Úvahy o nesmrtelnosti duše jsou snad stejně staré jako lidstvo samo. Tvoří klíčovou část filozofických prací Platóna i základ všech náboženských směrů. Proti této teorii naopak vystupuje řada vědců, kteří své argumenty staví na biochemických reakcích v mozku. Naše mysl je podle nich zcela závislá pouze na rosolovité hromádce neuronů, kterou nazýváme mozek. Jakmile přestane být zásobován živinami a kyslíkem, zcela neromanticky a nevratně tak v okamžiku smrti zmizí všechny naše vzpomínky, vztahy i ideály.
Zdánlivě neřešitelný rozpor mezi vírou a vědeckým pojetím světa rozbili v roce 2017 až dva vědci: Americký Stuart Hameroff z Arizonské univerzity v Tusconu a sir Roger Penrose, britský matematik na Oxfordské univerzitě. Poprvé totiž odvážně prohlásili, že duše může být i vědecky ověřenou entitou. A co víc: její existence je věčná.
Duše jako sofware
Mimochodem, jak si takovou duši představujete vy? Jako éterickou substanci v našem těle? Průsvitnou hmotu, vibraci, nebo bytost? Hameroff a Penrose vidí duši trochu méně romanticky – spíše jako software, který pracuje v našem „hardwarovém“ těle. I po ukončení lidského života však zůstává tento software a obsažené informace zachovány. Stejně jako když vám do věčného „křemíkového nebe“ odejde starý notebook, neznamená to konec všech programů, které v něm byly nainstalované.
V rámci své kvantové teorie vědomí tak vědci tvrdí, že lidský mozek funguje jako biologický počítač. Naše vědomí je potom program, který tento počítač řídí prostřednictvím neuronové sítě, kterou tvoří nervové buňky včetně jejich vnitrobuněčné kostry, nazvané „mikrotubuly“.
Jak to, že ve svém vědomí dokážu vytvořit představu jakéhokoliv smyslového prožitku, aniž by moje smyslové orgány nějaké prožitky registrovaly? Kde je tedy zdroj těch informací? Bylo by možné připustit možnost, že vnímané informace nereflektují objektivní, na pozorovateli nezávislou realitu tam venku, ale jsou produktem vědomí samotného?
„Řekněme, že srdce přestane bít, krev přestane proudit, mikrotubuly ztratí svůj kvantový stav. Kvantová informace uvnitř mikrotubulů ale není zničena. Pouze se oddělí a rozptýlí do celého vesmíru. Pokud je pacient resuscitován a oživen, může se tato kvantová informace vrátit zpět do mikrotubulů a pacient potom říká – „měl jsem zážitek blízký smrti“. Pokud pacient zemře, je možné, že tato kvantová informace může existovat mimo tělo, možná po neomezenou dobu, a to v podobě jeho věčné duše,“ vyjádřil se Dr. Hameroff ve vědecko-populárním dokumentu Science Channel „Červí dírou“.
Co bude dál?
Jak si tato teorie stojí v konkurenci ostatních vědeckých přístupů? Podle online magazínu Osel.cz je zajímavá, přitažlivá… a také zatraceně kontroverzní: „Pokud jde o sex appeal, vše kvantové je sexy, vše kolem mysli je sexy, takže kvantová mysl je vlastně sexy na druhou. Přitahuje pozornost jako entomologická lampa můry, zvlášť ve spojení s povídačkami o nesmrtelné kvantové duši. Zároveň ale čelí tvrdé až nevybíravé kritice na všech možných úrovních. Rvou ji na cucky v biologii, fyzice i filozofii. Penrose a Hameroff navrhli celou řadu testovatelných předpokladů zejména v biologii nervové soustavy, z nichž byla už celá řada vyvrácena, a pak zase navrhli nové a nové.“
K tomu, jaký má názor na existenci duše, se pro Flowee.cz vyjádřil i známý jaderný fyzik Jan Rak. „Otázky vědomí, existence duše považuji za klíčové pro chápání svého vlastního prožitku. Úvahy o roli vědomí v kvantových experimentech mě přivedly k pohledu na život, který vychází ze syntézy moderního vědeckého pohledu a spirituality,“ prohlásil na úvod.
