Představte si, že si koupíte nejnovější model telefonu, i když ten váš stále dobře funguje. Udělali jste to proto, že ho má spousta vašich přátel a všude vidíte reklamy, jak je skvělý. Ačkoli jste o nový telefon původně nestáli, začali jste ho chtít jen proto, že ho chtějí ostatní. Nebo když budeme aktuální, spousta lidí si z kaváren odnáší v atraktivních kelímcích horké dýňové latté se skořicí. Chcete si ho taky koupit, ale vlastně nevíte, jestli je vůbec dobré?
Otázkou je, odkud tyto tužby pocházejí? Kolik našich rozhodnutí je skutečně našich? Není to náhodou tím, že jen napodobujeme, co je populární a co chtějí ostatní? Všechny tyhle otázky se točí kolem konceptu takzvané mimetické touhy, který poprvé prozkoumal filozof René Girard a který je dnes aktuálnější než kdy dřív. Hojně se tento koncept používá na sociálních sítích, zejména u Influencer marketingu.
Napodobování druhých
Téměř každý z nás předpokládá, že mezi námi a věcmi, které chceme, existuje přímá linka. Jednoho dne se probudím a „náhle“ se rozhodnu, že chci běžet maraton – to je ale náhoda, že všichni moji přátelé měli podobné uvědomění. Nebo se rozhodneme pořídit si druhé dítě, když nás s partnerem oba na sociálních sítích přátelé bombardují fotkami z porodnic.
Často se – klidně i dlouhé roky – ženeme za něčím, co nás pak, když to dostaneme, stejně vůbec nenaplní. Ale co uděláme? Místo toho, abychom se podívali do sebe a zjistili, co si doopravdy přejeme, nezávisle na druhých, hledáme další cíle většinou opět ve vnějším světě.
Podle Girarda je však touha v zásadě sociální: chceme to, co chtějí ostatní lidé. Od nejznámějších celebrit po naše vlastní rodinné příslušníky se tito lidé stávají vzory toho, po čem máme toužit.
„Touha je nakažlivá, protože ji odvozuješ od druhých. Nezávislá touha prakticky neexistuje. To, co chceš, není volba tvého vnitřního já, ale napodobení toho, co vidíš, že chtějí druzí,“ říká Girard.
Konflikt a rivalita
Mimetická touha přináší nejedno nebezpečí. Například čím více napodobujeme touhy ostatních, tím více jsme vtaženi do konkurenčních vztahů, což může vést ke konfliktům a násilí. Tento proces nazývá Girard „mimetickým rivalstvím“.
Zamysleme se například nad světovou politikou či korporátní sférou. Jak často dochází ke konfliktům, protože různé strany touží po stejné věci – ať už je to moc, bohatství nebo vliv? Tyto konflikty jsou často mnohem intenzivnější než prostá touha po moci samotné. Jde o to, že vidíme druhé lidi jako soupeře, kteří nám brání dosáhnout našich přání.
Luke Burgis ve své knize o mimetické touze zmiňuje příklad z historie. „Když Caesar vyhrál bitvu u Zely, slavně prohlásil: Veni, vidi, vici (Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem). Pokud tato slova přeložíme do jazyka touhy, vidíme, co skutečně tvrdí: Přišel jsem, toužil jsem, zvítězil jsem.“
Podle Burgise Caesar chtěl, aby všichni uvěřili, že o tohle území měl zájem, protože sám od sebe usoudil, že stojí za to. To ale nebyla tak docela pravda: „Caesar byl jako my všichni ostatní. To že to konkrétní území chtěl, nemělo nic společného s územím samotným. Chtěl ho díky tomu, co to místo pro něj představovalo díky péči jeho soupeře, perského krále Farnakése II.“
Bludný kruh nenaplnění
Mimetická touha má obrovský vliv na naši kulturu a společenské struktury. Dnes jsme obklopeni médii a reklamami, které neustále posilují touhu po určitých věcech, ať už jde o ideální tělo, životní styl nebo majetek. Reklamy často nevědomky využívají princip mimetické touhy – ukazují nám lidi, kteří mají něco, co my nemáme, a tím nás nutí si myslet, že bychom to také chtěli.
Lidé, kteří se museli od mala přizpůsobovat přání a potřebám rodičů, se nenaučili vnímat pořádně sami sebe, jen mají stále nastražené radary na své okolí. Pak se dostávají do konfliktu s druhými lidmi, ale hlavně sami se sebou, což se projevuje věčnými pocity nespokojenosti, neklidu, nenaplněnosti.
Sociální média, zejména platformy jako Instagram a TikTok, pak tento efekt ještě více zesilují. Vystavují nás neustále idealizovaným obrazům života druhých lidí a podporují naše podvědomé napodobování jejich tužeb. Vidíme někoho žít život plný cestování, luxusních věcí nebo sociálního uznání, a najednou máme pocit, že musíme udělat totéž, abychom dosáhli štěstí nebo naplnění.
Problém ale je, že to je falešné, že se kvůli tomu (a často dlouhé roky) ženeme za něčím, co nás pak, když to dostaneme, stejně vůbec nenaplní. Ale co uděláme? Místo toho, abychom se podívali do sebe a zjistili, co si doopravdy přejeme, nezávisle na druhých, hledáme další cíle většinou opět ve vnějším světě.
Psycholog Jan Kulhánek k tomu dodává: „Koncept mimetických tužeb je velmi zajímavý hlavně tím, že nám pomáhá porozumět tomu, proč často toužíme po něčem, co ve skutečnosti ke štěstí nepotřebujeme, nebo nám to dokonce štěstí bere. Jistě existují i touhy, které vycházejí z našich vlastních potřeb, ale abychom si jich všimli a dokázali je naplňovat, musíme o svých potřebách vědět, být s nimi v kontaktu. Lidé, kteří se museli od mala přizpůsobovat přání a potřebám rodičů, se nenaučili vnímat pořádně sami sebe, jen mají stále nastražené radary na své okolí. Pak se dostávají do konfliktu s druhými lidmi, ale hlavně sami se sebou, což se projevuje věčnými pocity nespokojenosti, neklidu, nenaplněnosti.“
Až si tedy příště dáte nějaký další životní cíl, zamyslete se nejdříve pořádně nad tím, zda touha po něm skutečně pramení z vašich vlastních potřeb, nebo spíš z vnějšího prostředí. Koneckonců, cesta k pravému naplnění spočívá právě v tom, že přestaneme napodobovat ostatní a začneme žít podle svých skutečných hodnot a přání.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek