Mgr. Paula Fassati, Ph.D., je certifikovanou lektorkou metody MBSR (mindfulness based stress reduction – zvládání stresu a emocí pomocí technik mindfulness, což je dvouměsíční vědecky podložený způsob tréningu mozku), poskytuje podpůrné konzultace pro rodiče, kde používá prvky koučování, mindfulness, krizové intervence a rodinného poradenství. Pořádá kurzy, workshopy, přednášky a na svém webu paulafassati.cz mimo jiné nabízí ochutnávku audio meditačních a relaxačních cvičení.
Na webu uvádíte, že pomáháte rodičům s emocemi, aby jejich děti dostaly do života to, co potřebují. Co děti nejvíce potřebují?
Děti nejvíc potřebují rodiče, kteří mají kapacitu vytvářet s nimi dobrý kontakt, blízký a bezpečný vztah. A to vždy začíná opravdu u nás rodičů, takže když chceme dobře vychovávat, což pro mě znamená být k dispozici a provádět děti životem a vztahy, potřebujeme nejdříve vždy otočit pohled k sobě.
Jak? Často na to není čas a kapacita...
Ráda to shrnuji heslem: snížit laťku a zvýšit laskavost, počítat s tím, že problémy budou. A dobíjet zdroje, aby bylo z čeho brát, učit se cíleně relaxovat a dovolit si relaxovat. Když nejdou věci dokonale, to v rodičovství nejdou nikdy, tak je dělat aspoň tak, jak jdou, i když to vypadá jako zbytečné nic. Hledat jakékoli malé možnosti dobít baterky. Cokoliv má smysl. Neponocovat denně, ale aspoň obden, když už není nikdy jindy možná chvilka pro sebe, apod. Prostě místo stěžování si, že nemám hlídání, hledat kreativně tzv. out of box řešení, které mi uleví.
Reklama
Schválně, zkuste teď přestat číst dál a zamyslete se, co byste teď nejvíc potřebovali pro vaši úlevu a regeneraci, odmítněte myšlenku, že to nejde a vymyslete alespoň jedno kreativní řešení, jak by to šlo aspoň trochu, a pak ho zkuste realizovat. Bez ohledu na to, jak trapné vám to teď připadá. Dokud nic nezkusíme, nic se nezmění.
Snad každý rodič by byl rád dokonalým rodičem. Není to ale někdy kontraproduktivní?
Děti nepotřebují dokonalé, ale pouze dost dobré rodiče, kteří ve větší části zvládnou děti obejmout se všemi jejich emocemi, a ve zbytku, kdy na to není tolik kapacity, je budou učit odolnosti – vysvětlí, že i náročnostmi se dá projít, že chyby se dají napravit. Protože dobře zvládnuté náročnosti vedou k odolnosti. Bez nich by děti byly v jakési nereálné růžové peřince a po vypuštění z ní by nechápaly, co je život.
Občasné výpadky z dokonalosti reakcí a péče mohou dítěti ve výsledku pomoci přijímat nedokonalost lidské situace. Reálný svět také nereaguje na každou naši potřebu, nepodřizuje se našim přáním a neochraňuje nás před vším nepohodlným. Přesto je v něm možné žít s laskavostí, přiměřenou spokojeností a kreativitou, když se o ně umíme postarat. To je zpráva, kterou dětem předáme tím, že nejsme dokonalí a uznáme své chyby, a když se před nimi pohádáme, taky se před nimi usmíříme.
Uznat své chyby je také svým způsobem umění. Ne každý to dokáže. Potažmo, co když doma nemáme podporu a přístup každého rodiče k výchově je odlišný?
To bývá častá situace, s kterou ke mně rodiče přicházejí na konzultace. Jsou ve velkém rozporu s tím druhým a cítí, jak negativní vliv to má nakonec na děti. A vlastně někdy tak trochu doufají, že tomu druhému (pokud je přítomen) vysvětlím, jak to dělá špatně. Anebo pokud přijde rodič jeden, tak doufá, že ho naučím, jak doma partnery předělat. Ale o tom to vůbec není. Z mé vlastní zkušenosti to nejčastěji je o tom, že jedna strana si stěžuje na nedostatek empatie u druhé strany a druhá strana zase na nedostatek hranic u první, což jsou dohromady dvě strany jedné mince, a jedna bez druhé nefunguje.
Jak tohle vyřešit?
Ideál bývá, když dorazí oba dva rodiče, protože v průběhu konzultace jim umožňuji zažít své silné stránky – že síla každého z nich je důležitá a že když se v tom zdánlivém protikladu vlastně spojí, může to být výhra pro celou rodinu. Takže opravdu neodchází nikdo s pokáráním, že se má předělat, ale oba dva s uvědoměním, že snaha obou dvou má smysl a síla toho druhého může dobře doplnit jejich vlastní. Takže místo, aby se pak zhádali nad potomkem, kdo to dělá jak blbě, tak jeden drží hranici a druhý fouká bolístky, které z toho vznikly. Ale pořád táhnou za jeden provaz a o to jde.
Můžete si sami zkusit vzpomenout na náročnější chvíle ve vašem dětství – jestli se rodiče pak spíš snažili o kontakt nebo i omluvu, anebo to třeba nechali vyšumět, nebo vás dokonce obviňovali, že za to můžete vy, a nevedli vás nijak k nápravě vztahu blízkostí, ale ke strachu, sebeodsouzení... Jaké to pro vás bylo?
Pak se možná učí diskutovat po večerech bez dětí o hranicích – zda jsou opravdu nutné všechny takhle, jak dnes padly, nebo zda bychom v některých tématech nemohli příště být víc flexibilní, zda přeformulovat víc respektující atd. To je samozřejmě nekonečný vývoj a hledání a je zásadní, aby se rodiče byli schopni nad tím v klidu zastavit a probrat to, ale bez dětí a hádek nad jejich hlavami. Konzultace s třetí osobou na to bývají ideálním bezpečným prostorem.
Laskavost v rodičovství je ideál, který ale často utíká, na děti někdy křičíme apod. Dá se ale laskavost nějak natrénovat?
Jasně, můžeme se v tom posouvat každodenní snahou o sebereflexi. Jít do procesu psychoterapie, která pak přináší větší sebepřijetí, tím i kapacitu pro druhé a laskavost. A podpůrná věc pro trénink seberegulace a uklidnění je mindfulness jako mentální fitness. Mindfulness znamená všímavost k přítomnému okamžiku, dovednost, kdy jsme v kontaktu s tím, co cítíme, co si myslíme a co zažíváme tělesně tady a teď bez sebeodsuzování a s laskavým přijetím toho, co je přítomné. To se dá natrénovat v meditačních cvičeních. Tu základní laskavost je potřeba hledat už v zárodku našeho pohledu na rodičovství – netlačit na sebe, ale přijmout, že někdy taky nemám kapacitu, že ne vždy je možná dohoda s dětmi, že křik a odpor budou součástí našeho života.
To ale asi neznamená, že nad sebou s nadsázkou řečeno laskavě mávnu rukou...
Přesně tak. Laskavost se dál může v nás posilovat snahou měnit naše reakce, pokud jsou destruktivní – vědět, že jsme lidé a někdy prostě máme vztek, ale taky s tím vztekem můžeme něco dělat, učit se využívat jeho energii víc konstruktivně než destruktivně. Například má velký smysl psát si deník, kde zachytíme náročné situace s dětmi, a zkusíme se v nich zpětně zorientovat a hledat, zda bychom příště mohli najít nějakou oporu, která by nám pomohla být laskavější. Často to jsou malé věci – třeba náš dech, který se pokusíme zklidnit, když přichází emoční výbuch. Když se dokážeme uklidnit a zjistit, jakou potřebu nám emoce přinesla, snáze se nám pak sahá po laskavější reakci. Určitě pomáhá mít i vědomosti jako zdroj laskavosti – jak fungují emoce nebo jak komunikovat naše potřeby, aby to bylo laskavější – to vše se učíme také v kurzech MBSR.
