Někdy může být láska silná a skutečně hory přenášet, ale je tu něco ještě silnějšího. Krevní pouto. Sehrát se s dětmi svého nového partnera, které navíc dělají všechno pro to, abyste je nemohli mít rádi, je nadlidský úkol. Příběhy několika lidí ukazují, že nová láska, zejména po období teenagerovských romancí, nemusí být vždy o vznášení se na obláčku. Zejména když jsou ve hře „roztomilé“ děti. A je tu ještě někdo – ex!
„Když jsem potkala Pavla, myslela jsem si, že jsem našla muže svého života. Byla to láska na první pohled. Byl charismatický, laskavý, měl skvělou práci, výborné vzdělání, byl vtipný, měl všechno, co jsem si přála. A taky měl dvě děti. Děti? Těšila jsem se na ně, zpočátku mě to nijak neděsilo. Myslela jsem si, že to zvládneme. Vždyť jsem si byla jistá, že láska překoná všechny překážky. Jak jsem se mýlila. Rychle jsem zjistila, že láska není všechno. Jakmile jsem se s nimi seznámila, vše se začalo hroutit. Pokaždé, když jsem se s nimi setkala, v jejich očích jsem viděla jen odmítnutí, nechuť, nebojím se dokonce říct nenávist. A vždy přítomnou ironii a takový ten pohrdavý pohled: No, uvidíme, kdo s koho. Byly to pohledy, které mě drtily. Vše, co jsem udělala, bylo špatně. Vzduch byl napjatý a Pavel si to nechtěl rozházet ani s nimi, ani se mnou,“ říká paní Eva Stejskalová (38 let).
Že to zní jako důvěryhodná scénka z vašeho života? Jistě. Ne vždy jsou totiž děti vaší lásky nakloněné novému partnerovi jejich rodiče. Co pak s tím?
Děti vidí situaci jinak
Mnohé studie zabývající se rodinnými vztahy často zdůrazňují, že děti, které prošly rozvodem nebo rozchodem rodičů, mohou na nového partnera svého rodiče reagovat velmi negativně. Podle profesorky psychologie Lindy Nielsen je to pro děti často způsob, jak si udržet pocit kontroly.
Reklama
„Děti mohou vnímat nového partnera jako hrozbu, která jim bere místo po boku rodiče,“ vysvětluje Nielsen. „Mají často pocit, že nová osoba v jejich životě je připravuje o exkluzivitu jejich vztahu s rodičem. Strach je často zakořeněn v pocitu nejistoty, kterou děti v těchto situacích zažívají. A navíc jsou ještě v kleštích mezi oběma svými rodiči a často si myslí, že se musí postavit na stranu jednoho rodiče proti druhému, a nový partner je pro ně tím, kdo narušuje jejich loajalitu.“
A to je přesně to, co prožívala Eva. Pavlovy děti ji neviděly jako partnerku jejich otce, ale jako vetřelce, který jim bere jejich tátu. Jako někoho, kdo jim bere objetí, pozornost, peníze i domov.
Rozpad snu o dokonalé rodině
Když se Eva s Pavlem rozhodli začít spolu žít, Eva ještě dlouho věřila, že časem ji jeho děti přijmou. Snažila se být trpělivá, vstřícná a láskyplná. Ale všechno, co udělala, jen situaci zhoršovalo. Děti odmítaly jakoukoliv formu komunikace, zavíraly se do svých pokojů a občas se dokonce ocitla přímo na mušce, tedy byla terčem jejich konfliktu. Trvalo to přes dva roky.
Podobný osud zažívá Ivana Kramská (42), která vstoupila do vztahu s mužem, jenž měl dospívající dceru. „Cítila jsem, že mě jeho dcera nenávidí už od prvního dne. Kdykoliv jsem s ní mluvila, měla jsem pocit, že mě ignoruje. A můj partner? Byl na její straně, protože nechtěl narušit jejich vztah,“ popisuje Ivana. Přítel nechtěl přijít o dceru, a tak se stavěl k problému neutrálně – a to jen zhoršovalo situaci.
Psycholožka Jennifer L. Hartstein tvrdí, že rodič, který se vyhýbá konfliktu mezi dítětem a novým partnerem, často neuvědoměle podporuje negativní chování dítěte. „Dítě má pocit, že má moc nad situací a že dokáže odstranit nežádoucího partnera z rodiny,“ vysvětluje Hartstein.
Role biologického rodiče: Klíč k úspěchu
„Zatímco já jsem se snažila budovat vztah s Pavlovými dětmi, Pavlův postoj byl... pasivní. Nechtěl se do konfliktu mezi mnou a dětmi příliš zapojovat. Nech to být, oni si zvyknou, říkal mi, když jsem zoufale hledala radu, jak situaci zlepšit. Jenže čas plynul a nic se neměnilo. Cítila jsem se osamocená a bezmocná,“ pokračuje v příběhu Eva. Její přítel se nechtěl hádat se svými dětmi, takže nechal všechna rozhodnutí na Evě, což odpor jeho dětí vůči ní ještě zhoršilo.
