Gabriela Hebká (gabrielahebka.cz) vystudovala ekonomiku a management, pracovala v marketingu a užívala si zrychleného pražského života. Dnes bydlí na venkově, veškerý volný čas tráví se svým synem v přírodě a pomáhá ostatním hledajícím najít smysl života, získat peníze, zlepšit vztahy i své zdraví. To vše na základě takzvané somatiky.
„Somatický znamená související s tělem. Podle mě tělo nikdy nelže a zatím se mi to stále potvrzuje, ať už v mých osobních záležitostech, tak i u ostatních, kteří mi dají důvěru v tom, že je jejich procesem mám tu čest provádět.“
Vy tedy poznáte, co nám prostřednictvím těla říká naše duše?
Já při setkání s klienty funguju spíš jako čtečka. Jsem přítomná, naslouchám, sleduji řeč těla a „předčítám“ nahlas to, co vidím. Klient si to pak interpretuje sám. Je to totiž jeho tělo, jeho situace, jeho svět. Já jsem tam jen proto, abych mu pomohla to celé vytáhnout na světlo, a to právě i za pomoci jeho těla. Klient tak dostane informace nejen z rozumové části, ale i z jiných sfér, jako jsou emoce, tělesné pocity, vjemy a pohyby. To přináší jasnost, skutečné vidění věcí takových, jaké jsou, a díky tomu to těžké rozhodování, kvůli kterému přišel, třeba ihned vyřeší, nebo se tím úplně změní celá situace a není už co rozhodovat.
Můžete nám to přiblížit konkrétněji? Jak vypadá takové načítání řeči těla? A jak to převádíte do slov?
Nejprve nechám klienta mluvit, aby mi popsal, s čím přichází a jaký výsledek očekává, tedy s čím by nejraději odešel. Už při tom sleduji, jak se pohybuje, vnímám, zda jeho energie roste nebo klesá, co říkají oči, jestli se za vyprávěním v některých místech schovávají i nějaké emoce. Dle tématu se pak postupuje dál. Často se vydáme cestou komunikace s tělem, kdy provázím klienta tím, jak na téma a jeho řešení reaguje jeho tělo právě skrze pocity, vjemy, pohyby. Sdílím to, co vidím, a s klientem si ověřuji a doptávám se, jak to v těle cítí on. Někdy však ani není třeba tělo přímo zapojit. Stačí "pouhé" povídání. Správnou volbou otázek se dostáváme do jádra "problému" nebo výzvy, které daný člověk čelí.
Jednou za mnou přišla jedna úspěšná žena, že má už dlouho velký sen, už je blízko k jeho splnění, ale stále jí někdo hází klacky pod nohy. Během půl hodiny, kdy jsem jí pokládala otázky a nechávaly jsme promlouvat i její tělo, si najednou uvědomila, že to vůbec nechce! Velmi se jí ulevilo.
Co se děje pak? Když se dostanete ke zdroji problému?
To, že jsme takzvaně uhodili hřebíček na hlavičku, se projeví opět na těle, například se uvolní nějaká silná emoce, se kterou poté pracujeme. V případě, že klient stojí před nějakým náročným rozhodnutím, pak ráda používám velmi jednoduchou techniku, ve které se klient takzvaně postaví do různých možných řešení a navnímává, co mu k tomu tělo dává za signály. Tím ho samozřejmě také provázím, protože pro někoho tahle komunikace s tělem může být napoprvé těžko představitelná, natož proveditelná. Ale zatím se mi nestalo, že by se nám tělo vůbec nepodařilo "rozmluvit". A jakmile si to člověk vyzkouší, získá novou dovednost, kterou může pro sebe dál používat už i bez mé přítomnosti. Z většiny sezení vznikne nějaký nástroj, který klient může sám používat, a pomáhá mu při každodenních situacích, které s tím, co jsme společně řešili, souvisí.
Neměla byste konkrétní příklad?