Lidská mysl, vědomí a umělá inteligence
Co si tedy kvantový fyzik představuje pod pojmem vědomí? „Pod pojmem ,vědomí‘ mám na mysli smyslový prožitek, vnímání. Vnímám barvy, zvuky vůně a vnímám též své ,abstraktní‘ představy. Proto se často mluví o ,mysli‘ jako o šestém smyslu. To znamená, že vědomí, které prožívá každý vědomý tvor, znamená schopnost vnímání ,informace‘ (barva, zvuk, …). Vlastně vše, co vnímám, jsou informace,“ popisuje.
Podle Jana Raka je součástí vědomého prožitku „přítomného okamžiku“ i mysl. „Mysl je něco, co umí pracovat s informacemi, pamatovat si je a kombinovat uložené informace s právě příchozími a vytvářet tak „příběh“ toho, co právě prožívám. Vědomý prožitek každého okamžiku je tedy výsledkem schopnosti vnímat informace (vědomí) a jejich chápání (mysl). To je to, co praktikuje každý z nás po převážnou část svého života, kdy je „při vědomí“.
Řekněme, že srdce přestane bít, krev přestane proudit, mikrotubuly ztratí svůj kvantový stav. Kvantová informace uvnitř mikrotubulů ale není zničena. Pouze se oddělí a rozptýlí do celého vesmíru.
Mysl, jak se zdá, je schopnost, kterou lze úspěšně napodobit pomocí systémů umělé inteligence (UI). Takový počítačový program, UI, ale nemá schopnost informace vnímat. Počítač nevnímá barvu jako člověk. Nevidí ji jako zelenou. Pro počítač je to zakódovaná informace, která může mít charakter souboru jedniček a nul, ale vjem zelené barvy mít počítač nemůže. To ukazuje na fakt, že náš mozek pracuje na stejných algoritmických principech jako UI. I naše mysl může být tedy vnímána jako „počítač“, který pracuje se zakódovanými informacemi, elektrickými a kvantově mechanickými jevy v neuronech a v mikrotubulech à la Penrose a Hameroff. UI i biologická síť živé bytosti má přístup k aktuálním informacím a i těm z minula a vytváří narativ, nebo chcete-li Matrix, který se pozorovateli jeví jako reálný zážitek. A z tohoto pohledu lze na „duši“ pohlížet jako na informační záznam dané bytosti. Jenže.
Modrá, nebo červená?
Háček dle Jana Raka tkví v tom, že věda dodnes nedokáže vysvětlit, kde v našem vědomí vzniká vědomý prožitek barvy, zvuku a podobně. Kde se tedy všechny ty smyslové informace berou? „A zde se dostáváme k hlubšímu pohledu na realitu, na to, co prožíváme. Kde v mozku člověka vzniká vjem barvy? Zvuku? Chutě? Jak to, že si v hlavě dokážu přehrát hlas blízkého člověka, aniž by tu byl? Nebo celou symfonii? Jak to, že ve svém vědomí dokážu vytvořit představu jakéhokoliv smyslového prožitku, aniž by moje smyslové orgány nějaké prožitky registrovaly? Kde je tedy zdroj těch informací? Bylo by možné připustit možnost, že vnímané informace nereflektují objektivní, na pozorovateli nezávislou realitu tam venku, ale jsou produktem vědomí samotného?“ ptá se fyzik a přirovnává tento problém k otázce, která existuje i v oblasti kvantové fyziky, a to, že vědci dosud neznají mechanismus, jakým se z abstraktního prostoru vlnových funkcí pozorováním vytváří informace.
Podle Raka nás moderní doba a veškerý pokrok ve vědě a technologiích znovu staví před volbu mezi modrou a červenou pilulkou. „Ta modrá souvisí s vírou, že hmota je zdrojem vnější, materiální a objektivní reality, na pozorovateli nezávislé. Vědomí pak vzniká spontánně ve hmotě při dosažení určité míry komplexnosti. Tento pohled se ale nutně musí potýkat s otázkami vzniku vědomí vesmíru, paradoxů a záhad kvantové fyziky.
Na druhou stranu, červená pilulka otvírá možnost, že zdrojem informací je vědomí samo, a mysl pak dokáže vytvářet příběh, který vnímáme jako prožitek objektivní reality v tomto okamžiku. Myslím, že je na každém z nás, ke které z těchto možností se přikloní. Já jen mohu podotknout, že ten druhý pohled, kdy se potkává moderní věda se spiritualitou, reprezentovanou starodávnými mystickými školami, otvírá prostor pro vědomý prožitek božství v nás a nakonec i pro existenci duše či života nekončícího smrtí těla,“ uzavírá Rak.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