Samozřejmě že situace „nového partnera“ je stejná, ať už jde o muže či ženu. Je dokonce možné, že oba mají děti z předchozích manželství a všechny děti nesnášejí nového „druhého partnera“. Všichni na všechny žárlí.
Rodinný terapeut Terry Gaspard zdůrazňuje, že biologický rodič hraje zásadní roli v tom, jak děti přijmou nového partnera. „Rodič musí svým dětem jasně ukázat, že nový partner není nepřítel, ale důležitý člen rodiny. Rodiče by měli otevřeně komunikovat s dětmi o tom, co pro ně nový vztah znamená a jak do rodiny zapadá. Pokud biologický rodič stojí pevně za svým partnerem, děti nemají jinou možnost než ho respektovat,“ dodává.
Boj o přijetí/přežití zažívají i muži
Samozřejmě že situace „nového partnera“ je stejná, ať už jde o muže či ženu. Je dokonce možné, že oba mají děti z předchozích manželství a všechny děti nesnášejí nového „druhého partnera“. Všichni na všechny žárlí. A nemusí to být jen děti. Velmi často se stane, že žárlíte i vy na ně. „V tu chvíli je důležité uvědomit si, že srovnávat se s dětmi je marné a zbytečné,“ říká terapeutka pro děti, rodiny a mezilidské vztahy Lucie Mucalová. Je potřeba být tím dospělým, kterým skutečně jste, a uvědomit si, že srdce vašeho partnera má možná více komor, než srdce „běžného člověka“ – v jedné komoře jsou děti, v jiné vy. A možná je tam někde ještě někdo.
Sám rozvedený Karel Máčka (40 let), který žije s přítelkyní a jejím desetiletým synem, zažívá něco podobného. Akorát na druhou, protože i on má své dvě dcery. „Když jsem se k nim nastěhoval, myslel jsem si, že se s jejím synem sblížíme. Já i holky. Ale opak byl pravdou. Odmítal mě přijmout, choval se, jako bych mu bral matku. Vždy, když jsem se snažil navázat nějaký kontakt, odpovědí bylo buď mlčení, nebo výbuch vzteku. Bohužel i holky měly problémy s přítelkyní. A tím, že jsou ve střídavce, bylo to někdy fakt peklo. Ty týdny, kdy jsme měli všechny tři děti, se skoro nedaly vydržet. Naschvály byly zprvu někdy i úsměvné, ale ono to nepolevovalo, spíš naopak,“ popisuje Karel své zkušenosti.
Musíš být trpělivá, říkal mi stále dokola. Jenže já jsem už žádnou trpělivost neměla. Byla jsem vyčerpaná a začala jsem pochybovat o sobě, o tom, jestli vůbec patřím do této rodiny.
Tento druh dynamiky není bohužel neobvyklý. Děti, které zažily rozvod, mají často pocit, že nového partnera jejich rodiče musí odmítnout, protože by to znamenalo, že opouští původní rodinu. Terry Gaspar dodává: „Děti potřebují čas, aby zpracovaly, že příchod nového partnera není útokem na jejich rodinu, ale novým začátkem, který může přinést pozitivní změny.“
Místo nové lásky jen izolace a pocit neúspěchu
Ivana se stále potýká s neustálým odmítáním ze strany dcery svého partnera. „Často mě úplně ignoruje, nebo dokonce uráží. Je jasné, že se mě snaží vytlačit z jejich života, jejich, protože je v něm místo jen pro jejího otce a ji. Přijde mi někdy, že ani můj partner si neuvědomuje, jak strašně je to pro mě devastující. Začínám se cítit ztracená u sebe doma, hlavně proto, že oni jsou vlastně pořád proti mně. Myslela jsem si, že je to jen otázka času, ale teď vidím, že se to jen zhoršuje. Mám pocit, že mě nikdy nepřijme, a to mě ničí.“
Obě dámy jsou tedy v jiných příbězích, ale na téže lodi.
„Každý den jsem se snažila najít způsob, jak si vybudovat vztah s Pavlovými dětmi, ale nic nefungovalo. Když jsem se konečně odhodlala promluvit si s Pavlem o tom, jak se cítím, jeho odpověď mě zasáhla jako rána pěstí. Musíš být trpělivá, říkal mi stále dokola. Jenže já jsem už žádnou trpělivost neměla. Byla jsem vyčerpaná a začala jsem pochybovat o sobě, o tom, jestli vůbec patřím do této rodiny,“ říká Eva.
Tento druh izolace a pocitu neúspěchu je velmi běžný u nových partnerů, kteří se ocitnou v konfliktech s dětmi. Často čelí frustraci, protože ať dělají cokoliv, jejich snahy nefungují. A navíc se i oni sami ocitají ve střetu mezi biologickým rodičem a dětmi, aniž by měli pocit, že mají kontrolu nad situací. Řešením pak může být terapie. A ne ledajaká, ale rodinná terapie.