Jedna podnikatelka řešila, jakým směrem se má ve svém podnikání dál ubírat tak, aby neplýtvala svou energií na mnoho aktivit, ale mohla se zaměřit jen na takové služby, které ji budou nejvíce bavit a naplňovat, čímž se zajistí i finančně. Při jediném setkání jsme společně prozkoumaly všechny možnosti a díky řeči jejího těla, jejím pocitům a rostoucí energii, kterou cítila, když jsme se dotkly toho pravého. Vybrala si jednu z cest, na kterou se pak velmi úspěšně a s velkou motivací vydala. Po čase mi potvrdila, že to bylo skutečně dobré rozhodnutí.
Další z příkladů by mohla být mladá krásná žena, maminka tří dětí, která se ocitla ve velmi nepříjemné situaci s agresivním partnerem. Cítila se bezmocná, ztracená, manipulovaná a bez možnosti udělat jakoukoliv změnu. Díky somatickému koučování jsme prozkoumaly, kde jsou její zdroje, jaká je skutečná realita její situace a její možnosti. Ihned po setkání se cítila plná síly, nepropadala panice, ihned zahájila potřebné kroky, a i když je stále v procesu řešení, tak jím prochází v klidu, odvážně a stojí si za sebou. Probudila se v ní velká síla a chuť věci měnit pro sebe i pro své děti. I pro mě bylo velmi dojemné a naplňující její proměnu sledovat.
I vy máte velmi zajímavý příběh. Tvrdě jste pracovala v korporátu, ale pak nastala velká změna...
Ano, bylo to po porodu. Tehdy se mi život obrátil vzhůru nohama. Z korporátní workoholičky se stala úzkostlivá matka na mateřské, která používala látkové pleny, dávala dítě na nočník už „tři dny po porodu“, vařila pohanku a nosila dítě zásadně v šátku. První zlom nastal, když se začaly synovi objevovat alergie a ekzémy. Měla jsem obrovský strach a po velmi nepříjemných zážitcích u lékařů jsem se rozhodla, že se vydáme vlastní cestou.
Jaké nepříjemné zážitky jste prožila? Co se dělo?
Nerada bych zacházela do větších detailů, ale bylo to pro mě jako pro matku velmi náročné. V podstatě šlo o několik po sobě jdoucích návštěv u pediatra a alergologa, kteří se chovali velmi neprofesionálně a nepříjemně. Vlastně mi nevěřili, co jim říkám o synově stavu, mluvili se mnou velmi nevybíravým způsobem a vyšetření syna (nebyl mu ani rok) probíhalo velmi hrubě. Vyslechla jsem si, jak vše dělám špatně a že synovi ubližuji. Hodnotili a shazovali nejen mě, ale také to, že syn při vyšetření pláče, a do zprávy napsali, jak jsem jako matka pochybila a jak se syn nevhodně chová a je úzkostlivý. Připomínám, že neměl ani rok a do ruky mu dělali deset vpichů.
Neposlouchejte žádné rady zvenčí, ani ty moje.
Jakmile se má podezření vyšetřením potvrdila, ptala jsem se na další řešení, očekávala jsem rady. Ale jako by jim najednou došla slova. Nedostala jsem žádná doporučení jak postupovat, jak řešit jídlo ani jak pečovat o ekzém. Jejich práce skončila tím, že byly alergie potvrzeny. Měli viditelně radost z dobře odvedené práce. My jsme odcházeli s pár recepty na léky, které řešily pouze aktuální symptomy. Možná by to někteří označili za běžnou praxi. To je na tom smutné.
Co tedy následovalo? Zmínila jste, že jste se vydala vlastní cestou.
Pátrala jsem po příčinách synových potíží, které se mohly projektovat skrze mě samotnou. Hledala jsem souvislosti a jiné možnosti. Začaly se mi otvírat zajímavé cesty a já po nich vykročila – meditace, germánská nová medicína, práce s tělem a emocemi. Do půl roku byl syn bez ekzému, do roka i bez alergií.
Znamená to podle vás, že za synovy alergie mohla částečně vaše psychika?
Věřím tomu, že děti prochází svým vlastním vnímáním světa, které je jen těžko uchopitelné. Někdy si prožívají své vlastní konflikty, které se mohou projevit na těle jako symptomy nějaké nemoci. Někdy to má souvislost i s rodiči a tím, jakým způsobem dítě rodiče nebo domácí atmosféru vnímá. Přesnou příčinu je samozřejmě u tak malého dítěte velmi těžké odhalit, ale já se domnívám, že v jeho případě to skutečně bylo způsobeno mými strachy, potlačenými emocemi a tak dále.
Co jste cítila, když jste si to uvědomila?
Já jsem kvůli tomu prožívala velké pocity viny, že jsem to synovi způsobila. Což je naprosto kontraproduktivní. Naštěstí jsem se z toho probrala a místo sebeobviňování jsem začala hledat řešení, což pro mě byla práce s mým vlastním tělem, s mými emocemi a s tím, jak zvládám náročné a vypjaté situace. Začala jsem velmi náročný a dlouhý proces vnitřní proměny.
A tady je i důvod, proč jsem si dost jistá tím, čím byly synovy ekzémy a alergie způsobeny. Jelikož řešením spouštěčů u mě se jeho alergie i ekzémy vytratily. Byl to náročný proces, kdy jsem musela intenzivně pracovat sama na sobě. Ale díky této zkušenosti jsem uvěřila, že všechno je možné.
Co v tom všem, co jste prožila, pro vás bylo nejzásadnější?
Uvědomění, že nejen mé zdraví, ale i to, jak se cítím, co dělám, s jakými lidmi se stýkám, jaké mám vztahy, jak trávím svůj čas, prostě celý svůj život mám ve svých rukou.
Začaly se mi otvírat zajímavé cesty a já po nich vykročila – meditace, germánská nová medicína, práce s tělem a emocemi. Do půl roku byl syn bez ekzému, do roka i bez alergií.
Nakonec jste se v důsledku této vnitřní proměny rozhodla odejít z korporátu a splnit si svůj sen. Motivujete i své klienty, aby si v životě šli za tím, po čem touží?
Dalo by se to tak říct. I když někdy jim ty jejich sny i bořím. Jednou za mnou přišla jedna úspěšná žena, že má už dlouho velký sen, už je blízko k jeho splnění, ale stále jí někdo hází klacky pod nohy. Během půl hodiny, kdy jsem jí pokládala otázky a nechávaly jsme promlouvat i její tělo, si najednou uvědomila, že to vůbec nechce! Velmi se jí ulevilo.
Dřív má práce s klienty byla hodně o plnění snů. V posledních pár letech za mnou ale spíše přichází lidé, kteří řeší, jak se dostat z té příšerné situace, ve které se právě ocitli. Nebo jak vyřešit svou pracovní situaci, která jim už nevyhovuje. A mnoho dalších témat. Oslovují mě i lidé, kteří mají nějaké zdravotní obtíže, a snažíme se najít způsob, jak situaci zvládnout, pochopit a vzít si z toho to nejlepší. Podporuji i ženy v procesu náročného rozchodu nebo rozvodu, protože tím projdou s podporou úplně jinak, než když musí jít samy proti všem, včetně systému.
Zaujal mě příběh té úspěšné ženy. Jak je možné, že sama nepoznala, že danou věc nechce?
