Jmenuju se Tereza a jsem workoholik. Ne diagnostikovaný, protože to není potřeba. Vím to. A jak se říká i u alkoholu, drog, hraní her, prostě čehokoli, prvním krokem k léčbě závislosti je přiznat si ji, že?
No, já si to taky nepřiznala hned. Jsem totiž workoholikem ve všem, co dělám. Už před dvaceti lety mi všichni říkali, že mám super rozjetou kariéru. A bylo to tak. Vydělávala jsem na konci devadesátek statisíce, byla jsem na sebe pyšná, i když jsem ty statisíce rovnou i utrácela. Jak, když jsem pořád pracovala? Správná otázka. Jednou za měsíc jsem vyjela v noci do nákupního centra a tam bouchla klidně 70 tisíc. Měla jsem je a na chvíli jsem měla pocit, že žiju.
Jinak jsem v kanceláři trávila víc času než doma. Dokonce jsem přemýšlela, že si tam nechám dovézt gauč – vždyť by to bylo praktické a neztrácela bych čas zbytečnými přejezdy, malováním obličeje na ksicht a prostoji, kdy můžu pracovat! Jenže to byly ještě zlaté časy!
Workholismus poprvé
V té době jsem byla svobodná, měla jsem i vztahy, ale ty šly postupně všechny do háje, protože jsem prostě pořád pracovala a navíc mě to strašně naplňovalo a bavilo. A tak je to i teď, jenže se všechno změnilo. Ale popořádku...
Reklama
Po mé první vlně workoholismu jsem si někdy před třicítkou řekla, že prostě ty hlasy přátel kolem mě poslechnu. Ale jinak, než si oni mysleli. Přátelé i rodina mi předhazovali mou skvěle rozjetou kariéru, já se ale rozhodla si udělat čas sama na sebe. Od základu jsem změnila životní styl a odjela do zahraničí, kde jsem se začala věnovat potápění.
Workoholismus podruhé mě už přivedl do komory
Do jaké komory? Do barokomory. I v zahraničí jsem totiž zjistila, že nic nemůžu dělat napůl. Místo dvou tří ponorů denně jsem jich dělala pět i šest, až jsem opravdu skončila s dekompresní neboli Kesonovou nemocí v barokomoře. Ale ani to mě nezastavilo, tedy jen na čas. Uvědomila jsem si, že je pro mě strašně moc důležité milovat to, co dělám. A že prostě workoholik jsem. A že mám ještě navíc to štěstí, že opravdu moje zaujetí prací je tou největší zábavou, kterou mám.
Postupně jsem k potápění opět přidala psaní. Chybělo mi a měla jsem ty večery nějak podobně volné. Sice jsem celé noci trávila postprodukcí fotek, takže jsem si k potápění a psaní vypěstovala ještě třetí závislost, fotografování. To už by jednomu stačilo. Ale ne mně.
Závislost potřetí – ta je ale jiná
Po několika letech (rozuměj více než dekádě) jsem se ze zahraničí vrátila. Ale ne sama. Měla jsem s sebou dítko, které se mi podařilo mezi mými závislostmi porodit. Byla jsem spokojená, ale neměla jsem jasnou představu, co budu dělat. Jako workoholik jsem na druhou stranu měla silnou intuici, že se o sebe a teď už i své dítě rozhodně nějak postarám. A bude to dobře, jako vždy.
Když jsem šla se synem na pískoviště nebo do parku za domem, brala jsem si notebook. Když jsem nemohla, protože mrzlo, tak aspoň telefon, abych mohla pracovat a editovat aspoň „napůl“.
A jak jsem si myslela, se i stalo. Asi dva měsíce po návratu domů jsem měla práci. Tedy, hned pět prací. Začala jsem opět psát pro magazíny, časopisy, PR agentury… Prostě psát a k tomu fotit. Ryby sice vystřídala auta, ale co. Opět mě to strašně bavilo. Jenže jsem měla dítko...
Počítač místo pískoviště
Mám šestiletého syna Jakuba. Miluju ho, vážně. Jen občas mu to nedávám tak moc najevo, jak bych měla. Nemám na něj totiž čas. Tedy mám, protože musím. Ale mohla a měla bych ještě víc. Protože jsem s ním sama, měla bych mu věnovat každou volnou chvilku. Jenže já jsem zapomněla, že k synkovi jsem i „vdaná“ – za svou práci.
Ty práce mám většinou tři až čtyři, někdy pět. Když jsou tři, jsem mírně nervózní z materiální nestability a bojím se, že nás neuživím. Ale pojďme zpět k začátkům třetí vlny workoholismu (říkám třetí vlna jen proto, že si nechci přiznat, že jedu pořád na té první, která nikdy neskončila).
Když byl syn ještě malý, byl covid. A my jsme hodně chodili do přírody. Strašně jsem si tehdy vážila toho, že i přes covid mám své práce a můžu, tedy vlastně musím, pracovat z domova. Byla jsem tak už přes deset let zvyklá. A to malování na obličej (nikoli tygříka nebo zombie, ale abych vypadala k světu) by mi trvalo déle, stejně jako ty přejezdy někam do open space, kde bych byla nesvá z mnoha neznámých lidí a chytrých budov, které se tu za dobu mé nepřítomnosti v civilizované Evropě vyrojily.
Vždycky jsem Kubíkovi slíbila, že zítra večer se budeme dívat na pohádku společně. No, ale nezvládla jsem to.
Když jsem šla se synem na pískoviště nebo do parku za domem, brala jsem si notebook. Když jsem nemohla, protože mrzlo, tak aspoň telefon, abych mohla pracovat a editovat aspoň „napůl“. Kubík stavěl hrady, já odesílala e-maily, editovala texty. Když mi přinesl bábovku z písku, pohladila jsem ho po vlasech a řekla: „Čudlíku, zkus tam dát víc vody. A teď pšššt, maminka pracuje.“
Dítě uvědomělejší než já
Kubíkovi je šest. Postupně si zvykl, že když jsme doma, zná z maminky jen záda. Naštěstí workoholismus vyvažuju tím, že hodně cestujeme, protože těch mnoho let v zahraničí nemůžu zahodit. I Kubík začal už ve čtyřech letech říkat, že mě budou bolet oči z obrazovky. Tak jsem mu vždycky slíbila, že zítra večer se budeme dívat na pohádku společně. No, ale nezvládla jsem to. Nikdy. Vždycky jsem se těšila, že až budu mít dítě, budu mu číst pohádky před spaním. Stalo se to dvakrát. Místo pohádek se většinou ještě s velkou chutí nořím do článků, které ani nemusím odevzdat, píšu si je jen tak, protože mě baví.
Pozadu nejsem za termíny v práci, ale za životem. Proto máme aspoň ty naše „dovolené“.
„Dovolené“ trávíme také online
Do zahraničí jezdíme, protože si tam přehodím režim. Jak by řekla Saxana, ve dne spím a v noci lítám. Ale já to mám tak, že ve dne se synem poznáváme, výletíme, máme se, v noci pracuju. První, co si v každé destinaci koupím, je místní SIMka, takže výpadek je jen na pár minut (plus ty nekonečné hodiny letu, kdy jsem nervózní a píšu aspoň offline). Když jsme na místech, kde není signál (i to se stane, někdy), všechno si připravím, abych mohla pracovat i tak. Podnětů je přece pořád tolik!
Když si všiml, že na něj nekoukám a zase koukám do počítače, jeho úsměv povadl. To byl moment, kdy jsem si strašně silně uvědomila, že něco není v pořádku.
Každé ráno na dovolené vstávám dřív než Kubík, abych odbavila maily, napsala a přečetla pár článků. Na výletech i na pláži se taky co 15 minut připojím. Ale pořád je to pohoda. Když se vrátíme z „dovolené“, říkám si, jak jsem to skvěle zvládla a kolik jsem tam toho udělala. Ale děsím se, kolik mě toho teď čeká tady, doma, s tou šedí za okny.
Jak je to doma?
Doma je to mnohem horší. První, co udělám, když se vzbudím, sleduju grafy, jak nám to zrovna v práci „jede“. Pokud pomalu, napíšu si článek. Pak odvedu syna do školy a už se těším, až k tomu sednu pořádně. Aspoň na osm, deset hodin. Vlastně bych mohla zůstat v pyžamu až do další dovolené – jak pracuju z domova, workoholismu si užívám v čisté formě, protože pracuju pořád!
Ráda vařím, což občas i dělám. A peču. Ale když je opravdu nejhůř, objednávám to, na co má synek chuť. Vaříme často spolu, ale já u toho po očku koukám na grafy, nebo si dělám poznámky, o čem bych ještě mohla napsat. Vlastně i ty jeho občasné výčitky, ať nepracuju, mi dávají desítky témat k práci! Je to jako začarovaný kruh.
Jsou i záblesky reality
Jednou mě to dost zasáhlo na synově divadýlku. Hrál vlka v pohádce O červené Karkulce a strašně se na to těšil. Byla jsem tam, seděla na židli, sluchátka v uších, notebook na kolenou.
Workoholik je jednoduše skutečně závislý na práci, což jej nutí k neustálému výkonu bez ohledu na jeho další životní potřeby.
Když došlo na jeho hlavní scénku, otočil se na mě. Oči mu zazářily, je to prostě herec a komediant od přírody, ale když si všiml, že na něj nekoukám a zase koukám do počítače, jeho úsměv povadl. To byl moment, kdy jsem si strašně silně uvědomila, že něco není v pořádku. On nechtěl tehdy jen postavit hrad z písku. On nechtěl, abych pracovala na jeho divadle. On chtěl a pořád chce, abych byla s ním.
Pohled odborníka
Podle psychologa Karla Dvořáka je workoholismus vážná závislost. „Workoholici často zanedbávají vztahy a vlastní zdraví. Dlouhodobě mohou trpět syndromem vyhoření, chronickou únavou a depresí,“ říká Dvořák a dodává, že problém není v tom, že lidé pracují tvrdě, ale v tom, že neumí odlišit práci od života.
Workoholismus jinak definujeme jako závislost na práci, kdy daného jedince nezajímá nic jiného než práce, ať je víkend, pracovní den či čerpá dovolenou. Samotná práce workoholika nemusí ani bavit, ani ji nevykonává z potřeby přísunu peněz. On je jednoduše skutečně závislý na práci, což jej nutí k neustálému výkonu bez ohledu na jeho další životní potřeby.
I já jsem se rozhodla vyhledat pomoc. Zatím mám za sebou jen dvě dvouhodinová on-line sezení (ten čas na přejezd pořád nemám), ale snažím se.
Vykročila jsem k lepšímu životu
Rozhodla jsem se to změnit. Když se mě Kuba večer o adventní neděli zeptal, jestli si s ním zahraju Člověče, nezlob se, a pak budu obchodovat s krystaly, zavřela jsem notebook. Usmál se, a dokonce zakřičel „jooooo“, jako bych právě slíbila, že postavím ten největší hrad na světě. A já si konečně uvědomila, že na světě není žádný e-mail nebo článek tak důležitý, jako je úsměv mého chlapečka.
Držte mi palce, ať mi to nějakou dobu vydrží. Aspoň přes Vánoce. Není to nejjednodušší, jde to pomalu, někdy selžu. Fakt je ten, že mě občas svrbí prsty, když slyším, že přišel mail nebo zpráva na WhatsAppu. Ale učím se. Učím se být tady a teď, protože vím, že pískoviště, pohádky a školní představení nepočkají. Práce ano.
foto: Freepik, zdroj: Autorský článek