Rodinná terapie je podle odborníků https://www.encomiumpsychology.com%20›%20...">jedním z nejúčinnějších způsobů, jak překonat problémy ve smíšených rodinách. Poskytuje bezpečný prostor pro otevřenou komunikaci mezi všemi členy rodiny a pomáhá rozpoznat nevyřčené obavy a pocity. Může pomoci dětem lépe porozumět svým emocím a strachům spojeným s novým vztahem jejich rodiče.
Čas – partner k nezaplacení
Klíčem k tomu, jak si vybudovat poklidné soužití, je nesporně otevřená komunikace. V rodinách, kde bují emocionální napětí, je nutné, aby se všichni členové zapojili do dialogu. Děti musí mít možnost vyjádřit své pocity a nový partner by měl být ochoten naslouchat, aniž by se cítil ohrožen. A pak taky na vaší straně je další důležitý spolubojovník, ne protivník. Čas.
Pokud už jdete do vztahu s někým, kdo má děti z předešlého vztahu, nezapomeňte na jeho „ex“. Je to totiž nejen potencionální hrozba (pro vás, nejspíš ne pro vašeho partnera nebo partnerku), ale také druhý rodič těch, o jejichž přízeň skutečně usilujete.
Právě čas je klíčovým faktorem v budování nových vztahů. Děti potřebují čas, aby si zvykly na novou dynamiku a začaly vnímat nového partnera jako součást svého života. Studie provedená American Psychological Association ukazuje, že adaptace dětí na nového partnera rodiče může trvat až několik let, zejména pokud děti zažily traumatický rozvod.
Na někoho jsme zapomněli: fenomén EX
Jak říká paní Eva, Pavel je vše, co si kdy přála. Je to prostě muž, který už si něčím prošel. Žil v páru, ví, co to obnáší. Vědí něco o kompromisech a velmi si váží toho, když najdou partnera, kdo jim pofouká bolavé jizvy z nevydařeného vztahu. Že k vám spolu s ním přijdou i „nějaké děti“, je fakt. Ale ony nepřijdou samy.
Děti vašeho partnera jsou již většinou hotové bytosti, myslící a uvažující, které si taky něčím prošly. A s nimi pak přichází i partnerova ex, matka těchto dětí, které vás mají za vetřelce. Děti už nepřevychováte, musíte se naučit s nimi vycházet. „Můžete se dohodnout na určitých pravidlech. Děti většinou velice dobře vnímají jednotu dospělých, takže když se za vás muž, tedy jejich otec, postaví, snáz získáte jejich respekt,“ radí vztahová koučka a zakladatelka Školy pro ženy Lenka Černá.
Děti totiž také musí většinou vycházet na více frontách. Nejen v rodině rodiče, který si našel vás jako partnera, ale také v rodině druhého rodiče. A ten možná také není mnich nebo jeptiška. Prostě s dětmi je někdy v srdeční komoře partnera i tato „ex“ bytost, tedy druhý rodič „mazlíčků“.
Takže pokud už jdete do vztahu s někým, kdo má děti z předešlého vztahu, nezapomeňte na jeho partnerku nebo partnera, zkrátka na „ex“. A s ním je také dobré vycházet, je to totiž nejen potencionální hrozba (pro vás, nejspíš ne pro vašeho partnera nebo partnerku), ale také druhý rodič těch, o jejichž přízeň skutečně usilujete, protože jinak budete procházet „hellem“ donekonečna. Role rodiče je rolí doživotní a musejí se s ní smířit rodiče, děti i vy, coby nový partner a nový otčím či macecha. „Ne vždy je komunikace s ex ideální, ale ta žena tam prostě je. Podstatné věci by s ní ovšem měl řešit váš partner a vy byste do toho měly vstupovat jen po předešlé domluvě s ním,“ radí Lucie Mucalová pro portál proženy.cz. Žádný med, že?
Řeš(ž)te s rozmyslem!
Ono je velmi těžké udržet klid a pohodu v jedné rodině ve stálém složení, natož pak tehdy, když chcete, aby se děti sžily s nějakým „vetřelcem“. Začlenit se do rodiny, kde jsou děti z předchozích vztahů, je pro bezdětného partnera možná ještě těžší, než pro partnera s dětmi. Klíčovým faktorem úspěchu je podpora biologického rodiče, otevřená komunikace a trpělivost. Noví partneři se musí připravit na to, že budování vztahu s dětmi je dlouhodobý proces, který vyžaduje čas a úsilí. Jak říká Jennifer Hartstein: „Vztah s dětmi se buduje postupně a vyžaduje hodně trpělivosti. Ale když se všechny strany zapojí, může to vést k vytvoření silné a harmonické rodiny.“
Takže vy, kterých se to týká, vydržte! Anebo vše řešte s rozmyslem, a rozmyslete si, jestli polínko, které chcete uříznout, vám nezatopí více, než byste si přáli.
foto: Freepik, zdroj: Autorský článek