Mgr. Ivana Bařinková poskytuje terapie na bázi psychosociálního modelu. „Zajímá mě nejen příběh klienta, ale i souvislosti v jeho životě, které vedly ke vzniku tíživé situace.“ K té může vést i fakt, že žena na úkor rodiny upozaďuje sama sebe.

Co vede ženy k tomu, že dávají přednost potřebám rodiny před svými vlastními?

Je to individuální proces. U každé ženy to může být jinak, ale může to být například přetrvávající tradiční vzorec společnosti, že žena má být matkou na plný úvazek a není kladen důraz na nějakou seberealizaci. Muž zastává roli živitele. Což se samozřejmě dnes hodně změnilo.

Znamená to tedy, že v tom vcelku významnou roli hraje nastavení dnešní společnosti? Jak nás v tomto ohledu ovlivňuje kultura a média?

Určitě. Proto se tato role už mění. Žena v dnešní společnosti není jenom matkou v domácnosti, ale má svoje potřeby, které chce uspokojit, najít čas sama na sebe, realizovat se a být spokojená. Ve spojení s partnerem již není submisivní, ale naopak rovnocenný partner. Samozřejmě jsou pořád rodiny, kde se žena drží toho tradičního modelu matky a mnoho žen se pro tuto roli „obětuje“. 

Jaký má takové dlouhodobé obětování se vliv na psychiku ženy? A jak to ovlivňuje rodinu?

Zase každá žena to má jinak. Některá v této roli může najít svůj smysl života a nemá pocity oběti. Některé mohou mít naopak pocit, že si život neužily a že potřebují něco dohnat, mohou se objevovat pocity zmaru, promarněnosti. V tom může nastat přelom, kdy najednou chtějí tyto potřeby dohánět. Může se jednat o koníčky, zájmy, ale třeba i milostná dobrodružství. Rodina může být překvapená, nebo i šokovaná z této proměny. Ale každý proces chce čas a i zde potřebuje žena čas na to, aby se ukotvila.

Ženy jsou dnes samostatnější a svobodnější a muži už nenesou tu dominantní roli ve vztahu a už ani tu potřebnost, což se na nich samozřejmě odráží...

Měla byste nějaký příklad nějaké vaší klientky, která nebrala ohled na své potřeby, a mělo to následky?

Zajímavé je, že tyto věci řeší i mladší ročníky. Pozitivně vnímám, že si tyto věci uvědomují po relativně krátké době a chtějí s tím pracovat. Měla jsem například klientku, která byla na mateřské a začala mít úzkosti při běžných činnostech. Cítila tlak, napětí, postupně se začala uzavírat do sebe, měla problém s komunikací, cítila samozřejmě únavu, hodně se u ní projevovaly pocity strachu. Pak se rozhodla jít na terapii, jelikož už to nezvládala, myslela si, že s ní něco není v pořádku.

Při terapii si postupně zvědomovala, že její život byl jenom o péči o dítě, neměla na sebe čas ani pořádně na manžela. Jakmile začaly úzkosti, měla strach chodit mezi lidi, čili moc se s nikým nestýkala. Navíc si neuměla říct o pomoc a cítila se v tom sama, později jsme zjistili, že tento vzor přebírala od své matky. Klientky se obecně většinou necítí dobře, mají pocit, že se točí vše jen kolem dětí, začnou pochybovat o sobě a své roli, cítí velký stereotyp, necítí se důležité a mohou mít pocity deprese, úzkosti.

Co se děje pak, zejména když děti odejdou z domova?

Může se zdát, že je to něco, co by nemělo ovlivnit život, ale je to ztráta a ztráty způsobují stres. Ženy, kterým dospějí děti a rozhodnou se opustit domov, se mohou cítit samy, mají pocit, že už nic nemohou zažívat, že ztratily něco důležitého a že to nic nenahradí. Nebo se budou snažit uměle nahradit ten pocit blízkosti. Mohou se objevit opět úzkosti, deprese, stav ztráty smyslu. O to těžší je situace, když jsou matky samy, a není tam ten partner, není tam podpora.

Na začátku se mohou objevit pocity osamělosti, ztráty, smutku. Poté se může rozvinout i lehká deprese, kde zažívám otupění, pocit právě ztráty smyslu života. Což může pokračovat do těžší deprese, kde už je potřeba pomoc odborníka.

Jaké příznaky by žena neměla přehlížet? Co jí signalizuje, že zanedbává sama sebe?

Určitě to, že o sobě začnou pochybovat. Když začnou řešit, v čem dělají chyby. Pokud vnímají stejný kolotoč povinností a s tím spojené nízké sebevědomí. Možná neumí říkat ne a „rády“ každému vyhoví. Pak mohou mít pocit, že nic nestíhají, a z toho právě pramení ten pocit, že nejsou dost dobré.

Známý je syndrom prázdného hnízda a pocit ztráty smyslu... Má nějaké fáze?

Čerpám jen ze své terapeutické zkušenosti… Na začátku se mohou objevit pocity osamělosti, ztráty, smutku. Poté se může rozvinout i lehká deprese, kde zažívám otupění, pocit právě ztráty smyslu života. Což může pokračovat do těžší deprese, kde už je potřeba pomoc odborníka.

Když už se žena v syndromu prázdného hnízda ocitne, měla byste praktické rady, jak se s tím lépe vyrovnat?

Myslím, že je taky důležité si tím projít, tady tím procesem. Je v pořádku, že se cítím smutně, nebo že je mi líto, že děti už nejsou děti. Přijímat ty emoce. Zároveň se pomaličku soustředit na to, co můžu pro sebe udělat teď, co mi zlepší náladu. Třeba to, že si začnu hledat něco nového, co by mě naplňovalo a rozvíjelo, a něco nového plánovat.

Co může žena udělat preventivně, aby se na tuto fázi lépe připravila?

Možná bych doporučila nadhled. Je to přirozená část života, která přijde, a je to tak v pořádku, tím svět nekončí. Zároveň zkusit přijímat nové výzvy v životě. Ale pořád se bavíme o tom, že je to strašně individuální.

Jaký je váš názor na soudobý feminismus, tedy snahu žen vyrovnat se za každou cenu mužům? Nenastražily si tím ženy paradoxně na sebe past?

Nevím, jestli je to jen o ženách... Myslím, že vývoj společnosti, technologie, média i sociální sítě mají vliv na hodnoty, morálku ale i vymezení rolí muže a ženy. Ty se staly nezávislejšími, ale většinou díky okolnostem. Tím pádem jsou samostatnější a svobodnější a muži už nenesou tu dominantní roli ve vztahu a ani tu potřebnost, což se na nich samozřejmě odráží... Čili ženy vycházejí v roli silněji, muži zase slaběji. Zároveň se mění i podoba vztahu, který je dnes spíše partnerský, a je proto třeba vést dialog.

foto: Se svolením Ivany Bařinkové, zdroj: Autorský článek