Role otce je pro dceru zásadní. Pozor ale na chybný přístup, varuje psycholog

Role otce v posledních letech prošla výraznými změnami. Moderní otcové si stále více uvědomují, že jejich úloha nekončí u role „živitele“ nebo praktické podpory unavené matky. Otcovství se stává vědomější a emocionálně angažovanější.

Přesto ze zkušenosti vím, že muže mohou přepadat pocity, že (zejména) malé dítě jejich péči nepotřebuje. A ještě více to platí v případě dcery. „Přijdu si doma občas nadbytečný. Dcera je obstaraná, a když se chci zapojit, tak stejně vyhledává spíš maminku, se kterou tráví většinu času. Taky mě u toho napadá, že je to tak asi dobře, že si prostě jako matka s dcerou rozumí líp, a já se držím zpět,“ svěřil se Flowee například třicetiletý Pavel.

Podle psychologa Jana Kulhánka je tohle vcelku běžné. „Tatínek se v tomto případě nejspíš bojí odmítnutí. Je třeba ale zdůraznit, že dcera otce potřebuje, i když to ještě neumí dát pořádně najevo. Proto vytrvejte a vytvářejte společné aktivity, kterými se pouto pomalu prohloubí.“

Otec jako první mužský vzor

Otcové byli historicky vnímáni především jako živitelé rodiny. Tento tradiční model přisuzoval matkám výchovnou funkci, zatímco otcové byli často vzdáleni. Klinická psycholožka Susan E. Schwartz ve své knize The Absent Father Effect on Daughters: Father Desire, Father Wounds (Vliv nepřítomného otce na dcery: Touha po otci a otcovská zranění) upozorňuje, že i přesto, že otec nebýval přímo přítomen v každodenním životě, jeho vliv byl vždy zásadní: „Otec symbolizuje autoritu a zároveň první zrcadlo pro dceru, které ji učí, jak má být přijímána a milována.“

Z dlouhodobých psychoterapií vím, že i když má dcera skvělého otčíma, který pro ni a pro její vztah k mužům a sobě udělá zásadně dobré věci, biologický otec někde v hloubi duše chybí, zejména pokud dívku očividně odmítá a nemá o ni zájem.

Podle Schwarz je emocionální dostupnost otce klíčová. „Dcery, jejichž otcové je ignorovali, odmítali nebo si je idealizovali, často trpí nízkým sebevědomím a problémem s důvěrou ve vztazích.“

Efekt nepřítomného otce

V moderní době se koncept „nepřítomného otce“ rozšířil. Nepřítomnost dnes neznamená pouze fyzickou vzdálenost, ale i emocionální nepřístupnost. Schwartz tuto absenci nazývá „psychologickým vakuem“, které dcery nutí hledat schválení a hodnotu jinde. „Když otec není přítomen, dcera je zanechána v touze po uznání, což často přerůstá do vzorců chování, kdy se podřizuje, obětuje, nebo naopak rebeluje,“ vysvětluje Schwartz.

To potvrzuje i psycholog Jan Kulhánek. „Je třeba zdůraznit, že dívka pro zdravý vývoj svého vztahu k mužům mužskou figuru ve svém dětství a dospívání nutně potřebuje. Skrze dobrého otce získává důvěru a sebevědomí ve vztahu k mužům, významně to ovlivňuje pocit vlastní hodnoty a atraktivity, schopnost s muži mluvit, cítit se s nimi v bezpečí a umět se ve vztahu s muži též prosadit.“

Co ale dělat, pokud otec v rodině není? Existuje náhrada za přítomnost otce, například skrze jiné mužské vzory v rodině? Podle Kulhánka do určité míry ano. „Může to být dědeček, trenér, rodinný přítel, ale i starší bratr. Rád bych řekl, že je lepší dobrá náhrada než špatný otec, ale krev není voda. Z dlouhodobých psychoterapií vím, že i když má dcera skvělého otčíma, který pro ni a pro její vztah k mužům a sobě udělá zásadně dobré věci, biologický otec někde v hloubi duše chybí, zejména pokud dívku očividně odmítá a nemá o ni zájem.“

Správný přístup

Pokud už je otec přítomný, je důležité, aby se k dceři choval správně. Chyb, kterých se otcové při výchově dcer dopouští, může být podle Kulhánka celá řada. „Pokud otec nechává výchovu na matce a soustředí se hlavně na práci, nebude si s dcerou rozumět, nebudou si mít o čem povídat, a i když ji bude mít rád, v dospívání to nebude dcera cítit. Pak určitě musí otec respektovat soukromí dcery a úplně se vyvarovat komentování jejího vzhledu, a to zejména v dospívání, když se jí mění postava. Také by jí měl občas říct, že ji má rád, nebo jí to dát jasně najevo a nepočítat s tím, že to přece ona ví. Řada mužů je v tomto směru nejistých a tím se drží zbytečně zpět,“ vysvětluje.

Dcera potřebuje cítit, že ji má otec rád takovou, jaká je, že za ní stojí a nepodmiňuje svou náklonnost jejím výkonem. Také respektuje soukromí dcery a věří jí.

Další z častých chyb je přílišná ochrana. I když je přirozené, že otec chce svou dceru chránit, nadměrná kontrola může omezit její schopnost dělat vlastní rozhodnutí a rozvíjet se jako nezávislá osobnost. To často vede k narušení důvěry a pocitu, že si dcera nemůže být jistá vlastními schopnostmi.

Podobně škodlivé může být podceňování emocí dcery. Pokud otec bagatelizuje její emocionální prožívání nebo jí dává najevo, že její pocity nejsou důležité, vytváří to emocionální odstup. Dcery potřebují vidět, že otec je nejen fyzicky, ale i emocionálně přítomný a schopný empatie. Problémem také může být přílišná dramatizace vztahů dcery, například s partnery, která může mezi otcem a dcerou narušit důvěru. Otcové, kteří se chovají příliš kriticky nebo odmítavě vůči jejím volbám, riskují, že ji odradí od sdílení důležitých aspektů svého života.

Jestliže chcete jako otec pomoci vybudovat své dceři zdravé sebevědomí, zaměřte se na projevy otcovské lásky. „Dcera potřebuje cítit, že ji má otec rád takovou, jaká je, že za ní stojí a nepodmiňuje svou náklonnost jejím výkonem. Také respektuje soukromí dcery a věří jí,“ uzavírá Kulhánek.

Když otec chybí

Schwartz v knize také zdůrazňuje, že uzdravení ran způsobených absentujícím otcem je možné. „Dcery si mohou vytvořit nový vztah k sobě samým tím, že pochopí, že hodnota a láska nejsou závislé na přítomnosti nebo chování otce,“ píše. Tento proces však vyžaduje odvahu čelit zraněním z minulosti a předefinovat svou vlastní identitu mimo rámec otcovské autority.

Role otce v životě dcery je nenahraditelná. Ať už jako ochránce, průvodce nebo první mužská postava, jeho vliv přesahuje dětství a formuje životní směřování. Dnešní otcové mají příležitost vytvořit hlubší a autentičtější vztah se svými dětmi. A jak říká Schwartz: „Otcové mají moc změnit nejen životy svých dcer, ale i budoucí generace.“