Lidé trpící dysmorfií se často zbytečně sociálně izolují, čímž ještě prohlubují své trápení. Mezi další oblíbené zastírací manévry patří nadměrné cvičení nebo podstupování plastických operací či kosmetických zákroků, jejichž cílem má být náprava domnělé chyby. Asi není překvapením, že k uspokojení obvykle nedojde, čili je potřeba naplánovat další operace. Jedním z neznámějších dysmorfobiků byl Michael Jackson, jehož posedlost plastickými operacemi je jako vystřihnutá z deníku člověka, trpícího touto mentální poruchou.
3 typické znaky
Tělesná dysmorfická porucha, známá také jako dysmorfobie, je poruchou postihující kolem dvou procent populace. Překvapivé je, že je rovnoměrně rozložena mezi muže a ženy. Nejčastěji se objevuje v období dospívání a běžně postupuje až do dospělosti.
„Vzhledem k tomu, že se jedná o poruchu, která je v populaci zastoupena v malém procentu a příliš se o ní neví ani nemluví, dostávají se lidé do terapie častokrát až ve chvíli, kdy se ve spirále negativních myšlenek kolem svého těla a jeho vzhledu pohybují dlouhý čas, někdy i celé roky,“ říká Mgr. Jana Hostovská, psycholožka, psychoterapeutka a členka České asociace pro psychoterapii (ČAP). „O svých pocitech a postojích se svými blízkými nemluví, někdy i proto, že se setkávají s bagatelizací takových pocitů, nebo s tím, že je jejich okolí zaměňuje za nízké sebevědomí či nedostatečnou sebeúctu a sebehodnotu,“ pokračuje.
„Připadá ti můj nos příliš široký?“ „Je ta piha hodně vidět?“ „Nemám moc silné ruce?“ Tak nebo podobně mohou vypadat typické časté otázky dysmorfobika, které jsou kladeny znovu a znovu v naději, že odpověď ve stylu: „Ne, jsi krásná taková, jaká jsi“, pomůže. Ale, bohužel, nepomůže.
Pro dysmorfobii je typické obsedantní přemýšlení o fyzické nedokonalosti, která, je-li skutečná, je stěží postřehnutelná. Druhým výrazným znakem je nutkavá kontrola vnímané vady, kdy nemocní například tráví spoustu času před zrcadlem, a třetím je zapojování se do chování s cílem minimalizovat vzhled vnímané poruchy a skrýt ji před ostatními kvůli strachu ze společenského stigmatu – nemocní ji většinou zakrývají make-upem nebo oblečením.
Pacienti s dysmorfobií nejčastěji pociťují nedostatky v místech, jako jsou vlasy, kůže, břicho, nos nebo hrudník. Popsaná místa jsou nejběžnější. Pravdou ovšem je, že nemocný může domnělou chybu vnímat kdekoliv jinde na těle.
Takový běžný den
Ačkoliv není tělesná dysmorfie poruchou příjmu potravy nebo není zaměřena na jídlo a váhu, je poruchou duševního zdraví, zapadající do stejného spektra jako obsedantně-kompulsivní porucha. Jak vypadá okénko do dne dysmorfobika? Představte si, že i když se zrovna nedíváte do zrcadla nebo s ostatními nemluvíte o svém těle, pronásledují vás nutkavé myšlenky, upozorňující na onu vadu, o jejíž gigantických rozměrech jste skálopevně přesvědčeni (u Jacksona šlo třeba o široký nos).
„Myšlenky o vlastním těle jsou jako složité puzzle, které se lidem s dysmorfobií nedaří složit. Každý kousek tohoto puzzle je ovlivněn tím, co si myslíme my sami, co nám říkají ostatní, a dokonce i tím, jak funguje naše rodina nebo naši blízcí. Potřebujeme se podívat na naše obavy z různých úhlů. V terapii zkoumáme, jak rodina, přátelé, a dokonce i kultura, ve které žijeme, ovlivňují to, jak se vidíme. Můžete si to představit jako odmotávání klubka nití. Postupně odhalíte, jak jsou jednotlivé nitky spojeny a jak se vzájemně ovlivňují. Nebo jako pátrání po pokladu, hledání všech zdrojů a nástrojů, které vám do budoucna pomohou objevit skryté souvislosti a vybavit se na další práci a cestu ke zdravějšímu sebepojetí,“ komentuje Mgr. Hostovská.
Zrcadlo hraje v životě pacientů s dysmorfobií velkou roli. Jedni se do něj dívají a s hrůzou v očích pozorují svou domnělou nedokonalost, druzí se naopak zrcadlům vyhýbají, protože se děsí toho, co by v nich uviděli – sami sebe, ošklivé, nedokonalé, pochroumané… Tento typ dysmorfobika by si jistě přál, aby neměl v zrcadle žádný odraz, jako upír… Jenže to není možné, takže se co nejvíce snaží jakýkoliv kontakt se zrcadlem nebo v podstatě s jakoukoliv reflexní plochou eliminovat. A stejné úsilí vynakládá na to, aby se vyhnul fotografování. Protože fotografie je trvalou připomínkou jeho nedokonalosti.
