Stojíte v supermarketu, fronta se zdá nekonečná, šnek by urazil dva kilometry rychleji. Asi nejste tím jediným, kdo je strašně znuděný. Pak se spustí scéna jako z hororu. Malý chlapeček, sedící dosud spokojeně v nákupním vozíku, najednou začne řvát jako smyslů zbavený, vyhazovat sušenky z košíku a kopat nožičkama. „To už snad není normální,“ napadne vás. Jeho matka vypadá, že si sama neví rady. Ale opravdu, může být dítě nezvladatelné? Co když za tím vším není jen „rozmazlenost“?
Oslava narozenin měla noční dohru
Před několika týdny jsme byli na oslavě pátých narozenin jedné holčičky. Oslava byla super, dětí jako smetí, bylo ještě hezky, takže jsme se všichni zabavili. A to tak dobře, že jsme se nakonec rozhodli u kamarádů přespat. Děti budou unavené, bude to klidná noc, všichni brzy odpadnou, myslela jsem si. Ale ouha! Usnuli jsme, to jo. Jenže o půlnoci se strhlo peklo. Oslavenkyně, tedy čerstvá „pětka“ v pokoji nad námi, řvala tak, že kdybych neznala její rodiče, opravdu bych si myslela, že jde o domácí násilí. Nebralo to konce, nabíralo na obrátkách.
Protože téma party bylo „Wednesday“, chvíli jsem si skutečně myslela, že je to zinscenované a někdo nás za chvíli přijde vystrašit s motorovkou. Do toho jsem měla fakt obavy, že třeba jde o domácí násilí a malou holčičku tam někdo, rodiče, prostě mučí. Cirkus trval tři hodiny, až jiná kamarádka nevydržela a do pokoje vešla. Bezradní rodiče tam seděli vedle sebe na posteli, zoufalí a unavení, a proti nim pětileté děvčátko příšerně řvalo, že chce pomoct, že ji bolí nohy. Měla nepřítomný pohled, řvala jako o život a nešlo s tím nic dělat. Uvažovali jsme, že zavoláme záchranku. Jak ale rodiče řekli, nebylo to poprvé, i když s touto intenzitou ještě „scénu“ nezažili ani oni. Nakonec to po téměř třech hodinách přestalo.
A ráno, jako by se nic nestalo. Rodiče byli nevyspalí, ale usměvaví, holčička úplně v pohodě. Ale my dvě, co jsme byly v domě hrůzy přes noc, jsme se z toho nějak nemohly dostat. Údajně jsou tyto scény na denním pořádku, a to klidně i venku. Ale jen když je nablízku maminka. Jinak je Amálka (říkejme jí tak) u cizích zlatá. Co s tím?
Nezvladatelnost nebo volání o pomoc?
Dětské zlobení není vždy otázkou špatného vychování. Není pochyb o tom, že děti potřebují disciplínu. Jak říká dětská psycholožka Magda Gerberová: „Nedostatek kázně není laskavost, ale zanedbávání.“ A to je pravda. Podle ní mohou děti zlobit z mnoha důvodů, které jdou daleko za rámec toho, že by byly jednoduše „zlé“ nebo „neposlušné“. Často jde o volání o pozornost, signál, že něco v jejich světě není v pořádku. Možná je trápí něco, co neumí slovy vyjádřit – hlad, únava, nebo dokonce pocit, že jsou přehlíženy. Překvapivé je, že někdy je i negativní pozornost lepší než žádná.
Reklama
Proč jsou děti někdy naprosto nezvladatelné, i když se zdá, že by měly být šťastné? Odpověď není tak jednoduchá.
Představte si to jako zoufalý pokus dítěte, jak si na sebe strhnout pozornost světa. „Tady jsem! Všímejte si mě!“ Z psychologického hlediska není jejich chování nic jiného než mechanismus, jak na sebe upozornit, když jejich emocionální nádrž přetéká, a oni nevědí, jak jinak situaci zvládnout.
Tohle je stres, ne malý terorista
Podle Greater Good Science Center je dalším klíčovým faktorem při zlobení dětí stres. A teď si řeknete: Stres? U pětiletého? A z čeho jako? Překvapivě děti jsou vystaveny stresorům každý den, a ne vždy si s nimi umí poradit. Osvětlení v místnosti, hluk, nové prostředí, spousta lidí, změny ve školce či škole – to všechno může být pro dítě nadměrným břemenem.
Děti jsou malí lidé s velkými emocemi, které často neumí ovládat. „Zlobení“ může být jenom projev jejich přetíženého systému. Stuart Shanker, autor knihy Self-Reg, tvrdí, že děti, které se chovají „nezvladatelně“, často reagují na fyziologické nebo emocionální stresory, které jsou pro dospělé neviditelné. Když je dítě vystaveno příliš velkému tlaku, jeho nervový systém to nezvládne a jeho chování se změní. Zatímco dospělí by si možná šli zaběhat nebo zaskočili na kávu, děti místo toho kopou do věcí nebo pláčou.
Testování hranic aneb limity jsou na nás
Jste rodič a přemýšlíte, proč vaše dítě neustále zkouší, kam až může zajít. Možná jste se přistihli, jak přemýšlíte: „Má tohle dítě snad skrytou ambici stát se právníkem nebo politikem?“ Děti rády testují hranice. To ale není známka toho, že by byly zlé nebo měly touhu vládnout světu – prostě potřebují zjistit, kde jsou hranice toho, co mohou a nemohou dělat. A především: potřebují vědět, že tam někde ty hranice opravdu jsou.
Tato fáze je podle odborníků naprosto přirozená. Zlobení je způsob, jak si děti ověřují, jestli jsou pravidla v rodině skutečně platná a jestli je jejich rodiče opravdu budou prosazovat. Pokud jsou pravidla jasně stanovená a důsledně dodržována, děti se naučí, že překročení hranic má své důsledky, a jejich chování se stabilizuje. Jestliže pravidla nejsou jasná, děti se v nich budou stále ztrácet – což vede k dalšímu zlobení.
Máma na mě neměla čas
Zpět k Amálce. Zatímco rodiče ráno situaci nijak řešit nechtěli, doufejme, že jen před námi, my jsme měly spoustu otázek. Kamarádky, Amálčiny maminky, jsme se ptaly, jak často se to děje. Ona nám řekla toto: „No, moje máma na mě nikdy neměla čas. Měla vždycky nějakého přítele, vůbec se mi nevěnovala. Já sama mám ADHD, můj otec měl diagnostikovanou schizofrenii.
Jestliže rodič vše dovolí, tak v něm roste agrese a panovačnost. A pokud je rodič agresivní, dítě se ho může bát, nemá k němu důvěru a časem může reagovat buď útokem, útěkem či přizpůsobením. Ani v jednom případě rodič nedosáhne vyrovnaného vztahu a respektu.
Já se snažím s Amálkou být co nejvíc a pořád s ní něco dělat. Malujeme, hrajeme si, snažím se tu být pro ni, protože nechci, aby měla dětství, jako jsem měla já. Co je ale zvláštní, že tyhle scény, kterou jste tu v noci zažily, se dějí v menší míře i ve dne, ale jen když jsem tam já.“ Je to ale zlobení? V případě Amálky nejspíš ne. Jen nemá hranice, ví, že vždycky dostane, co chce, a ještě i něco navíc.
„Jestliže rodič vše dovolí, tak v něm roste agrese a panovačnost. A pokud je rodič agresivní, dítě se ho může bát, nemá k němu důvěru a časem může reagovat buď útokem, útěkem či přizpůsobením. Ani v jednom případě rodič nedosáhne vyrovnaného vztahu a respektu,“ říká psychoterapeutka Petra Jonášová.
Proč se dětem vlastně říká „zlobivé“?
Když mluvíme o „zlobivých“ dětech, připojujeme k jejich chování negativní nálepky. Ale co kdybychom se na to podívali jinak? Co když „zlobení“ není důsledek špatného chování, ale způsob, jakým děti projevují, že něco není v pořádku? Stuart Shanker tvrdí, že mnohé děti, které jsou považovány za problémové, ve skutečnosti trpí stresem, úzkostí nebo jinými vnitřními problémy.