Rodiče to někdy vzdají a mají pocit, že všechno zkazili. Je možné i tehdy udělat změnu, kterou to napravíme?
Jasně, že jo. Nikam by nevedlo to vzdát a přestat se snažit. Naopak, když mi to ujede a já se uklidním, vydýchám a tím se mi zase zprovozní i racionální část mozku po emočním zaplavení, tak je moc důležité se k dítěti vrátit s reflexí.
To, co často zažíváme my v 21. století v západní civilizaci, je individualizace, osamělost rodičů mezi čtyřmi stěnami na jedno, dvě, tři děti.
Adekvátně věku pak srozumitelně popsat, že mi to ujelo a byla jsem moc “xy” (ukřičená, vzteklá, nervózní, unavená atd.) a pak se dítěti případně omluvit a dát najevo, že i přes tuhle těžkost se jede dál a na našem vztahu se nic nemění.
Nejhorší nápad je říkat dětem věty typu: teď tě nechci ani vidět, po tom, cos předvedl. Kontakt je vždy to, co léčí. Tak má smysl ho znova a znova po každém "nezdaru" obnovovat. A zároveň když jsme my ti, kdo to pokazili, tak jsme to zase my, kdo to nejvíc můžeme spravit. Můžete si sami zkusit vzpomenout na náročnější chvíle ve vašem dětství, jestli se rodiče pak spíš snažili o kontakt nebo i omluvu, anebo to třeba nechali vyšumět, nebo vás dokonce obviňovali, že za to můžete vy, a nevedli vás nijak k nápravě vztahu blízkostí, ale ke strachu, sebeodsouzení... Jaké to pro vás bylo? Co z toho pro vás plyne za motivaci vzhledem ke svým dětem?
Když to všechno shrneme. Jak vychovávat a nezbláznit se?
Nebýt na to sami. To především. Miliony let jsme žili v tlupách, společenstvích a i péče o děti byla rozložená v podstatě na celou skupinu – nejen mezi dospělé, ale i různě velké děti. Africké přísloví praví, že na výchovu dítěte je potřeba celá vesnice. To, co často zažíváme my v 21. století v západní civilizaci, je individualizace, osamělost rodičů mezi čtyřmi stěnami na jedno, dvě, tři děti. Když rodič odpadne, ať už fyzicky nebo psychicky, není tam moc nikdo kolem, kdo by to převzal. A to samo o sobě vytváří tlak a ten zase ubírá naší kapacitě. Zároveň mívají dnes děti menší diverzitu vztahů, neučí se tolik žít v tlupě, hledat si své místo a vzory mezi různě starými dětmi, což byla zase odjakživa vývojově přirozená, zásadní životní zkušenost a současně to poskytovalo odlehčení dospělým jako přirozené hlídání.
Jenomže mnohdy nemáme babičky, nemáme peníze na chůvy...
To se dá vyřešit. Hledat svou tlupu. Pokud přirozeně kolem nás není širší rodina, společenství v sousedství nebo kolem školek a škol, tak si jít za tím, že nějaké vytvořím. A druhá věc, když už máme nějakou síť, kde se péče může víc rozložit, je zkusit posilovat svou odolnost. Psychickou i fyzickou, a pokud možno dřív, než hoří. A samozřejmě celková péče o psychohygienu, kterou může aspoň částečně dělat úplně každý: o kousek lépe spát, jíst, hýbat se, o vztazích jsme mluvili. Krok po kroku.
Soustředit se na tu oblast, která pomůže i dalším – např. když budu chodit dřív spát, možná bude víc energie na sport a zdravé vaření. A v neposlední řadě samozřejmě ode mě uslyšíte, že mozku můžeme pomoct k větší odolnosti tréninkem v MBSR mindfulness technik, které podle výzkumů už za dva měsíce mohou zásadně proměnit váš wellbeing, odolnost vůči stresu a zvládání emocí. Věci se dají měnit a možnosti podpory tu jsou. Například na kurzy MBSR je možné získat stipendium a pak už záleží jen na vás, jak poctivě budete cvičit a podpoříte sami sebe.
foto: se svolením Pauly Fassati, zdroj: Autorský článek