„Chcete změnit svůj život? Přestaňte se bát,“ říká Daniela Maté. Ví, o čem mluví. Sama se několikrát ocitla na hranici smrti. O to víc si váží každého dne a užívá si dnešního štěstí. K němu se ale musela tvrdě propracovat.
„Říká se, chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech,“ usmívá se. Plánů měla hodně. Některé se jí splnily, na dalších stále ještě pracuje a jiné se v průběhu let rozhodla přehodnotit. „Věřím, že do života přicházíme s dary a talenty, které zde můžeme odhalovat a proměňovat. A také v to, že se vše děje tak, jak má. Nic není náhoda,“ tvrdí.
Omyl v nemocnici
A tak se také dívá na všechny náročné překážky a krizové chvíle, které ji v životě potkaly a formovaly. Ta první přišla už v sedmnácti letech. Vážné onemocnění, které lékaři diagnostikovali nejen Daniele, ale i její mamince. Bylo natolik bolestné, že o něm nechce více hovořit. Šance na uzdravení? Dvacet procent.
Někdo vám může podat pomocnou ruku, ale jen na vás záleží, jestli se budete chtít z té země opravdu zvednout.
„Léčba byla experimentální a její vedlejší účinky se přirovnávaly k chemoterapii, takže to příjemné nebylo. Dva roky jsem si píchala injekce do břicha a pak jsem si řekla STOP. Vnitřně jsem se rozhodla, že budu zdravá. Nepřipouštěla jsem si, že by nemoc v mém životě měla ještě nějaké místo. Zvláštní bylo, že při kontrolních testech pomíchali naše krve. Výsledkem bylo, že já jsem stále nemocná a mamka zdravá. Já ale vnitřně cítila, že zdravá jsem. Nakonec krevní testy zopakovali a potvrdili, že došlo k záměně a že jsem v pořádku. Maminka bohužel ještě další rok pokračovala v léčbě,“ vzpomíná na těžké chvíle.
Zážitek blízké smrti
Velmi rychle se pak vrátila k původnímu životu teenegera, který má pocit, že mu svět leží u nohou. Po roce však přišla další zkouška v podobě autonehody. Při průjezdu po Ještědském hřebeni se utrhl okraj silnice a auto, GAZ bez střechy, se převrátilo. Daniela z vozu vypadla a automobil dopadl na ni. Zůstala pod ním ležet uvězněná celým tělem.
„To byl okamžik, který bych popsala tak, že moje duše opustila tělo. Sledovala jsem paniku ostatních a zvědavě jsem pozorovala, jak tam nehybně ležím. Překvapil mě klid, který jsem cítila. Nebyla tam bolest ani strach. A ke svému tělu jsem nepociťovala žádnou zvláštní vazbu. Jen tam tak leželo. Bylo to, jako když odložíte kabát, který už nepotřebujete. Neměla jsem výčitky, že ho opouštím,“ vzpomíná.
Nedávalo mi smysl se jen honit za výkonem. Nechtěla jsem si ani dodělat maturitu, protože v tu chvíli pro mě ten papír neměl žádnou hodnotu.
Dál její vyprávění připomíná mnoho dalších zážitků, které popisují lidé, již prožili klinickou smrt. „Odcházela jsem směrem k lesu, kde jsem zahlédla zářivou bílou postavu. Vyzařovala z ní silná mužská energie. Chtěla jsem ho obejít a pokračovat dál do lesa. On mi ale zastoupil cestu a odmítl mě pustit dál. Řekl mi, že můj čas ještě nepřišel a že se musím vrátit zpět. Nechtěla jsem. Před očima se mi odehrály záblesky toho, co ještě v mém životě přijde, a já už nechtěla trpět. On ale trval na svém. Zlobila jsem se na něj. Nechápala jsem, proč bych se měla vracet někam, kam už nechci. Nakonec jsem se do těla „vrátila“,“ vypráví o svém silném zážitku. Ten nakonec zpracovala v knize Vlčí šamanka – Volání vlků, která vyjde v lednu.
Při autonehodě přišla o prst, další měla rozdrcený. Několik týdnů strávila v nemocnici, kde jí ruku zachránili. „Nebýt lékařů ve Vysokém nad Jizerou, přišla bych o ni. A tehdy jsem se rozhodla, že se už do ,normálního‘ stylu života nevrátím. Nedávalo mi smysl se jen honit za výkonem. Nechtěla jsem si ani dodělat maturitu, protože v tu chvíli pro mě ten papír neměl žádnou hodnotu. Chtěla jsem se odstěhovat na chalupu a žít v souladu s přírodou. Tehdy ze mě moji rodiče, hlavně mamka, byli opravdu nešťastní. Nechápali, co se se mnou děje. Proč jsem se najednou tak moc změnila. Celé léto jsem trávila na chalupě a městu se vyhýbala. Nebylo pro mě důležité,“ říká.
Nucený návrat
Nakonec přeci jen podlehla tlaku okolí a do školy se vrátila. Dalších pár let vše vnitřně zpracovávala. Porodila vytoužené děti, prošla manželskou krizí, domácím násilím. Prošla si i workoholismem a nenáviděla neděle, kdy nemohla pracovat. Pak znovu onemocněla, vyhořela a až poté, když si sáhla skutečně na dno, se dokázala znovu nadechnout a začít se vracet zpátky k sobě.
Strach je to, co nás v životě paralyzuje. To, co nám neumožňuje prožívat život po svém.
„Už před nehodou jsem věděla, že jsou věci mezi nebem a zemí. Viděla jsem věci, které ostatní ne. Po nehodě jsem se víc ponořila do studia, četla jsem mnoho knih a vyhledávala různé kurzy i semináře. Začala jsem pomáhat přátelům s nalezením jejich vlastní cesty a postupně získávala i první klienty. Postupovala jsem krok za krokem a snažila se znovu posbírat střípky vlastního života. Nebylo to vždycky úplně snadné,“ vzpomíná.
Jedním z velkých témat byla trpělivost. Na své cestě si uvědomila, jak nelaskavá k sobě byla. V průběhu let se seznamovala s Krakonskými šamany, až pochopila, že laskavost k sobě je klíčem k naplněnému životu. „Pokud k sobě nejsme dostatečně laskaví a nemáme se dost rádi, dovolujeme druhým, aby s námi nedobře zacházeli. Uvědomila jsem si také, a toto uvědomění pro mě nebylo snadné přijmout, že v době, kdy jsem prožívala roky domácího násilí, jsem se (pod)vědomě pasovala do role oběti. A protože jsem se do ní pasovala sama, nebylo možné, aby mi z ní kdokoliv zvenčí mohl pomoci vystoupit. Někdo vám může podat pomocnou ruku, ale jen na vás záleží, jestli se budete chtít z té země opravdu zvednout.“
Dnes se cítí být sama se sebou v harmonii a své zkušenosti předává dál. Pracuje jako regresní terapeutka a pomáhá lidem oprostit se od strachu. „Strach je totiž to, co nás v životě paralyzuje. To, co nám neumožňuje prožívat život po svém. A tak, když je to potřeba, kombinuji jednotlivé techniky, které jsem se za ty roky naučila. Je báječné vidět, jak se lidem ulevuje,“ uzavírá spokojeně máma pěti dětí.
Reklama
foto: Se svolením Daniely Maté, zdroj: Autorský článek