Ať už jde o senzitivitu na hluk, světlo, nebo dokonce únavu, všechny tyto stresory mohou ovlivnit, jak dítě jedná. Pokud je dítě v takovém stavu dlouhodobě, jeho chování se stává problematickým. Ale když rodiče, učitelé nebo pečovatelé pochopí, co dítě stresuje, a odstraní tyto faktory, změna může být ohromující.
Příkladem je třeba tato situace: učitelka označila jednoho žáka za „nezvladatelného“ kvůli jeho neustálému zlobení. Později zjistila, že stačilo snížit světlo v místnosti, a chlapec se okamžitě uklidnil. Prostě byl jen přecitlivělý na světlo a jeho tělo reagovalo jako v obraně.
Výchova obsahuje vše. Je to sice chaos, ale měl by mít pravidla
Jak se ale zachovat, když máme pocit, že jsme zkusili už úplně všechno a naše dítě je stále „nezvladatelné“? Doktorka Jane Greer, odbornice na rodinné vztahy, tvrdí, že klíčem je důslednost. „Děti potřebují pravidla stejně jako vzduch k dýchání. Nejde o to je neustále peskovat, ale spíš o to dát jim strukturu, ve které mohou růst,“ vysvětluje.
Děti často zrcadlí chování svých rodičů. Když vy ztratíte nervy, dítě si tuto reakci osvojí a bude se chovat stejně.
To ovšem neznamená, že by rodiče měli být striktní a neoblomně přísní. Klíčem je vyváženost. Rodiče musí stanovit hranice, ale zároveň dětem umožnit prostor k vyjádření jejich potřeb a emocí. Měli by vždy zůstat klidní a místo trestání zaměřit svou pozornost na to, co dítě stresuje.
„Dítě potřebuje jasné meze a pravidla, aby vědělo, co se od něj očekává. Zhruba od třetího roku života začínají děti zkoušet hranice rodičů. Je to přirozený vývoj, který se objevuje i v přírodě mezi některými zvířaty. Jakmile začne dítě testovat právě ty vaše, ukažte mu, že to vy jste ten, kdo mantinely nastavuje. Děti jsou velmi citlivé. Jestliže zavětří, že hranice nejsou dostatečné, že má rodič nízké sebevědomí, nebo se dítěte dokonce bojí, tak s ním potomek začne pěkně cvičit,“ uvedla Petra Jonášová.
Mýtus o zlých dětech můžeme vyvrátit sami
- Posílení komunikace: Děti často zlobí, protože se cítí nepochopené. V takových případech je důležité dát jim prostor, aby mohly vyjádřit své pocity. Jedním z nejúčinnějších nástrojů pro zlepšení chování je zavedení pravidelných rodinných setkání a používání aktivního naslouchání. Tím rodiče dávají dětem pocit, že jejich potřeby a pocity jsou důležité.
- Vytvoření podpůrného prostředí: Děti lépe reagují na prostředí, které je bezpečné a předvídatelné. Zajištění pravidelné rutiny, jako je společné stolování nebo pravidelný čas na spaní, může zlepšit chování dětí tím, že jim poskytne pocit jistoty. Děti, které mají pevně stanovený denní režim, se cítí bezpečnější a méně náchylné k tomu, aby se chovaly nevhodně.
- Pozitivní posílení: Když děti zlobí, mají často pocit, že nejsou dostatečně oceňovány za své pozitivní chování. Dobré je proto klást větší důraz na chválu dobrého chování než na trestání špatného. Když se dítě chová pozitivně, měli bychom to ocenit a tím ho motivovat k opakování tohoto chování.
Jak přestat ztrácet nervy (a znovu je najít)
Každý rodič ví, jak vyčerpávající je výchova dětí. Na konci dne se může zdát, že už nemáte žádnou energii, a pak přijde další kolo – „mami, proč nemůžu jít spát později?“ A tady je moment, kdy si musíte vzpomenout na klíčové pravidlo: Zůstaňte klidní.
Byi jsme u psycholožky zatím jednou a bylo to super. Amálka si před ní hrála s hračkami, které si tam mohla sama vybrat, stavěla je do určitých situací a rozmlouvala s nimi. Jak se ukázalo, aspoň prozatím, zřejmě má problém opravdu jen v mojí blízkosti. Je možné, že máme příliš vypjatý vztah. Což jsem si neuvědomovala.