Ze zkušenosti již vím, že to, co si myslíme, že chceme, nějaký sen, pro který se rozhodneme, nemusí být pro nás vždy to nejlepší. Důležité je, jaký je skutečný důvod, proč chceme nějakou konkrétní věc, ať už je to dům na venkově, své podnikání, drahé auto nebo láskyplný vztah. Někdo chce podnikat, protože chce být úspěšný, jiný chce být vidět, někdo chce dokázat rodičům, že to zvládne, další kvůli svobodě a tak dále. A jelikož většinou nedokážeme přesně formulovat, že bychom se chtěli cítit svobodně, a jak konkrétně má tahle nová forma našeho života vypadat, napadne nás, nebo nám někdo řekne, nebo vidíme na sociálních sítích, že podnikání přináší svobodu. Uvěříme tomu a rozhodneme se, že tohle chceme. Ve skutečnosti ale třeba vůbec podnikat nechceme. Toužíme po svobodě, která by se dala v životě projevit i jinak.
Mysl je skvělý nástroj, který je dobré naučit se používat a nenechat jej, aby používal nás.
Nešlo tedy o to, jestli motiv té ženy byl správný, nebo ne, to nehodnotíme. Ale spíš se ptáme. Je tohle opravdu to nejlepší pro mě právě teď? Přinese mi tohle to, po čem toužím? Je právě tohle dobrý motiv k tomu začít podnikat? Nebo je to program, který je lepší opustit? To samotné chtění nás někdy také může brzdit objevit tu pro nás vhodnější cestu. Mysl totiž nedokáže vymyslet něco úplně nového, co ještě nezná, neslyšela, nezažila, takže to, co chceme, většinou vychází z nějaké znalosti. Ale co když nám tu svobodu přinese něco, co ještě vůbec neznáme, a nikdy by nás to nenapadlo? Tomu se otevřít může být také velmi osvobozující.
Znamená to také, že bychom měli naslouchat spíš tělu než mysli?
Nemyslím si, že jde o to věřit tělu nebo mysli. Mysl je skvělý nástroj, který je dobré naučit se používat, a nenechat jej, aby používal nás. Ale jinak si myslím, že by mělo jít o vyvážení těla a mysli, brát v potaz právě i tělo a jeho signály. Naučit se s ním komunikovat a reagovat na jeho potřeby. S myslí jsme spojeni velmi intenzivně, ale od těla býváme často odpojeni. Takže spíš jde o to znovu se k tělu vrátit a navázat spojení. A využívat oba tyto nástroje, abych získala to nejlepší pro sebe, co mi to může přinést.
Jaké jsou vaše další sny?
Já jsem si už všechny své sny splnila. To by se mohlo zdát smutné, ale je to právě naopak. Je velké dobrodružství nemít žádnou konkrétní představu, co bych chtěla, a jen pozorovat, kam mě život navede. Díky tomu se v mém životě začaly dít úžasné věci, které by mě ani nenapadly. Mám pocit, jako bych dala konečně životu prostor, aby mi ukázal, co tu pro mě je.
Měla byste pro nás jakožto koučka nějaké desatero pro spokojený život?
- Neposlouchat žádné rady zvenčí, ani ty moje.
- Naučit se propojovat se svým tělem a svým nitrem, klást si otázky a naslouchat odpovědím.
- Když cítíme strach, někdy nás chrání před nebezpečím, ale někdy nás chrání před lepší verzí našeho života. Na malých bezvýznamných situacích si můžeme trénovat, jak to rozpoznat.
- Všímat si, co nebo kdo mi odsává energii, a trávit tím nebo s ním méně času.
- Najít si aktivity, lidi, místa, která mi energii naopak dodávají.
- Cokoliv si chci do života přitáhnout, odpovídá tomu, v jakém stavu jsem já. Takže jediné, co má skutečně smysl, je soustředit se na sebe. Vše ostatní přijde samo.
- Není nutné, aby vaše práce byla vaší vášní, ale aby vám dávala smysl, naplňovala vás a zajistila vám takový příjem, který přináší do života klid.
- Vaše každodennost je zároveň dětství vašeho dítěte.
- Čím jednodušší život člověk žije, tím je mu líp.
- Život se skládá z jednotlivých momentů v každodennosti a v každé chvíli si můžeme vybrat, jaký bude ten další.
Reklama
foto: Se svolením Gabriely Hebké, zdroj: Autorský článek