„Pracoval jsem s chovanci, kteří dokázali kvůli cigaretě rozkopat druhému obličej. S kluky, co znásilňovali holky v dětském domově, co přepadávali lidi na ulicích, co vypalovali křečkům oči a stříhali jim tlapičky. Lidmi, kterých se bály jejich vlastní matky. Lidmi bez lítosti, svědomí, bez lidskosti,“ říká Jiří Klabal, který pět let pracoval ve výchovném ústavu.
Dnes učí na základní škole češtinu, dějepis a tělocvik. S některými metodami školního vzdělávání a s principy volné výchovy nesouhlasí a své názory dává znát ve svých článcích na webu pedagogickeinfo.cz. Podle něj dítě potřebuje mantinely, jinak z něj vyroste sebestředný sobec.
Proč jste přestal pracovat ve výchovném ústavu?
Jednou jsem vezl ze záchytu dva chovance, co se za jízdy snažili prokopat ven z auta. Musel jsem je na benzince vypustit a oni pak přes noc spáchali několik loupežných přepadení. Tehdy jsem pochopil, že jsem spolupachatel. Nechtěl jsem už dál být součástí systému, který napomáhá delikventům – a odešel jsem.
Co je to za děti, které se dostanou do výchovného ústavu? Jaká jsou kritéria pro přijetí?
Na to, abyste se dostal do výchovného ústavu, už musíte mít něco za sebou. OSPOD se odebrání dítěte zuby nehty brání a je to vždy až ta krajní varianta. Nepředstavujte si tedy zlobivé dítě, které jen neposlouchá rodiče. Z převážné většiny jsou to děti pocházející z vyloučených lokalit, ghett, z otřesného prostředí plného drog a alkoholu. Někteří z rodičů jsou často sami ve výkonu trestu. Pseudooligofrenie, odmala marihuana nebo tvrdší drogy. Jeden kluk mi tvrdil, že od sedmi let ochutnával pervitin, který doma matka vařila. Nulový vztah ke vzdělání, s tím související záškoláctví, šikana, agresivita, majetková trestná činnost, násilí, loupežná přepadení. Je to začarovaný kruh, ze kterého není cesty ven.
S jakými problémy problémové děti nyní bojují?
Problémové děti s problémy nebojují. Ony žádné problémy nemají – neuvědomují si je. Podle nich je jejich život v pořádku a vy jim v něm bráníte. Je to jejich svět, je jim v něm dobře, jiný neznají. V normálním světě jsou absolutní nuly, v režimových zařízeních si můžou silou vybudovat alespoň nějakou pozici. Nabízíte jim pomocnou ruku, a oni vám do ní plivou. Nejde donekonečna hledat dobro tam, kde není.
A na jak dlouho jsou ve výchovném ústavu děti umístěny?
Pokud se nejedná o předběžné opatření, jsou do výchovného ústavu soudem umístěni do zletilosti. V den dovršení osmnácti let je pak stát vypustí do světa a dá každému z nich prostor pro jejich vlastní zločin. Do dvou let od propuštění končí většina z nich ve výkonu trestu odnětí svobody. Pro člověka, který prošel výchovným ústavem, je termín DĚTI poněkud zavádějící. Nevím, jestli by tak někdo nazval devadesátikilového borce, který vydrží dvanáct hodin stát s vyhrnutými rukávy před vychovatelnou a vyhrožovat, že vás zabije, jestli ho nevezmete kouřit. Možná by si to holky z lidskoprávních výborů mohly někdy na pár směn vyzkoušet.
Má vychovatel nějaké možnosti, jak tyto jedince „převychovat“?
Ve výchovném ústavu pracujete s klienty, kteří jsou permanentně od samého rána pod vlivem drog. V pátek jedou na dovolenku do prostředí, z něhož je soud předtím odebral. Po příjezdu napěchují ústav marihuanou. Víte sice, že mají trenýrky plné marihuany, ale nemáte právo je prošacovat. Oni mají naopak právo na samostatnou vycházku. Vychovatelé s nimi chodí v pravidelných intervalech kouřit. Mají právo telefonovat (domlouvat si útěk). V ústavu nejsou mříže – přece nebudeme v 21. století držet děti za mřížemi! Izolační místnost? V rozporu s dětskými právy! Raději šupněme zfetovaného mladíka rovnou mezi ostatní na skupinu, odkud může zase utéct. Má smysl se dál bavit o nějakém převychovávání?
Problémové děti s problémy nebojují. Ony žádné problémy nemají – neuvědomují si je. Podle nich je jejich život v pořádku a vy jim v něm bráníte. Nabízíte jim pomocnou ruku, a oni vám do ní plivou. Nejde donekonečna hledat dobro tam, kde není.
Změnilo se problémové chování za posledních třicet let?
Těch opravdu ostrých sígrů bylo možná víc před těmi třiceti lety. Každý si pamatujeme jednoho nebo dva výrazně starší spolužáky, co sedávali v poslední lavici. Obecně však byl větší respekt k autoritě. Mám také zcela subjektivní pocit, že je v současnosti mnohem více problémů s chováním u dívek než u chlapců. Tenkrát tomu bylo rozhodně naopak. Dnes je možná méně extrémů, zato vyrostlo jakési rozmazlené pokolení, které má pocit, že všechno může a všechno mu projde. A má pravdu – maminky to za ně vyžehlí.
Do dvou let od propuštění končí většina z nich ve výkonu trestu odnětí svobody. Pro člověka, který prošel výchovným ústavem, je termín DĚTI poněkud zavádějící. Nevím, jestli by tak někdo nazval devadesátikilového borce, který vydrží dvanáct hodin stát s vyhrnutými rukávy před vychovatelnou a vyhrožovat, že vás zabije, jestli ho nevezmete kouřit.
Mluvíte o rozmazleném pokolení. Pokud ale vezmeme děti z výchovného ústavu, sám jste řekl, že vyrůstali většinou v prostředí s drogami, kriminalitou a alkoholem. Takže těm naopak asi láska a tolerance zcela chyběly. Nebo se pletu?
Děti z výchovných ústavů jsou extrém, jenž nemůžete řadit k žádné generaci. Stojí úplně mimo tabulky. Chyběla jim láska, tolerance, porozumění – ale to neznamená, že po ní touží – že vy teď přijdete, tohle všechno jim nabídnete a z nich se mávnutím kouzelného proutku stanou světci. V nich tyto potřeby jako by zemřely. Otupěly, zatvrdly, nevyvinuly se.
Jestli se má v člověku odmala vyvíjet dobro na úkol zla, to závisí na mnoha aspektech. A jedním z nejdůležitějších je kultura. Oni nikdy nečetli knihu, neviděli hodnotný film, nikdy neslyšeli kvalitní hudbu – nic z toho, co my považujeme za dobré, co nás formuje. Vyrůstali v nepodnětném prostředí plném zla, nezájmu, kde se nevytváří vztahy tak, jak jsme zvyklí my. Tam se konflikty řeší násilím, hrubou sílou. Nikdy nepoznali vzory slušného chování. K tomu je tam navíc obrovská genetická zátěž.
Kluk z ústavu si potřebuje zapálit cigaretu, za plotem leží zapalovač, tak rozkope cizí plot, zničí jej, doslova projde tím plotem, jen aby se dostal k zapalovači a naplnil svoji momentální potřebu. Jednou za měsíc dostane kapesné, koupí si cigarety a deset oplatků, které sní na posezení. Jednorázově peníze do koruny utratí. Nemyslí v žádném časovém horizontu, pro něj budoucnost neexistuje. Převládá v něm pud.
Pojďme se teď bavit o dětech obecně. Je těžké vychovávat v dnešní době dítě. Chceme to dělat jinak než naši rodiče a do toho spousta pouček a rad. Jak se na to díváte vy?
Poučky, jak vychovávat dítě, se kterými se dnes doslova roztrhl pytel, jsou ten největší mor, který motá mladým lidem hlavy. Matka musí sama cítit, jak vychovávat své dítě. Instinktivně, autenticky analyzovat a intuitivně řešit každou situaci podle vlastního pocitu – a ne podle toho, co napsal dětský psycholog někde na internetu. Já jsem svým rodičům vděčný za jejich výchovu. Vychovali dva relativně slušné, fungující lidi. A přitom by se jejich výchovné postupy dnes rozhodně do žádných pouček nevešly.
Podle vás je dobře, že na nás byli rodiče či učitelé přísní?
Co vlastně znamená být přísný? Ta učitelka je hodná a tamta zase přísná, říkají děti. Ale vypovídá to o něčem? Ve výchovném ústavu jsme dávali klientům jednou za čas anonymní dotazník, kde měli hodnotit své vychovatele. V tomto průzkumu vždy jako nejhodnější a nejoblíbenější vyšel vždy ten profesně prokazatelně nejslabší pedagog, s nímž nikdo nechtěl pracovat a na kterého se nikdo nemohl v ničem spolehnout…
V jednom článku píšete, že jsme první pilotní generace, která své děti přestala vychovávat. Jaké čekáte důsledky?
Důsledky neznám já ani nikdo ze všech těch propagátorů volné výchovy. Pořád je to ve fázi experimentu. Samozřejmě nepřijde žádná apokalypsa. Ale přijde generace sebestředných lidí, kteří nikdy nedokázali za nic bojovat. Celý život hledali jen omluvy pro svá selhání, stěžovali si a uráželi jeden druhého. Uživí se pořád dobře, ale nebudou k tomu potřebovat filozofii, literaturu, kulturu ani víru. Dost možná už v takovém světě dokonce žijeme. Ve světě bez ducha.
Máte kolem sebe vrstevníky, kteří své potomky vychovávají v duchu volné výchovy?
Mám a popravdě jsem překvapen, jak moc jich je. Dříve jsem se domníval, že svými názory hovořím za většinu. Dnes už si to nemyslím. Když od vzdělaných, inteligentních lidí slyším, že nesmíme děti strašit čertem nebo že malé dítě nesmí plakat, protože z toho bude mít celoživotní trauma, je mi z toho smutno. Ale nemám jim to za zlé. Je to ideologie, kterou je masírují liberální mainstreamová média. Když nemáte vhled do problematiky, těžko se tomu bránit.
Přijde generace sebestředných lidí, kteří nikdy nedokázali za nic bojovat. Celý život hledali jen omluvy pro svá selhání, stěžovali si a uráželi jeden druhého. Uživí se pořád dobře, ale nebudou k tomu potřebovat filozofii, literaturu, kulturu ani víru. Dost možná už v takovém světě dokonce žijeme. Ve světě bez ducha.
Mnoho rodičů ví, že na děti v pubertálním věku nějaké nařizování a kontrola moc neplatí. Začnou proti vám na just rebelovat. Vy nedoporučujete ani liberální výchovu. Jaký přístup k takovému dospívajícímu by tedy podle vás měli rodiče zvolit?
Každý, kdo si hraje na vševědoucího, je lhář. Za celých patnáct let jsem nenašel recept na ideální formu výchovy. A není divu, nenašli jej mnozí jiní. Nenašli jej ani Jean-Jacques Rousseau s Marií Montessori, dvě ikony alternativní pedagogiky, které šuply své děti raději do sirotčinců. Já se jen každý boží den tváří v tvář setkávám s plody liberální, chcete-li volné výchovy a vím, že tudy cesta nevede.
Puberta se prostě asi musí přežít. V pubertě se světy dětí a dospělých tak rozestoupí, že prakticky zmizí i jakýkoli komunikační kanál. I když tam bude konflikt, naštvání, vzdor či rebelie, rozhodně bych pevně trval na tom, že i v tomto kritickém věku určují pravidla rodiče. Opravdu neumím poradit nic jiného než řešit konfliktní situace intuitivně podle vlastního uvážení. Hlavě žádné internetové poučky a rady – nikdo nezná dítě lépe než jeho vlastní matka!
Vy sám děti máte? Pokud ano, co pro vás bylo ve výchově největší výzvou?
Největší výzvou je smířit se s tím, že žádné z dětí nevychovám ideálně k obrazu svému. Mám patnáctiletá dvojčata, kluka – holku, a ani ne dvouletou dcerku. Člověk má na začátku nějakou představu… že to budou skvělí sportovci, že budou ze školy nosit samé jedničky, že budou číst Dostojevského, poslouchat Pink Floydy, hrát na hudební nástroje a ve volném čase chodit do lesa poznávat stromy.
A opravdu jsem jim zodpovědně věnoval kus života. Přihlásil je do všemožných kroužků, kluka jsem roky trénoval ve fotbale, holku vozil do atletiky, do kytary, do kláves. Moc z toho nezbylo. Stejně si jdou svojí vlastní cestou. A asi je to tak správně. Snažil jsem se jim dát jakési mravní základy a dnes už mi bude stačit, když z nich vyrostou slušní, soběstační lidé. Stejná výchova, a přitom jsou každý úplně jiný. Žádné unifikované návody nefungují. „Šedá je všechna teorie, jen věčný strom žití se stále zelená…“ …i když vůbec bych se nedivil, kdyby novodobí reformátoři i toho Goetha nakonec škrtnuli z osnov jako pro 21. století nepotřebného.
Taky říkáte, že děti se moc ve školách neučí…
Zkušení kantoři, kteří za svou praxi odučili dvě až tři generace žáků, vám potvrdí, že to, co se běžně učilo před patnácti lety, dnešní děti vůbec nepobírají. Proto učitelé už dnes některé věci raději neučí, museli snížit náročnost a výrazně slevit ze svých někdejších norem. To je pro mne relevantní zpětná vazba. Teď by se mělo MŠMT ptát, proč tomu tak je. Místo toho se všichni donekonečna diví, proč studenti selhávají u maturit a jednotných přijímacích zkoušek. My učitelé z praxe to víme – a možná taky proto se nás nikdo neptá.
Já se jen každý boží den tváří v tvář setkávám s plody liberální, chcete-li volné výchovy a vím, že tudy cesta nevede.
Ale řada psychologů říká, že mají děti dost úzkostí z toho, jak je na ně vyvíjen tlak ve škole.
Opravdové úzkosti nemají děti primárně ze školy. Škola je terč, na který se hází všechna špína světa, přitom je to jen další z důsledků liberální výchovy. Dřívější přístupy učily děti postavit se problémům, čelit překážkám. My je dnes hromadně naháníme k psychologům a do pedagogicko-psychologických poraden. Nechce se mi věřit, že každé čtvrté dítě má nějakou poruchu nebo potřebuje pomoc psychologa.
Je to klišé nebo pravda, že učitelé mají dost svázané ruce a že se zlobivými dětmi nic nezmůžou?
Vůbec to není klišé. Společnost se proměnila. Vnímání vzdělávacích institucí taktéž. Přijít v naší době domů s poznámkou, okamžitě jsme si to od rodičů slízli a pak si moc dobře rozmysleli, jestli to uděláme znovu. Tehdy byli rodiče a škola na jednom břehu. Dnes? Dnes maminka vzkáže: „Vždyť víte, co si o těch vašich poznámkách myslím!“ Nemůžete poslat dítě za dveře, nemůžete ho nechat po škole, nedonutíte ho odložit mobil. Učitelky se bojí ředitele, ředitel se bojí inspekce, inspekce se boji rodiče a rodič se bojí svého vlastního dítěte. Moderní rodič si vůbec nepřipouští, že by jeho dítě mohlo dělat něco špatně. Vždycky je totiž snadnější hledat chybu kdekoli jinde než ve svém dítěti. Dokud společnost nevrátí vzdělávacím institucím vážnost, dokud si nezačne učitelů zase vážit, žádná strategie 2030+ nám nepomůže.
Do té se právě dost ve svých článcích pouštíte.
Ministerstvo nezajímají názory z praxe. Rádoby progres, teorie vymyšlené v teplých kancelářích ministerstev dopadají na učitele ve školách jako deka. Učitelé cítí, že je třeba znovu nakopnout motory, nesnižovat dál laťku, ale probrat mladou generaci z agónie. Místo toho přicházejí z MŠMT prázdné floskule o wellbeingu, měkkých dovednostech a kompetencích a navoněné metodiky.
Reklama
foto: Se svolením Jiřího Klabala, zdroj: Autorský článek