Jak vysvětluje Stuart Shanker, děti často zrcadlí chování svých rodičů. Když vy ztratíte nervy, dítě si tuto reakci osvojí a bude se chovat stejně. Důležité je modelovat chování, které byste chtěli vidět u dětí. Místo křiku zkuste dítěti vysvětlit situaci klidným hlasem a ukázat mu, že na věci existuje i jiný pohled.
Když se vaše dítě začne chovat neadekvátně, pokuste se zjistit, co je tím spouštěčem, a pokud je to možné, odstranit jej. Možná je dítě jen unavené, hladové nebo přetížené. Někdy stačí malé změny – dřívější čas na večeři, klidnější prostředí – a chování se výrazně zlepší. A hlavně mu projevujte lásku.
Co když nic nepomáhá?
Pokud se ocitnete v situaci, kdy běžné metody nepomáhají, může být užitečné vyhledat odbornou pomoc. Existuje řada terapií zaměřených na řešení problémového chování u dětí. Třeba kognitivně-behaviorální terapie (CBT) pomáhá dětem rozpoznat souvislosti mezi jejich myšlenkami, pocity a chováním. Tato terapie učí děti, jak lépe zvládat své emoce a reakce, což může významně zlepšit jejich reakce.
Další možností je rodinná terapie, která poskytuje bezpečný prostor pro komunikaci mezi všemi členy rodiny. Rodinná dynamika může být často kořenem problémového chování u dětí a právě rodinná terapie umožňuje rodičům a dětem společně pracovat na zlepšení vztahů a porozumění.
„Nakonec jsme se s manželem rozhodli to oprvadu řešit. Kontaktovali jsme dětskou psycholožku a ta nám hned dala termín, přestože neví, kam dřív. Byi jsme tam zatím jednou a bylo to super. Amálka si před ní hrála s hračkami, které si tam mohla sama vybrat, stavěla je do určitých situací a rozmlouvala s nimi. Byla jsem u toho já i paní doktorka. Nevím, co od toho čekat, ale jde mi hlavně o Amálku. Napadlo mě, jestli nemá noční můry, nebo jestli opravdu nemá nějaký problém. Jak se ale ukázalo, aspoň prozatím, zřejmě se tak chová opravdu jen v mojí blízkosti. Je možné, že máme příliš vypjatý vztah. Což jsem si neuvědomovala. Uvidíme, co se postupně ukáže,“ řekla Amálčina maminka, která se rozhodla situaci dále neignorovat.
Porozumění dětem je klíčem k jejich správnému vedení
Děti, které se zdají být nezvladatelné, obvykle reagují na své prostředí a vnitřní stresory, které nemusí být na první pohled zřejmé. Je důležité, aby rodiče neviděli problémové chování jen jako neposlušnost, ale snažili se pochopit, co dítě tímto chováním vyjadřuje. Jasně stanovená pravidla, klidná komunikace a důsledná podpora mohou pomoci předejít větším problémům a vytvořit prostředí, ve kterém se děti budou cítit bezpečně a respektovaně.
Přestože cesta k porozumění chování dítěte může být náročná, jakmile rodiče pochopí, co dítě skutečně potřebuje, začne být jejich výchova mnohem méně stresující – pro obě strany. Respektující výchova je moderním fenoménem, který má něco do sebe. Respektovat dítě je naprosto v pořádku, ale vaše dítě by vás rozhodně nemělo řídit. Pak se totiž naučí vše si vynucovat a bude si myslet, že je středobodem vesmíru a všichni lidé okolo mu budou sloužit. Pak ale narazí na realitu všedního dne a v dospělosti bude mít spoustu problémů. Zůstane stále „dospělým dítětem“ spoléhajícím na to, že ho zachrání okolí. Snažme se proto našim dětem ukázat, co je to odpovědnost, zodpovědnost a respekt. A nenechte je řvát v supermarketu nebo proměnit klidnou noc v noční můru z Elm Street. Aby z nás byli úspěšní dospělí, je potřeba vychovat klidné dítě v jasně stanovených pravidlech.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek