pláč či vzdor různými formami rozptylování, podáváním jídla či pití, odmítáním, manipulováním nebo trestáním.

Děti se pak učí, že jejich pravé pocity nejsou přijatelné, a začnou je potlačovat. Přijímají cizí představy o sobě samých, a protože jsou tyto pocity bolestné, hledají jakýkoli způsob, jak se jich zbavit. Navenek se možná snaží působit klidně, ale je to za cenu ztráty kontaktu se sebou samým.

Potlačené zážitky z dětství se v dospělosti projevují absencí empatie, neschopností prožívat a vyjadřovat autentické emoce a často také různými formami závislosti, které umožňují utlumit bolestné pocity. To může vysvětlovat, proč tolik lidí stále obhajuje fyzické tresty – jejich zastánci bývají často ti, kteří byli sami v dětství trestáni. I když své emoce potlačujeme, právě ony jsou nakonec klíčem k uzdravení. Pokud zůstanou nepřiznané a potlačené, mohou vést k mezigeneračnímu přenosu problémů a mnoha osobním i společenským patologiím.

Pokud patříte mezi ty, kteří si výchovu bez fyzických či jiných trestů neumí představit, zkuste se vrátit do svého dětství. Jestliže budete k sobě opravdu upřímní, možná na své vzpomínky nahlédnete v novém světle.

Možná vám při tom vstoupí slzy do očí, když si položíte některé z následujících otázek: Máte dobré vztahy se svými rodiči? Měli jste jako děti možnost mít vlastní názor, odlišný od jejich? Následoval nesouhlas, konflikt nebo trest, když tomu bylo jinak? Byli jste okřikováni za spontánní projevy emocí, jako je hněv, smutek nebo radost? Byli jste vháněni do pocitů nepatřičnosti, studu či viny, aniž s vámi dané situace někdo citlivě rozebral? Byli jste psychicky či fyzicky trestáni, nebo dokonce týráni? Postrádali jste dostatek blízkosti, fyzického dotyku a mazlení? Cítili jste se nebo se dodnes cítíte spoluzodpovědní za nálady a rozpoložení svých rodičů? Máte pocit viny, když se dnes kontaktu s rodiči vyhýbáte, nebo naopak neumíte říci „ne“ a podléháte jejich požadavkům na úkor svých potřeb či potřeb své vlastní rodiny?

„Silně bolestné pocity a nepřiměřené reakce mohou signalizovat, že je vhodné vyhledat pomoc,“ doporučuje psychoterapeutka.

Reklama