Prozradil nám například, kam nejraději jezdil jako malý kluk, co ho baví na víkendových zájezdech a jak vypadá jeho vysněná dovolená.
Ivo, jak vzpomínáte na cestování v době svého dětství a mládí? Čím bylo typické?
V době svého mládí jsem cestoval téměř výhradně po Česku, a to buď k babičce a k dědovi do Rajhradu nebo k dalším příbuzným do Biskupic. To bylo asi tak všechno moje dětské cestování. Vlastně až na jednu výjimku. V deseti letech mě rodiče vzali autem k moři do Jugoslávie. A to bylo opravdu něco, protože jsme spali ve stanu, vařili na vařiči a poprvé v životě jsem viděl opravdové moře. Z toho mám tedy silný zážitek dodnes.
Abych řekl pravdu, tak jsem vlastně ani po žádném cestování netoužil, protože prázdniny jsem trávil na chatě v České Kanadě, kde bylo všechno, co mě tenkrát zajímalo – tedy lesy, louky, rybník, kamarádi a dobrodružství…
Jak nyní vypadá vaše vysněná dovolená? Je raději aktivní nebo spíš odpočinková?
Již více než dvacet let považuji za nejlepší dovolenou poslední červnový týden, který trávím v Přerově na Tenisové akademii Petra Huťky. Protože jsem náruživý tenista, tak radostně dvakrát denně trénuji pod dozorem zkušených trenérů, a to spolu s ostatními členy Akademie, kterými jsou třeba Mirek Paleček, Helenka Vondráčková, Petr Janda, Felix Slováček a někteří další podobní tenisoví blázni. Fyzicky nás to sice vždycky téměř zničí, ale protože nemáme žádné jiné povinnosti – kromě jednoho společného koncertu na náměstí – tak si všichni skvěle odpočineme.
Dříve jsem upřednostňoval aktivní dovolenou na horách, kdy jsem vláčel celou rodinu po ostrých hřbetech Roháčů a jiných tatranských štítů. A když se ocitnu během dovolené někde ve městě, tak mě baví jen tak chodit a nasávat atmosféru toho či onoho místa.
Která města Evropy jste zatím navštívil a kde se Vám líbilo nejvíc?
Jak už jsem naznačil, nejsem zrovna cestovatelský typ, takže cestuji, jen když je to zcela nevyhnutelné. Každopádně s CK Radynacestu jsem navštívil několik míst, která by si člověk podle mě neměl v životě nechat ujít, konkrétně Řím, Barcelonu, Lisabon, Porto, Neapol.
Na cestách můžeme třeba zjistit, že u nás žijeme prakticky v blahobytu a jsme šťastni, že se můžeme vrátit zpět, zatímco tam, odkud se vracíme, nemají lidé co jíst, jsou nemocní, žijí ze dne na den a rozhodně bychom s nimi nechtěli měnit.
Všechno to byly příjemně strávené víkendy. Moc se mi tam líbilo, a to zejména proto, že o mě příkladně pečovali a všichni průvodci byli naprosto skvělí, protože znali místní prostředí. Často tam i několik let žili. Například Pavel Volf v Římě – to byla chodící encyklopedie!
Co vás na poznávacích zájezdech nejvíc baví?
Každé místo na světě má svůj „genius loci“ a já se snažím ho vnímat všemi smysly. K tomu patří samozřejmě i všechny místní „speciality“, ať již jsou k jídlu nebo k pozorování. Prostě jde mi o celkovou atmosféru.
Kolikrát ročně vyrážíte do ciziny a jak moc vám cestování chybělo v době covidové?
Maminka jednoho mého kamaráda ze školy – moudrá to žena – razila tři zásady:„Všechno se má jíst – napřed jedno, potom druhé – a hlavně: má se bejt doma!“ Chápu, že mnoho čtenářů se mnou nebude souhlasit, nicméně myslím, že něco na tom bude a doba covidová tomu dala tak trochu zapravdu. Cestování přestává být zábavné v okamžiku, kdy počet turistů na daném místě překročí únosnou míru, což už je téměř všude, takže vlastně „bejt doma“ není úplně špatný program. Nicméně počítám s tím, že ještě někam vyrazím – doufám, že příští rok v červnu zase do Přerova - a vše ostatní nechávám osudu.
Co cestování přináší vašemu životu?
Přes všechno výše uvedené si myslím, že cestování člověka obohacuje v mnoha směrech. Na cestách můžeme třeba zjistit, že u nás žijeme prakticky v blahobytu a jsme šťastni, že se můžeme vrátit zpět, zatímco tam, odkud se vracíme, nemají lidé co jíst, jsou nemocní, žijí ze dne na den a rozhodně bychom s nimi nechtěli měnit. Zdá se mi ale, že si toho ne úplně vážíme a právě cestování může určitě přispět k tomu, abychom tyto souvislosti lépe chápali.
Takže přeji všem šťastnou cestu a uvědomělý návrat.
Reklama
foto: archiv Ivo Jahelky, zdroj: Autorský článek