U lékaře jako doma
Jedinci s dysmorfobií jsou častými návštěvníky ordinací dermatologů a kosmetických či plastických chirurgů. Právě ti jim totiž mohou pomoci napravit nebo zcela odstranit jejich vnímané nedostatky. Michael Jackson byl například u plastických chirurgů jako doma. Začalo to plastikou nosu a pokračovalo dál, ačkoliv žádnou další plastickou operaci kromě operace nosu nikdy nepřiznal.
Často první, kdo vyslyší jejich volání o pomoc, je právě plastický, či estetický chirurg. Pak hrozí, že se vytvoří vzorec: Vnímám problém – a jediný, kdo mi může pomoci, je jen lékař. A tak se ke spirále negativních myšlenek přidá spirála estetických zákroků.
Pro dysmorfobiky není neobvyklé, že stejného lékaře navštíví několikrát za sebou, případně opakovaně navštěvují různé lékaře, aby neupadli v podezření. Tu si nechají opravit nebo odstranit znaménko, jizvu, akné, kus nosu a podobně. Jenže s výsledkem stejně nejsou nakonec nikdy spokojení, takže podstupují další a další zákroky. Až se jim třeba začne rozpadat nos…
„Mají pocit, že na své potíže jsou sami. A často první, kdo vyslyší jejich volání o pomoc, je právě plastický či estetický chirurg. Pak hrozí, že se vytvoří vzorec: Vnímám problém – a jediný, kdo mi může pomoci, je jen lékař. A tak se ke spirále negativních myšlenek přidá spirála estetických zákroků a následně pocit, že z toho nejde ven,“ vysvětluje Mgr. Hostovská.
Žádná pochvala nepomůže
Jedinci s dysmorfickou tělesnou poruchou od ostatních potřebují ujištění, že vypadají dobře. Ve skutečnosti jim ale nikdy doopravdy neuvěří. Přesto se mohou často ptát a vyžadovat potvrzení, že jsou vzhledově v pořádku. „Připadá ti můj nos příliš široký?“ „Je ta piha hodně vidět?“ „Nemám moc silné ruce?“ Tak nebo podobně mohou vypadat typické časté otázky dysmorfobika, které jsou kladeny znovu a znovu v naději, že odpověď ve stylu: „Ne, jsi krásná taková, jaká jsi“, pomůže. Ale, bohužel, nepomůže.
„Klient v terapii pracuje na postupném uvědomování si, že změna pohledu na vlastní tělo začíná od něho samého, že nám ho pohled ostatních lidí nezprostředkuje, byť může na chvíli přinést drobnou úlevu. Učí se nacházet ujištění u sebe. V terapii hledáme techniky, které posilují pozitivní sebehodnocení, a zaměřují se na celkovou akceptaci vlastního já. Pro práci s negativními vzorci myšlení se dají použít například deníkové záznamy pozitivních zkušeností. Pro dospívající klienty je to navíc technika, kterou znají z popularizovaných deníků vděčnosti, a pravidelnost v jejich vyplňování je vede k průběžné samostatné práci se situacemi v každodenním životě,“ popisuje psycholožka.
Řešení? Jedině terapie
Smutnou pravdou je, že pouhá podpora rodiny a přátel žádnému dysmorfobikovi doopravdy nepomůže. To dokáže jenom pravidelný kontakt s psychologem, psychoterapeutem, případně psychiatrem, který zvolí takový profesní přístup, jenž dokáže proniknout štítem nemoci, a pomůže dotyčnému poruchu korigovat či odstranit.
„Určení diagnózy probíhá vždy v ordinacích psychiatrů či psychologů. Ti pak svému pacientovi doporučují spolupráci s psychoterapeutem/kou. Užitečné a efektivní, bohužel zatím nikoliv časté, jsou situace, kdy mají zástupci profesí v péči o duševní zdraví možnost, samozřejmě vždy spolu s klientem, terapeutické postupy konzultovat a koordinovat,“ informuje Mgr. Hostovská a uzavírá hypotetickým okénkem do možného terapeutického rozhovoru s někým, kdo se k ní s dysmorfobií přišel léčit:
„Představte si, že se probudíte, a dysmorfofobie je pryč. Jak by vypadal váš život? Co byste dělal/a jinak? Tato otázka nám může pomoci vytvořit jasnou představu o tom, jak by mohly vaše dny vypadat, kdybyste se přestal/a soustředit na své vnímané nedostatky. Možná byste trávil/a více času s přáteli, věnoval/a se svým koníčkům nebo vyzkoušel/a nové věci. Terapie vám může pomoci přiblížit se k této vizi a naučit vás, jak překonat překážky, které vám v tom brání.“
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek